O projektu
CZEN
Artlist — Centrum pro současné umění Praha

Johana Pošová

Jméno
Johana
Příjmení
Pošová
Narozen/a
1985
Místo narození
Praha
Působiště
Praha
Web
johanapos.com
Klíčová slova
Knihovna CSU
↳ Vyhledat v katalogu

O umělci

Spolupráce Barbory Fastrové s její tehdejší spolužačkou Johanou Pošovou, s níž dodnes tvoří umělecké duo, začala v Ateliéru fotografie na UMPRUM. Umělkyně se ve své společné tvorbě a ve výstavních projektech prezentovaných jak v českých a zahraničních galeriích, tak i ve veřejném prostoru nejčastěji zabývají tématem nadřazeného vztahu civilizovaného západního člověka vůči přírodě, přičemž se inspirují příběhy nebo legendami domorodých národů. Dalším tématem, které dlouhodobě rozvíjejí, je ekologický přístup a udržitelnost v rámci uměleckého provozu. 

Jejich první výraznou prezentací byla výstavní trilogie, kterou pojilo heslo „Life finds a way“, což je výrok z filmu Jurský park, do češtiny překládaný jako „příroda si najde cestu“. V rámci třech výstav proběhlých v galerii Berlinskej model v Praze (Netlač řeku, teče sama, 2014), v brněnské Galerii TIC (Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla, 2015) a nakonec v Galerii Syntax v Lisabonu (Brother, 2016) se zaměřily na člověkem vytvářenou „umělou přírodu“ a specifická prostředí, jako jsou zoologická zahrada, podvodní svět nebo nápodoba tropického ostrova, tedy na místa, která lidem navozují dojem divoké přírody, avšak v bezpečí jejich vlastního, od této divočiny odděleného světa. V instalacích, jež obsahovaly kombinaci objektů z papírmašé, ready-made objektů – jako byly například umělé svítící medúzy v akváriu nebo had z potrubní hadice –, videoprojekcí nebo textilních děl, se projevovala jejich inspirace z pobytu v Jižní Americe. Ze setkání s kulturami tamních domorodých kmenů si umělkyně přivezly legendy, které na výstavách používaly jako nosný narativní prvek. A například příběh o dvou bratrech, z nichž jeden byl zlý a druhý dobrý, umělkyně přenesly do kontextu ekologické krize a absurdního přístupu člověka k přírodě v současném světě. Fastrová s Pošovou ovšem s různými legendami, pohádkami nebo s příběhy o bájných bytostech pracují pravidelně, díky čemuž se do jejich díla dostává lehkost a hravost, ale i hloubka sdělení bez nadbytečného patosu.

Pod heslem „Life finds a way“ umělkyně také uspořádaly sérii tří jednovečerních událostí, které proběhly v rámci jejich rezidence v INI Gallery v roce 2017. Zaměřily se zde na pochody a orgány v lidském těle v souvislosti s přírodními cykly nebo s dávnými rituály. Nejprve se v události nazvané Pickdick Picnic zaměřily na pohlavní orgán, sexualitu a princip dávání a braní, kdy si návštěvník domů odnesl keramickou falickou sošku. Na druhé akci Lover’s digest jazz dinner se věnovaly trávícím orgánům a na hostině se při zvukovém doprovodu saxofonů jedl chléb upečený ve tvaru střev. Poslední večer Buch Buch Ceremony byl věnován srdci a jeho rytmu. Ačkoliv zde vybočily ze svých předchozích, ekologicky směřovaných témat, asi poprvé se zde objevilo uvažování o udržitelném chodu v rámci uměleckého provozu: „Při posledním projektu v INI jsme si uvědomily, že nás zajímá princip rozdávání umění, které vytvoříme. Líbí se nám moment obdarování, a tím i vznikající nová cesta přístupu k umění jak pro nás umělkyně, tak pro návštěvníky.“ 

Tématem recyklace v uměleckém provozu a udržitelnosti při produkci děl a výstav se věnovaly například na výstavě Cheap Art v Galerii AMU v roce 2018, která byla pro umělkyně zlomem v dalším směřování. Použily na ní pouze recyklované materiály (second-handové textilní látky, staré krabice) a návštěvníci si energii na osvětlení galerie museli vyšlapat na rotopedu. Barbora Fastrová k tomu ve svém portfoliu uvádí: „Zároveň to byl komentář k situaci na výtvarné scéně, kde se do té doby environmentalismus řešil hlavně jako téma a méně jako forma. Bylo pro nás důležité předvést radikální přístup a vyzkoušet si, jaké vizuální kompromisy to s sebou nese.“

