About the projectReport a problem
CZEN
Artlist — Center for Contemporary Arts Prague

Karel Malich: Extracts

Artist
Karel Malich
Text

„Začátkem srpna 1977 (bylo to poledne) jsem seděl v novém ateliéru za stolem. Náhle jsem si uvědomil, že se dívám poprvé do svého těla. Vypadalo to jako bych se díval do hrudního koše shora dolů, jak se díváme třeba do sudu, když stojí. Hrozně mě to překvapilo. Byl to pohled mou hlavou do mého vlastního těla směrem shora dolů do hrudního koše. V tom hrudním koši byla ovšem jen jakási dutina a nicméně jsem viděl vlastní vnitřek těla... Uvnitř tohoto hrudního koše nebylo to co tam má být – plíce atd., ale shora dolů několik lan, trubek, ale zase jakoby živých, které končily na jakémsi dně asi v místech, kde je žaludek a potom střeva, v jakési chvějivé šedi. Tam zmizela i barevnost toho všeho. Celý ten hrudní koš, do něhož jsem se díval, byl prvním pohledem dovnitř. Nikdy se mi to ještě nestalo až v 52 letech mého života. Byl to pohled mé hlavy, která byla vzdušná, nehmotná, jakýsi šedivý vzduch, který se chvěje a dívá se shora dolů tou dutinou, která je barevná s vertikálním lanovím... Tou hlavou jsem se nedíval do sebe tak, že bych ji sklonil, to bych se díval mimo, ale jakoby se mi posunula na krku v tom sklonu tak, že jsem se díval přímo v místech, kde je krk, tam byl otvor plný chvějivého prostředí a tím jsem se díval dovnitř. Když jsem o tom přemýšlel, zdálo se mi, že člověk až do toho spatření táhne sebou přeplněnou káru koncence...“ (záznam z 26. 3. 1977, z knihy: Srp, K.: Karel Malich 1976 – 1985 (kat. výstavy), Praha 1994)

 

 

„zastřeněžlutě do okrova do sametova sazí zpět nahoru odražení prachově bezbarvě do mnohosměru překryté stoupavé obtékání šikmoobloukem shlukování vířivě temně bezhlučně rozprostřeně do tušení hmotněnehmotného kužele tlak netlak prohýbavě obtočené proudíce dotýkavě nedotýkající shora do stran kolmo teď teď obejmutí s převahou zleva za mnou dopředu rozbíhavé plynutí bez vůně narážení odcházení roztříštěné roztrpklosti do hořka pulzování v rytmu nerytmu netíha neváha brnění vzlínání do jedné třetiny odshora odražením zamezeného částečně proniknutého s ovíváním několikvrstevnatého válcového zchlazeného obtékání zalomení do nesměrů plošná rozptýlenost zvíření proudů určení mírné sklonění nedováženého směru obchvácení do určování následování předchozího vzhledem k tlaku položené ruky kolem do rozvlněné povrchově rozvlněné hmoty nehmoty navrstvené v bodu doteku stále nejintenzivněji nejvíc uvědomovaného střetnutí dvou energií těla netěla dochvělé odvádění do středoleva vzhledem k mé ose těla mírná neváha v toku uvědomovaná zlom do skloněné osy... jako bych seděl na židli“ (záznam z 27. 7. 1979, z knihy: Srp, K.: Karel Malich 1976 – 1985 (kat. výstavy), Praha 1994)

 

 

„....já se nepamatuju, že bych to světlo světa 18. října 1924 o půl deváté zahlíd. Určitě, protože v ten měsíc už právě nebejvá moc v tý hodině vidět, tak mně přísluší dodnes boj mezi světlem a tmou, a tak jsem po tom zahlédnutí toho světla, který bylo asi stejně zázračný, protože když jsem tenkrát při narození uviděl zšeřelou místnost, tohle zase bylo jiný, vnitřní světlo a bylo ve mně spíš v jakýmsi válci, který měl být mým hrudníkem a kolem toho válce byly ostrůvky ostře barevnýho světla a to ustupovalo do tmy, která ten válec objímala.“ (z knihy: Malich, K.: Od tenkrát do teď tenkrát, Praha 1994, s. 8)

 

 

„Znamení se těžko zviditelňovalo, těžké, těžce, nejasně v blátěnosti splývání přebujelých vztahů toho rození, které ve své bohatosti trčí naze a přijímá, očekává, je v neustálém napětí a občas laskáno tím nedovřeným obalem plodivého neviditelna protkaným vbodáváním očí milosrdnýho lhostejna přesahujícího trvání lidskýho života. Mezi tím se chvěje to světlo znamení, je bezprostorové, narušuje všechny zákony, objeví se, zjeví a zanikne rychle, ale je, je, je, kolem nás, za námi a v nás. (...) Je to probdělost touhy výkřiku, světlo v třpytivé kalnosti poznání.“ (z knihy: Malich, K.: Od tenkrát do teď tenkrát, Praha 1994, s. 82-83)

 

 

„Ty vteřiny v sobě nesly tragiku celých let, ty vteřiny těch cizích, těch blízkých, těch nejbližších neznám, nevím, nedovoluji si, já, který to všechno píši, jaké umění, co je to za drzost? To, co je teď vůní, co milováním, co životem, co závanem větru, co úsměvem, co radostí, co bolestí, co koncem, co narozením, co? Co? Co? Prolnuti osudem určení, to, co se drtí a vede svůj život nám neviditelný, to stěsnání těch, co jsou s námi, ale nejsou s jejich každodenním probuzením a vším, co já, jenom podle sebe, těmi, který tady jmenuji, používám, abych řekl, co to a jak bylo, protože teď už to není pravda, proč to píši, když to vím, proč to píši, a to ještě v posledních větách dávání bacha na spisovnej jazyk, hrůza. Tok, tok jako pramen, když vytryskne ze země, ale ne, jakej pramen, spíš zrada na čistotě přírody, vychcaná zvědavost jako záchrana, proč? Proč? a proč píšu proč? Píšu, nebo bych se zadusil. Jsou ve mně konce pravěku. Vidím všechno, o čem jsem psal, ale jak můžete napsat všechno? Ta obytná místnost rotace zraku a těla v tý hrobce života, to je jenom květ tý zoufalý, přiblblý nemožnosti rozetít to tajemství, ale taky proč na něj tak útočit, když nabízí to připitomělý zkoumání donekonečna a vyluzuje ty zázračný obrazy na papíře, psaný v Čechách čínskou tužkou? Snad se na to vysrat, ale to člověk z fleku chcípne.“ (z knihy: Malich, K.: Od tenkrát do teď tenkrát, Praha 1994, s. 71-72)

 

Center for Contemporary Arts Prague www.fcca.cz 2006–2017
This website is archived by National Library of the Czech Republic within the project WebArchiv