Dům vidlička

Originál je součástí některé z mnoha knih dokumentací (přesnější určení vzhledem k jejich nedostatečné zdokumentovanosti je velmi obtížné).

Součást větší série, díla v sérii nečíslována. Díla v sérii: Dům vidlička, Dům stůl, Dům hřeben, Dům hlava, Dům hvězda, Dům postava, Dům stůl + židle, Dům oblak, Dům hora, Dům jezero.

Návrh zobrazuje stavbu v podobě vidličky. Osamělá stavba je situována do lesnaté krajiny. Dům vidlička svoji velikostí několikanásobně přesahuje výšku stromů a stává se výraznou krajinnou dominantou. Zmíněný akvarel se stal předlohou pro další častěji reprodukovaný návrh domu vidličky. Jde o černobílou fotomontáž kombinující zobrazení dřevěné makety domu s lesnatou krajinu v pozadí.

Dům vidlička je zařazen do Knížákova souboru textů a architektonických návrhů nazvaného Sny o architektuře, jež pochází z let 1962-1975. Domy, které jsou součástí této série, jsou, podle slov Milana Knížáka, jakési obytné sochy, betonová sdělení, tisícitunové vtipy. poselství pro kosmonauty. Mají, podle slov Milana Knížáka, působit jako doplnění přírody nebo jindy jako zhmotnělý sen. Vzhledem k uvedené autorově charakteristice nejsou návrhy v sérii obytnými domy v běžném smyslu, ale spíše jakýmisi domy-znaky. Mílan Knížák ve zmíněném textu dále říká, že později došel k poznání, že každá architektura, činící si nároky na reliéf a potenciál zeměkoule je bez ohledu na své další kvality destruktivní a škodlivá. V souvislosti s těmito názory se pak objevují jeho návrhy architektury. jež by do tohoto prostoru zasahovala co nejméně (různé návrhy nehmotné architektury apod.).

Návrhy obytných domů Milana Knížáka nejsou konstruovány na základě utilitárních a standardizovaných požadavků na hygienu, prostor, osvětlení, komunikaci atp. Díky umělecké volnosti s jakou Milan Knížák chápe architekturu, vznikají nejrůznější domy-objekty, domy-prostředí, domy reagující na podněty člověka či obytné domy popírající svoji užitnou funkci (a tím vyzývající k objevení funkcí nových). Lze říci, že tím jak Milan Knížák v některých návrzích opouští pole architektury (tj. opouští obvyklé vymezení architektury), objevuje architekturu jako obecný princip ztvárňování, jako druh vztahu a média mezi člověkem a přírodou.

Milan Knížák za architekturu považuje fyzikálně a psychicky zastřešené prostory (např. dům, pracovní prostor, automobil), v určitém smyslu (od určitého stupně) i kultivovanou krajinu, příp. i úsek nekultivované krajiny selekcí považovaný za architektonický objekt. (Citované vymezení uvedeno v: Pokus o nesoustavný úvod do problematiky nehmotné architektury, 1970-85). Milan Knížák hovoří také o nové architektuře, jež je spojena s novou skutečností lidské existence a která není chápána jako služebný prvek oddělující člověka od přírody a izolující jej. Tato nová architektura a nová existence by měla odstranit rozpor mezi člověkem a přírodou i rozpor mezi člověkem a člověkem (uvedeno v: Sny o architektuře, 1962-1975).

Protože architektura se stává především vztahem (je chápána jako psychická konstrukce), mohou existovat i nehmotné architektonické objekty. Návrhy architektury Milana Knížáka jsou tak zároveň návrhy prostředí pro určitý psychický stav. Tato prostředí, vznikající na základě asociací nejrůznějších možných vztahů, jsou prostorem vymezeným určitým psychickým stavem a reagujíCím na jeho změny. Takto chápaná architektura je, podle Milana Knížáka, základem každého rituálu. (Architektura v tomto pojetí znamená vytvoření prostoru pro určitý psychický stav či způsob existence.) Díky zmíněným souvislostem lze mnohé akce Milana Knížáka chápat i jako určité mentální architektonické prostory (výslovně např. akce Obydlí 1979). Některé architektonické návrhy nezakrývají svůj konceptuální charakter (např. Architektura vztahů). Další architektonické návrhy (např. Architektura ze zvuků) souvisí s jeho hudebními aktivitami (Hudba jako architektura 1968-1976). Architektonické návrhy jsou tak dalším příkladem propojenosti a celkovosti díla Milana Knížáka. (Nejrůznější oblasti tvorby, fragmenty, nápady i díla samotná netvoří jeden uzavřený celek, sjednocený nějakou základní, explicitně vyjádřitelnou ideou. a1e spíše soubor nejrůznějších odkazů. propojených na různých úrovních, jejichž smysl se mění díky mnoha možným spojením a různým způsobům nahlížení.)

Text z podrobné dokumentace pro Sorosovo centrum současného umění,

Mgr. Kamil Nábělek, Praha, 1996