Jiří Šigut : Úliště-skalní útvar Žába – noc ze 3. na 4. srpna 2005

Krok do tmy a pád z takřka metrového kamenného náspu. Kutálení těla zastavuje až kmen padlého stromu. Zůstávám ležet na zádech. Ohmatávám se, zda je vše v pořádku. Po chvilce nacházím poslepu i zabalenou roli fotopapíru. Naštěstí je nadosah hned vedle mne a nesesunula se z příkrého svahu, je v černém obalu a asi bych ji zde našel jen ztěží, zda-li vůbec. Až nyní si vzpomínám, že když jsem tady byl za světla a prohlížel si ten úzký kamenný val, vedle úvahy o krkolomném místě jsem i uvažoval, zda ho vystavěli Keltové nebo už někdo hodně dávno před nimi. Po chvíli scházím opatrně ze svahu ještě níž ke shluku skal. Do větší průrvy se snažím ve výšce hlavy založit papír. Moc to nejde, papír je tuhý a kroutí se, ale vzadu je štěrbina úzká, a tak skála nakonec papír přijme. Roluji nyní už nepotřebný obal a pomalu po kolenou se vracím po obrovských balvanech nahoru k centrální skále. Pod skalou se svlékám donaha. Malé ostré úlomky mě bodají do chodidel. Beru jich pár do dlaní. Drolí se. Jeden se mi daří alespoň částečně rozkousat a polknout. Se zavřenýma očima vnímám klid a bezpečí místa. Od chodidel mi tělem prostupuje teplo. Mám pocit, že jsem už tady určitě někdy musel být. Zrovna tady, na tomto místě. Teplo od nohou je stále větší a větší. Otevírám oči a zvedám hlavu k obloze. Vše okolo se pomalu roztáčí. Pohyb se neustále zrychluje a zrychluje až do bodu, kde se vše rázem zastaví, a spirála korun stromů a obrysů skal mě zalévá plodovou vodou.