Jiří Kolář

Vývoj Jiřího Koláře byl velmi složitý a odehrával se na širokém poli mezi poezií a výtvarným projevem. S pokorou a vytrvalostí přijímal svět v jeho nekonečné pestrosti a různorodosti. S postupným uskutečňováním představ rozvíjel další nápady, vznikaly nejrůznější variace na dané téma. Prolínaly se odlišné významové vrstvy, aby se tak otevřely nové možnosti vyjádření. Autora zajímalo propojení skutečnosti s uměním, prostupování minulosti se současností. Jeho systematická práce se do značné míry blížila formě deníku, v němž se časem poznatky třídily a přeskupovaly. Přitahoval ho městský folklór ve všech jeho formách.

První koláže vznikly už ve třicátých letech, ale členem Skupiny 42 se Kolář stal jako básník a své výtvarné experimenty na čas přerušil. Na konci čtyřicátých let dospěl k prvním interpretacím vlastních veršů přiřazováním obrazů. K jeho nejranějším výtvarným metodám patřila konfrontáž, založená na spojení motivů s příbuznými či protichůdnými vlastnostmi. Srovnává prvky ze zcela rozdílných epoch a prostředí. Odlišně vzniká raportáž, v níž se řadí děje a události, které na sebe významově navazují. Trvalo však ještě dlouho, než básník opustil psané slovo, aby našel nové výtvarné prostředky, v nichž však stále využíval principy příznačné pro vlastní psanou poezii.

Hlavně na přelomu padesátých a šedesátých let objevil základní postupy, které pak rozvíjel a zdokonaloval či kombinoval. K důležitému přerodu došlo vytvářením strojopisů, v nichž ztratilo písmo původní význam. Vznikl tak nový jazyk, znaky byly stále nezávislejší na původní funkci. K nejvýznamnějším technikám rozvinutým v tomto invenčním období patří roláž, k níž Kolář došel rozřezáním reprodukcí na pruhy a jejich skládáním podle předem zvolených pravidel. Mění se v ní rytmus kompozice, prolínají se různé významy. Vychází z konfrontáže, v níž umělec kladl vedle sebe neporušené obrazy a počítal s naznačením jejich souvislostí.

Proláže přinesly průhledy z jednoho prostoru do druhého. V proříznutém nebo protrženém otvoru se objevil jiný obraz. Propojily se tak různé světy, prolínala se skutečnost s uměním, prostoupily se rozdílné duchovní principy. V muchlážích měnil Kolář souvislosti, když obraz mačkal a deformoval, čímž porušil původní řád a zdůraznil roli náhody. Užíval v nich série reprodukcí obrazů, starých tisků nebo obrázků z časopisů.

Jedním z jeho nejvýznamnějších a nejzajímavějších objevů se stala chiasmáž. Struktury nejrůznějších druhů písma, notových osnov, dopisů, zeměpisných a hvězdných map, šachovnic či fotografií roztrhal na kousky a pak znovu poskládal a nalepil. Tím se opět ztratil původní význam znaků a vytvořila se zcela nová kompozice, která jim dala nový řád. Zvláštní metodou se stala stratifie, v níž slepil několik vrstev barevných papírů a ty pak skalpelem prořezával. Odkrýváním spodních plánů odhaloval a vytvářel pozoruhodné obrazce. Stratifie se stala logickou součástí jeho složitého systému rozvíjeného souběžně či následně různými směry. Umělec v různých obdobích vytvořil i řadu objektů, jejichž povrch různými způsoby kolážoval.

V jeho ateliéru se rozvíjely další postupy a jejich varianty, později soustředěné ve Slovníku metod. Slepecké básně vznikly vyražením bodů do plochy bílého papíru, takže je lze vnímat očima i hmatem. Ve ventilážích se prosazuje volnost a pronikání do prostoru, kolážované prvky jsou připevněny jen v části své plochy a mohou se do jisté míry pohybovat. Prořezávané básně vznikaly rozrušením plochy papíru skalpelem, čímž se znovu propojil prostor před i za obrazem. V analfabetogramech se Kolář vrátil ke kresbě, k psaní bez znalosti abecedy, k dětským čmáranicím, do nichž se vpisují silná gesta. Ve cvokogramech se celý systém rozbil podle neuchopitelných záchvěvů mysli, podle iracionálních pochodů, které pronikají na povrch u lidí s porušenou myslí. V partiturách vzniká na podkladu notového záznamu koláž, jejíž prvky ho překrývají či nahrazují. Předmětné básně jsou složeny z drobných prvků nalezených v přírodě, z fragmentů obyčejných předmětů. Uzlové básně tvoří předěl mezi lineárně utvářeným veršem a koláží nebo asambláží.

Jiří Kolář tvůrčím způsobem navázal na odkaz meziválečné avantgardy, v padesátých a šedesátých letech výrazně zasáhl do oblasti experimentálního umění. Přiblížil se některým současným proudům, ale nikdy se s žádným neztotožnil. Je pozoruhodné, jak přímo nebo nepřímo ovlivnil naše prostředí a různé oblasti činnosti. Působil na cítění a myšlení básníků a výtvarníků, na vývoj užitého umění, reklamy, ilustrace, na knižní a časopisecké úpravy nebo dokonce na aranžování výkladních skříní. Významně přispěl k chápání moderního způsobu myšlení, podnítil komplexní vnímání skutečnosti z nejrůznějších, často neočekávaných pohledů.

Jiří Machalický: Jiří Kolář (Sbírka Jana a Medy Mládkových, Museum Kampa), Praha 2014

Josef Hlaváček, Jan Rous, Jiří Machalický, Vladimír Karfík. Příběhy Jiřího Koláře, Nakladatelství Gallery Praha a Národní galerie v Praze, 1999

Vladimír Karfík: Jiří Kolář, Český spisovatel, Praha 1994

Jindřich Chalupecký, Jiří Padrta, Miroslav Lamač, Raoul – Jean Moulin: Jiří Kolář, Odeon, Praha 1993

Jindřich Chalupecký: Jiří Kolář, Revue K, Paříž 1987

Janus a Vladimír Burda, Jiří Kolář, Gruppo Editiorale Fabbri, Milán 1981

Michel Butor, Jindřich Chalupecký, Jiří Padrta: Jiří Kolář, Verlag für moderne Kunst, Zindorf (ve spolupráci s Galerií Johanna Ricard a Institutem pro modenrí umění v Norimberku), 1979

Angello Maria Repellino, Jiří Kolář, Collages, Editions Einaudi, Turín 1976

Miroslav Lamač: Jiří Kolář, Obelisk, Praha (zkonfikováno)

Raoul – Jean Mouli, Jiří Kolář (Préface L. Aragon), Bibliopus, editions Georges Fall, paříž 1973

Miroslav Lamač et Dietrich Mahlow: Jiří Kolář, Du Mont, Kolín nad Rýnem, 1968