Melancholické italské zátiší

Zátiší na lehkém dřevěném stolku sestavené ze sklenky, štíhlé láhve, dvou na sebe položených knih, vinného hroznu a mísy s ovocem (ananas, banán, hruška atd.) se stává podkladem pro malbu. Všechny předměty jsou pokryty barevnými skvrnami. Malířské prostředky si tímto způsobem podmaňují předmětnost, materiálové kvality předmětů se nánosem barvy sjednocují, plastické tvary jsou rozrušovány barevnými skvrnami. Několik barevných tónů tak proměňuje objekt v malbu. Barevnost Melancholického italského zátiší je tlumenější, převládá zde zelená, modrá a šedorůžová, jen zřídka se objeví žlutá. Koncem 80.1et Milan Knížák vytváří větší soubor malířských děl na objektech. V souvislosti s těmito malbami je důležité připomenout jeho rané práce jako např. Socha stolu (1964), Socha kalhot (1964) apod. V díle Socha stolu jsou předměty rozestavené na stole i stůl samotný natřeny bílou barvou. V malbách na objekty z konce 80.1et nepostupuje tak konceptuálně, je více emocionální, používá většinou výrazných barevných tónů. Objevuje se též odkaz k zátiším Daniela Spoerriho (cyklus Neospoerri). V malbách na objekty se projevují souvislosti také s dalšími aktivitami Milana Knížáka, s malbou na oděvy i těla i s oblastí jeho návrhů architektury a designu. Vztah prostoru, barvy a tvarů je tématem jeho Obrazu malovaného na místnost (1989) instalovaného na bienále v Sydney. Text z podrobné dokumentace pro Sorosovo centrum současného umění, Mgr. Kamil Nábělek, Praha, 1996