Barbora Kleinhamplová

Pokud bych byla nucena zvolit jen jedno slovní spojení k charakterizaci tvorby Barbory Kleinhamplové, byl by jím performativní rozměr, který je nehledě na proměnu obsahové stránky její tvorby z posledních let východiskem, či součástí převážné většiny děl této autorky.

Barbora Kleinhamplová vstoupila do kontextu české výtvarné scény v roce 2008, tedy již na počátku svých studií na pražské Akademii Výtvarných Umění v Praze. Dnes jí lze považovat za jednu z předních představitelek nejmladší generace českých umělců.

Kořeny tvorby Barbory Kleinhamplové jsou úzce propleteny s aspekty lidské existence v kontextu současného politicko-ekonomického uspořádání. Zejména pak v posledních letech, nabývá práce Kleinhamplové na společensko-politickém rozměru. Její práce lze vnímat jako formu nenásilného komentáře a kritického nahlížení na aspekty současné společnosti, pro jehož vyobrazení využívá asociativních prostředků se symbolickým a metaforickým potenciálem.

Performativní rozměr jejích děl akcentuje roli těla a jeho politickou rovinu v kontextu ekonomického systému, systému jehož je ústředním článkem. Jako příklad nám zde může sloužit projekt Kružnice splývání (2013). Zde autorka tématizuje myšlenku dluhu, jako představu či pocit závazku jedince vůči společnosti. Téma jež naráží na problematiku státní zadluženosti, je zde zpracováno ve vztahu k jednotlivci a nikoliv výhradně ke skupině. Zadlužení – život na dluh se v posledních letech stal nedílnou součástí lidských životů a tedy jakousi společensky uznávanou normou. Dlužníkem není dnes jen ten, který se z vlastní vůle zadluží, ale každý “účastník” podílející se svou existencí na (nad)národním fungování států a unií. Moment uzavření dluhu je v instalaci prezentován symbolickým podáním ruky – videem skupiny mužů z korporátního prostředí podávajíc si ruku – držících se za ruce. Video je současně pojednáním o kolektivní zodpovědnosti, která je se společenským zadlužením spjata. Dluh jako důsledek lidského činění autorka zpracovává v příběhu Olgy Hepnarové, ženy, která z pocitu dluhu společnosti vůči své osobě, zabila několik náhodně vybraných osob. Dílo lze chápat jako formu projekční plochy, plochy, kterou v její šíři nejsme okem schopni zachytit, stejně tak jako rozostřenou fotografii – tapetu na zdi galerie -, z policejního složky Hepnarová.

Dluh jako téma se objevuje i v dalších dílech autorky. Za zmínění stojí například Mše za odpuštění dluhů (2013). Zde je performativní přesah zřejmější – jedná se o reálnou událost/event, nikoliv o dokumentaci inscenované  události/performance, jež je ve zprostředkované podobě součástí výsledného díla, jak tomu bývá v řadě děl autorky.  Dílo staví na formě spirituality, potlačené dnes převážně sekularizovanou společností. Oproti Kružnicím splývání, zde také chybí ekonomický úhel pohledu – pohled odborníka, který je součástí výše zmíněné instalace, ale i řady dalších děl Kleinhamplové. Zmínit v tomto kontextu můžeme například Přednášku Ing. Jiřím Klvačem Csc. o neviditelné ruce trhu na Gymnáziu v Uničově, ale i řadu dalších.

Zpracování tématu tzv. neviditelné ruky trhu je dalším důležitým momentem v tvorbě autorky (Úvahy v kruhu, 2012, Neviditelná ruka, 2013), stejně jako aspekty související s korporátním prostředím. V tomto tematickém okruhu se autorka pohybuje zejména v sérii posledních prací (Práce oka, 2014, Důvěryhodný vztah, 2014). Využívá jeho jazyk, prostředky i estetiku, poukazujíc tak na sílu a mechanismy tržního systému a jeho vztahu a působení na jednotlivce, jako „kmitajícího  dělníka” v tomto systému - dělníka, kterým je každým z nás.