Filip Smetana

Ke každému pořádnému příběhu patří, že jeho děj směřuje k nějakému cíli. Tento cíl dodává příběhu „smysl“. Vyvrcholení děje se říká „pointa“ – příběh se zde koncentruje v „bod“, což značí, že se naplňuje a zároveň vyčerpává. Dál už není co vyprávět, následovat může leda tak vágní „a pak spolu žili šťastně až do smrti“. Tato formulka ovšem naznačuje, že dosažením pointy život postav nekončí, jen už nemá ten smysl, který mu dodával rámec příběhu. To je podezřelé – jak to vlastně vypadá, takový „šťastný život až do smrti“? Je to nějaké stádium předsmrtného přežívání, kdy hrdina tu ještě je, avšak už naplnil svou roli v příběhu, takže se s ním už v principu nemůže nic stát? Jenže co kdyby neméně zajímavé bylo i to, co se děje po dosažení pointy, co kdyby původní pointa nebyla jediná nebo dokonce co kdyby to nebyla pravá pointa?

Takové otázky mohla vyvolávat výstava Dědičné postižení (2006, galerie Jelení, Praha, společně s Matějem Smetanou), na níž jsem se s Filipem Smetanou setkal poprvé. Prosté a technicky nenáročné formální řešení – několik řad řídce potištěných a v půli přehnutých papírů formátu A4 – naznačovalo, že jde o ryze konceptuálně uvažujícího autora, kterého zajímají spíše mentální obrazy a děje, než percepční kvality artefaktu.

Můj dojem z Filipa Smetany coby dalšího představitele současného přísně dematerializovaného konceptu byl ovšem dost narušen zhruba o dva roky později, když Filip se značnou námahou přitáhl na instalaci výstavy Skáče jak píská v NoD kus betonu, do nějž bylo prostřednictvím perforace a výčnělků vepsáno geometricky zjednodušené slovo „efekt“ (Efekt, 2008). Tento objekt by dobře obstál nejen jako konceptuální tautologie („efekt efektně předvádí, že je efektem“), ale i jako modernistická socha, jež působivým způsobem ukazuje vlastnosti materiálu, z nějž je vyrobena. Zde se už naplno ukazuje hravé propojení systematického konceptuálního uvažování s citem pro vlastnosti hmoty, které je pro Filipa Smetanu typické. Zároveň se plastika Efekt stává východiskem pro ono vrstvení point, o němž jsem se zmínil v úvodu – Smetana totiž zanedlouho vytvořil jeho variaci Efekt 2 (2008).

Efekt 2 propojuje celou řadu podob procesuálnosti v umění. Smetana vyhotovil dřevěnou repliku svého staršího díla, kterou nechal ohořet, a tím umožnil, aby tvůrkyní finální formy artefaktu byla samotná matérie. U umělecké apropriace podoby, která je náhodným výsledkem fyzického procesu, však neskončilo. Následovala další fáze, v níž pointu „syrového“ díla přírody nahradila další pointa, kdy toto dílo bylo zkulturněno: Smetana kus dřeva obrousil, natřel načerno a nalakoval, čímž dosáhl efektu jakési uhlazené simulace ohořelého předmětu. Výsledný artefakt vypadá jako podivný dekorativní samorost, oplývá však konceptuální složitostí.

Komplikovaný vztah mezi procesem vzniku díla a jeho působením na vnímání najdeme i v dalších dílech. V řadě objektů s názvem Tilt (2007–2008) je reflexe procesu vzniku artefaktu propojena s percepčními hříčkami: poté, co přemaloval stíny na zvlněné ploše objektu, Smetana převěsil objekt do jiného osvětlení, kde se dalo jen obtížně rozlišit mezi stíny namalovanými a skutečnými. V prací Recept (2009) dochází k sotva představitelnému propojení médií fotografie a sochy, kdy Smetana nanesl na sádrové reliéfy svislé pruhy prostřednictvím působení světla na fotoemulzi.

V pracích z posledního roku Smetana vstupuje na novou, mnohem obtížnější rovinu, kdy předmětem apropriace již nejsou fyzikální děje, ale jednání vědomých bytostí. Základní východisko přitom tak odlišné není: autor opět iniciuje podmínky pro proces, v němž materiál sám konstituuje výslednou podobu díla. V případě práce Zákon dobrého tvaru (2010) nechává představitele různých oborů převyprávět krátký příběh, který si vyslechli, a zaměřuje se na nové prvky, kterými zkoumaní jedinci v souladu s vlastními dispozicemi vyplňují chybějící nebo nepochopená místa. Jeden příběh se tříští na množství dalších, z nichž každý má jinou pointu.

V práci Mýtus a artefakt (2010) Smetana pustil do světa tři identické objekty spolu s určitou legendou. Poprosil své respondenty, aby k nim napsali svou vlastní legendu a posléze předali tyto objekty dál komu uznají za vhodné. Ve Filipově e-mailové schránce se tak začaly hromadit různé varianty reakcí na prvotní podnět, o nic víc apokryfické než jiné, neboť žádná z nich není původní a správná. V momentu prezentace práce veřejnosti v rámci obhajoby bakalářského titulu na FaVU VUT v Brně tento proces stále pokračoval, nejednalo se tedy o finální výstup, ale pouze o záznam aktuálního stavu, který byl již v momentu své fixace zastaralý. Proces převládá nad artefaktem. Pointa (bod, zastavení děje), která byla předtím zmnožována, odkládána, relativizována, je vytlačována kontinuálním děním.