Lenin

Na stěně je v pravidelných rozestupech připevněno množství různě destruovaných LP desek. Počet desek i jejich uspořádání se proměňuje podle podle prostoru určeného pro instalaci (Např. v galerii Ghislave v Paříži byly desky uspořádány v 7. řadách po 33.) Hudba zachycená na deskách není nějak žánrově vymezena. Před sestavou desek stojí odlitek sochy Krista, který ukazuje na hořící srdce uprostřed své hrudi. Celá socha je natřena zářivě červenou barvou.

V této instalaci se prolíná několik témat a motivů z různých etap tvorby Milana Knížáka. Destruované desky, motiv rozvíjený již od roku 1965, se pojí v jedné instalaci s plastikou, tj. s výrazovými prostředky, které Milan Knížák začíná soustavně používat až počátkem let 90. (Instalace a tvorba plastických děl jsou nyní systematičtěji používanými způsoby vyjádření záměrů Milana Knížáka, nejsou však něčím zcela novým, např. některé jeho dřívější aktivity: objekty na ulici, sochy objektů, tvorba různých prostředí apod., mají s instalacemi mnohé společné rysy.) Červeně natřená socha Krista odkazuje k písni z roku 1968 Kristus natřený na rudo. Samotný název instalace Lenin připomíná určité politické aspekty Knížákovy tvorby. (Milan Knížák však nikdy nezapojuje politické odkazy prvoplánově do své tvorby ani se nesnaží svoji tvorbou nějak politicky působit, využívá spíše obecné srozumitelnosti politických symbolů aby svá díla uvedl do společnosti, jež těchto symbolů používá a rozumí jim určitým způsobem, viz např. texty skupiny Aktual, multiple Fluxus-OSt 1971, Otcové vlasti 1990 apod.)

V díle Lenin se propojují nejen různé motivy a výrazové prostředky, ale jejich prostřednictvím i odlišné životní náhledy. Instalace se vyznačuje určitou rekapitulací vlastních výtvarných prostředků i osobních názorů. Náhled jeho raných děl, prezentovaný drásavým a zraňujícím ztvárněním destruovaných desek, se spojuje s pozdější zkušeností, projevující se jistým nadhledem. Instalace se stává připomenutím jeho raných snah zachovat i v každodenním životě schopnost osobní reakce, snah neupadnout jen do vnějškovosti (což dodává jeho raným dílům, viděno dnešníma očima, až jistý patos), s pozdějším zjištěním, že toto upadání je člověku něčím hluboce vlastním.

Text z podrobné dokumentace pro Sorosovo centrum současného umění,

Mgr. Kamil Nábělek, Praha, 1996