Jiří Beránek

Jiří Beránek se už od počátku své sochařské tvorby věnuje práci se dřevem. Krátce po skončení studia (v roce 1972) vzniká tvorba figurální. Jsou to výrazné expresivní figury, doplněné polychromií, v nichž se sochař odvolává k známým příběhům náboženské historie (Lotova žena, 1973, Salome, 1973). Figura je záměrně představena v torzu. Rozpad klasické formy je nahrazen biomorfními tvary, odkazující k barokní estetice, zrovna tak jako k některým směrům sochařství 20. století. Zároveň se začíná rozvíjet tvorba nefigurativní, v níž zkoumá geometrické tvarosloví (Krychle, 1973). V těchto dílech Beránek zkoumá vnitřní prostor sochy a prostorové vztahy a směřuje k abstrahovanému projevu. Zároveň se prohlubuje jeho smysl pro rustikální podobu formy, která provází celou jeho tvorbu. V 70 letech se objevují také sochy jako Babylonská věž (1974), Větrný kout (1974), Chýše (1975) či Skalní město (1979). V nich autor zkoumá svůj vztah k paměti místa a zabývá se konkrétní určeností prostředí. Jde o myšlenku „obydlené sochy“, v níž jako by byly zakódovány stopy dávných anonymních obyvatel. Na tuto linii navazuje i v dalších letech, třeba v dílech Truhla (1980), Vrstvy (1982), Kout (1982 a 1984), Vzkříšení (1990), Obětiště (1991), Horní patro (1994) a další. Od 70. let se také utváří Beránkův silný vztah k přírodě – ke krajině, kterou chápe také jako místo paměti. Beránek pochází ze zemědělské rodiny z jižních Čech a příroda a zem mu byly dány do vínku jako něco životně zásadního. Odtud pramení i příznačná zemitost jeho děl a jejich rustikalizace. Vlastní životní kořeny vedly autora například v roce 1975 k vytvoření zemního díla Chodba a také ke vzniku instalací v krajině, které používají přírodní materiály jako třeba větve, hlínu či trávu (Chýše, 1975, Vrstvy 1986 a 1990, Náhle opuštěné místo, 1987, Pád do přízemí, 1988, Bludiště, 1991, Jako nahý v trní, 1990). Jedním z vrcholů tendence, v níž Beránek pracuje se zemními materiály, byla výstava Přítmí paměti v Královském letohrádku v Praze v roce 1998. Letohrádek zaplnil autor instalací z rašelinových cihel. Jako topivo dobývali rašelinu Beránkovi předci v rodných Borkovicích. Prostor letohrádku se změnil v jakési sakrální místo, v němž Beránek uctil památku svých předků a v němž se mísila posvátnost a profánnost, archaičnost a přítomnost. Sugestivním způsobem vyjádřil myšlenku věčného koloběhu zanikání a zrodu a zpřítomnil věčnou živelnou energii kosmu. „Chudý“ materiál tak dostává v Beránkově pojednání nový smysl a mění se v mystickou matérii vypovídající o existenciální přítomnosti v našem životě. V 90. letech dospívá Beránek k monumentálním realizacím, za všechny zmiňme rozměrnou sochu Vzkříšení (1990). Autorovi se podařilo toto dílo umístit na rozlehlé náměstí v pařížské La Defénse. Vytvořil tak zajímavý střet: rukodělnou, rustikální práci konfrontoval s chladnou, odlidštěnou modernistickou estetikou perfekcionalistických, racionalistických mrakodrapů.

Jiří Beránek odkrývá svou tvorbou svět mýtů, které sahají hluboko do naší paměti. Ve své práci dochází k mytologizaci přírody a k jejímu prolnutí s pohanským či křesťanským kultem. S tím souvisí i jeho způsob tvorby: Beránek přijal venkovskou řemeslnou tradici práce se dřevem (sahající jistě až do pravěku) a vytvořil dílo svébytné kvality. Jiří Beránek svou prací se dřevem otevřel už v 70. letech nový prostor v tomto oboru. Jeho spektrum, zaměřené na rustikální tvorbu a inspiraci primitivním uměním, navázalo částečně na tradici českého řezbářství, částečně do něj vneslo nové impulsy, čerpající z celé škály moderního umění. Důležité je, že v Beránkově tvorbě nejde nikdy jen pouhou hru forem, ale o akcentaci duchovního poselství.