Recyklovaný textilní materiál pak umělkyně využívají také při tvorbě velkoformátových textilních obrazů, které jsou splétány z odstřižků starých látek. Příkladem může být dílo HADA, které bylo v roce 2020 rozprostřeno skoro přes celou stěnu galerie Entrance na Břevnově, nebo velkoformátová tapiserie s názvem Prsa, děti, bytosti a smetí (2022), která byla součástí výstavního projektu Národní galerie Květinová unie představeného v Bruselu při příležitosti českého předsednictví v Radě Evropské unie. Stejně jako u HADY, i zde se objevuje téma mateřství, jak je patrné již z názvu díla. V roce 2023 pak mateřství věnovaly celou výstavu s názvem Breeding v Čepan Gallery v Trnavě.

Barbora Fastrová a Johana Pošová se ve své práci často vztahují k lidskému, zvířecímu nebo i mytologickému tělu, které lidské a zvířecí propojuje – připomeňme například jejich Výstavu o kentaurech (Temporary Parapet, Bratislava, 2018). Kentauři a kentaurky se pak objevili také ve veřejném prostoru na sídlišti Vlasta v Praze v rámci Festivalu M3 v roce 2020, kdy zadní (koňskou) část těla dotvořily u sochy Akrobatky od Vendelína Zdrůbeckého. Druhou sochu reprezentující zadní polovinu kentauřího těla pak postavily zvlášť, aby se při přistoupení k ní mohl kdokoliv na chvíli stát onou bájnou bytostí. Propojení lidského a hadího těla se pak objevilo nejen ve zmíněné tapiserii HADA, kde se jedná o bytost s lidským trupem a hlavou, jejíž končetiny jsou hadi, ale také v betonové plastice HAD ve veřejném prostoru v parku Portheimka (2018). Zde se části jednoho velkého hadího těla vynořují ze země a na jednom z oblouků hadího hřbetu vyrůstá lidská figura. Objekt opět navádí k interakci, může sloužit jako prolézačka pro děti nebo jako posezení.

Práce této umělecké dvojice spadá do současných směrů, jako je ekologické umění a ekofeminismus nebo kritika západní civilizace a antropocentrismu, které umělkyně hravě a s vtipem v obsahu svých děl reflektují. Navíc tomu přizpůsobily i způsob, jakým tvoří a jakým na umělecké scéně působí – tedy způsob, pro který je klíčovou charakteristikou právě udržitelnost.  

Autor/ka anotace
Alžběta Cibulková

Publikováno
2023

Hovořit v kontextu současné tvorby Johany Pošové výhradně o fotografickém médiu je přinejmenším zavádějící. Fotografie vždy byla, je a jistě bude nedílnou součástí její  tvorby, je však otázkou v jaké míře, v jaký moment a zejména pak v jaké roli.

 

I přesto, že rané práce autorky vycházejí ve své podstatě z klasické fotografie, již během studií na pražské VŠUP lze sledovat náznaky o snahu médium překročit, nebo přesněji řečeno za použití metod, které fotografie nabízí, z média vykročit za cílem jakési opravdovější a hmatatelnější materializace představované – často značně abstrahované reality. Je nutné zmínit, že se nejedná o potřebu se vůči médiu fotografie vymezovat, ale spíše o akcentaci jeho hranic, zejména pak v době, kdy se umělá kompozice před fotoaparátem díky internetu, sociálním sítím a digitalizaci komponované – často estetizované reality, stala instrumentálním prvkem každodenního života.

 

Jako jeden z prvních náznaků tohoto posunu v tvorbě Pošové můžeme vnímat práci s fotogramem. Ten se v její tvorbě objevuje v různých variacích již od roku 2009 a lze jej chápat jako počátek hlubší konceptualizace její tvorby. Ani zde autorka neopouští principy kompozice, ty se však místo před fotoaparátem odehrávají v černé komoře. Zde autorka rozehrává hru osvěcování a vrstvení zvolených předmětů, utvářejíc komplexní obrazce hmotných celků. Jako příklad můžeme uvést sérii fotogramů z výstavy Blíženci (2009), kde se Johana Pošová zcela vzdává zobrazivého potenciálu fotografického média a svůj zájem soustředí na hmotnou stránku a objem zvolené masy předmětů, které spíše než jako jednotlivé předměty, představuje jako komplexní celek - osobní vesmír jež pojí všechny předměty dohromady. Jde o formu výzvy - zachytit nezachytitelné, pojmout v obraze osobní svět jedince, jehož komplexnost a objem lze jen těžko zachytit jedním otiskem na jediném fotografickém papíře.

