Lacetka

Instalace vznikla v rámci sympozia Chmelnice v Mutějovicích, stejně jako ostatní díla byla po pár dnech na příkaz ministerstva vnitra zničena. Dílu je věnována celá kapitola v monografii Pavly Pečinkové: Cituji: "Stanislav Judl patřil k skalní skupině, která v Mutějovicích pracovala celé dva týdny, a vytvořil

instalaci navazující na jeho dosavadní obrazy a objekty, v nichž je přísný geometrický řád konfrontován s mnohostí a pomíjivostí životních forem a procesů. Střídmé geometrické formy Lacetky jsou sice na první pohled zcela protikladné křečovité expresi z doby napjatých vztahů, ale principy vyjádření zde zůstávají příbuzné: jestliže dříve užíval Judl provazy a nitě jako materiální

ekvivalenty propletených vazeb a mučivého napětí, nyní jde jen o vnitřní významový posun: vizualizované vztahy jsou přímé a orientované vertikálně.

Vysoký jehlan z tenkých nitek ztrácejících se v nebi, který na zachovaných fotografiích vypadá jako čistá geometrická struktura, v sobě uzavíral pohyblivou a v pevných obrysech nezachytitelnou bílou stínovou existenci. Vytvářel iluzi nehmotného světelného prostoru, který objímá figuru a ústí v nekonečnu. V dosavadním celku Judlova díla je to mimořádná a přelomová kreace, v níž vlastně poprvé důsledně opouští prostor lidského hemžení, ať už tragického či komického, obrací se k průzračnému světu abstraktních forem a objektem maximálně pomíjivým se snaží dotknout nepomíjejícího. Svou Lacetkou se Judl pokusil přizpůsobit směrům preferujícím akce, situace a procesy před

galerijními artefakty, přesto jeho práce do kolektivního projektu zapadala jen s obtížemi. Judl se nesnažil o splynutí s přírodou, nevyužíval materiály, které chmelnice nabízela, jako například Ivan Kafka, Magdalena Jetelová nebo Kurt Gebauer, ale konkuroval vymezenému prostředí v materiálu i formou. Nesměřoval ani ke konceptu beuysovské „sociální plastiky“ jako Margita

Titlová, Vladimír Merta nebo Milan Kozelka, ani k estetické transformaci daného prostoru jako Čestmír Kafka a Stanislav Zippe."