Černý čtverec na barevném pozadí

Obraz tvoří diptych s dílem Bílý čtverec na barevném pozadí (Dále existují různé varianty tématu např. Černý čtverec na barevném pozadí II, Barevný čtverec na černém pozadí.)

Pozadí obrazu tvoří změť čar nastříkaných různobarevnými spreji. Výrazně barevné grafitti pokrývá víceméně rovnoměrně plochu pozadí bez snahy po uspořádání či po nějakém sdělení. Střed obrazu tvoří monochromní černý čtverec. Z jeho povrchu plasticky vystupuje figura myšáka Mickeye jedoucího na skateboardu.

Milan Knížák v obrazu Černý čtverec na barevném pozadí kombinuje různé výtvarné prvky a způsoby práce, různé obsahy a roviny sdělení. Povrchnost a bezobsažnost grafitti (jež se ovšem může stát sdělením pro zasvěcené) se pojí s komiksovou figurou (prvkem masové kultury) a uměleckohistorickým citátem (sdělením zřetelným pro úzkou vrstvu znalců a poučených diváků). Obraz, který se svým rozvržením i názvem vztahuje k Černému čtverci na bílém pozadí (obrazu Kazimira Maleviče, v jistém smyslu základnímu i meznímu dílu geometrické abstrakce), konfrontuje racionalitu a duchovnost avantgardy se současnou postmoderní situací. Knížákův obraz mapuje situaci, kdy umění se již nemůže identifikovat s avantgardními snahami, kdy nemůže být reprezentantem určitého programu, ale kdy se stává spíše poučenou hrou, v níž lze měnit strategie a vytvářet nové kontexty a souvislosti. Milan Knížák však neobjevuje postmoderní postupy až svými obrazy z konce 80. let, již dříve pracoval s pluralitou prostředků v podstatě postmoderní, tj. s kombinací různých médií, s používáním citátů, parafrází, střídáním kontextů atd. (hlavně v tvorbě nábytku, módy, architektury a designu), zároveň však tyto prostředky spojuje s avantgardními snahami (cílené působení na jedince i společnost).

K obrazům a k malbě vůbec se Milan Knížák vrátil až po poměrně dlouhé odmlce v druhé polovině 80. let. Přesněji řečeno, tehdy plně akceptoval svébytný charakter obrazu. Obrazy z 60. let, z počáteční fáze jeho díla, jež nejsou jen historickým dokumentem, ale mají souvislost s celkem jeho tvorby, pocházejí z cyklu Portréty (1964). Zároveň však se tyto obrazy pojí s jinými Knížákovými aktivitami natolik (Krátce trvající výstavy na ulici, akce), že nemohou být omezovány jen na svoji obrazovost. I v 70. letech používá Knížák malbu spíše jen jako instrumentu (viz cyklus Šaty malované na tělo, nebo jiné malby na textil apod.) nikoli tedy jako zcela svébytného výrazového prostředku. Teprve v druhé polovině 80.1et objevuje Milan Knížák malbu jako takovou. Vzniká rozsáhlé malířské dílo objevující médium malby a zároveň reagující na postmoderní paradigmata. V některých obrazech se objevují plastické prvky (např. Obrazy malované na POP 1989 apod.). Na konci 80. let vzniká další malířská aktivita Milana Knížáka, obrazy malované na objekty.

Text z podrobné dokumentace pro Sorosovo centrum současného umění,

Mgr. Kamil Nábělek, Praha, 1996