Poznávání kamene

Akce z cyklu Poznávání.
(Kromě Poznávání kamene existuje ještě Poznávání vzduchu.)

Místo konání: Klíčov, ČSSR
Účastníci: Milan Knížák 

citován text Milana Knížáka:

Poznávání kamene:
Omyjeme si tělo.
Omyjeme kámen.
Válíme kámen po těle.
Líbáme kámen.
Spíme s kamenem.
Nosíme kámen stále s sebou.
Hladíme kámen.
Vyprávíme kameni historii svého života.
Nasloucháme vyprávění kamene.
Roztlučeme kámen na padrť.
Sníme trochu kamenného prachu.
Zbylý prach slepíme znovu v kámen.
Vrátíme kámen na místo nálezu. 

V akci Poznávání kamene lze objevit výrazný noetický aspekt. V akcích Milana Knížáka však jde o poznávání specifického druhu. Tento druh poznávání není hromaděním a tříděním neutralizovaných poznatků, nýbrž je poznáváním spojeným s určitým způsobem chápání a prožívání a z tohoto chápání a prožívání vycházející. Děje se proto v rámci tělesnosti, v rámci určité činnosti v konkrétní situaci. Toto poznávání je příležitostné a kvalitativně orientované, nevede tedy k získání přehledu v systému pojmů (tak poznává kámen např. mineralog), nýbrž vede k orientaci ve světě chápaném ve vztahu k lidské existenci. Poznání spojené s uměleckou aktivitou se stává osobně prožívaným poznáním. V akcích Milana Knížáka se tak účastník dozví něco nového o světě i o sobě samém. Noetický aspekt se ostatně objevuje i v řadě dalších akcí. Kombinován s rituálními prvky je přítomný např. v akcích Okamžité chrámy, 1970–1971 či Kamenný obřad, 1971, spojen s šířeji vymezeným ekologickým vědomím vyvstává v akci Přátelství se stromem, 1980.

Vedle této noetické stránky je neopominutelný i jiný rys Knížákových akcí: prvek hry, jenž prostupuje v různých modifikacích většinu Knížákových akcí. V raných akcích jsou účastníci do hry vtahováni či s hrou konfrontováni (2. manifestace aktuálního umění, 1965, Událost pro poštu ... ,1966 atp.). Později, s jistým zniterněním akcí a s větší akcentací rituálních a obřadních prvků, Knížák méně pracuje se společenským charakterem hry (který bývá v obecném povědomí stále mnohdy chápán jako pro hru určující) a objevuje její elementárnější charakter, objevuje hru v jejím nejpůvodnějším smyslu, kdy se hra (účast na ní) stává zdrojem tvořivosti i poznání.

(Text z podrobné dokumentace pro Sorosovo centrum současného umění, Mgr. Kamil Nábělek, Praha, 1996)