 

Potřeba potýkat se s reálnou hmotou, reálnými předměty a jejich materiální stránkou je pro tvorbu Pošové charakteristická a odráží se i v její pozdější pracích. Zvolené předměty nabývají na své hmotné stránce a kompozice akcentují detail. Osvěcované předměty, fragmenty, průhledy a obrazce jsou komponovány do kolážovitých celků, vytvářejíc jakousi podivnou formu snové reality - vzdálené krajiny, která je nám svou podstatou v mnoha ohledech velice blízká a snad proto nás uvádí do rozpaků (Krajina beze jména, 2012, Kámen nůžky papír, 2013).

 

I přesto, že se v současné tvorbě Pošová téměř rozloučila s figurou, jež byla příznačná zejména pro její práce z let 2007 – 2011, některé z principů, které ve figurativní fotografii autorka využívala, nalézáme v její tvorbě i dnes. Jedná se zejména o formu zápasu, podivnost, vychýlení z reality, ale také o magičnost. S tou jsme v jedné z řady jejích podob konfrontováni i ve výstavě Přiznaná barva, 2013. Výstavu lze číst ve dvou rovinách, tou první je bezesporu otázka spojená se zpochybněním autenticity fotografického média a jeho pravdivosti, které výstava bezesporu odráží. Tou druhou, a v kontextu tvorby Johany Pošové si troufám říci, že tou důležitější, je princip podivnosti a magičnosti obecně, kdy kouzlo nebo trik funguje jako přirozený narušitel racionálního chápání reality, otevírajíc prostor do osobního vesmíru jedince, kdy jen on sám determinuje míru pravdivosti, hmatatelnosti a uchopitelnosti této reality.

 

Na podobném principu inscenace podivně snového je vystavěna i spolupráce s Barborou Fastrovou, konkrétně pak společný projekt Netlač řeku, teče sama, 2014. Spolupráce s Fastrovou posouvá jazyk Pošové na další rovinu. Již se nejedná o inscenaci osobního vesmíru, ale o paralelní realitu, kde se v instalaci - podobně jako v případě fotogramů – propojují její části na bázi volných asociací, majíc v tomto případě podobu bizarně absurdního příběhu - pohádky pro dospělé, příběhu o hadovi, fontáně se šodó, buchtičkách a robotickém vysavači. Podobně jako v případě již zmiňované Krajiny beze jména či výstavy Kámen nůžky papír, i zde lze hovořit o jakémsi setkání blízkého druhu, které je ve skutečnosti svou zmatečností a absurdností v mnoha ohledech odrazem dnes podobně zmatečné reality.

 

Zatím poslední z projektů Johany Pošové je instalace Wet Wet Sunset (2014). Podobně jako v předchozích projektech, i zde je fotogram jedním z prvků instalace, jedná se však o pouze o jeho část. Zájem o materiální stránku je zde zdůrazněn zejména prací s materiálem mimo fotografické médium. Ručně tkané textilie a rukodělnost s nimi související odráží nejen fascinaci materiálem, ale současně principy, které autorka využívá v černé komoře, poukazujíc tak na dialektický vztah mezi díly jež využívají fotografických principů a díly jež princip pomáhají formovat. Jedná se o podivně abstraktní svět, materiálů, předmětů, fragmentů, hmoty a plochy. Již dávno nejde o reprezentaci, ale spíše o snahu obrátit vše naruby a odhalit švy, kde je zmatečnost prolínajících nití vlastně tím nejpřesnějším zhmotněním toho jak se věci mají.

Autor/ka anotace
Markéta Stará Condeixa

Publikováno
2015

Profesní životopis

studium:

2005–2011
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze

2008
Stáž v ateliéru animace, VŠUP

2001–2005
Střední škola grafická, Praha


stáže:

2015
Galerie Syntax, Lisabon, Portugalsko

2012
HERE- Creative Centre in Stöðvarfjörður, Island

2008
Bellas Artes, Valencie, Španělsko

2004
Grant v rámci projektu Crossroads For Ideas, Britská rada

Členství ve skupinách nezařazených do databáze
členství ve skupině LFW

Výstavy

Samostatné výstavy
2015
Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla, Galerie TIC, Brno /s Bárou Fastrovou/
WET WET SUNSET EAR ON A WALL, Galerie Syntax, Lisabon /s Anou Manso/

2014
MOKRÝ MOKRÝ, Fait Gallery, Brno
Netlač řeku, teče sama, Berlínskej model, Praha /s Bárou Fastrovou/

2013
Kámen, nůžky, papír, Galerie 35m2, Praha

2012
Přiznaná barva, Galerie Laboratorio, Praha
Krajina bez jména, Galerie Fiducia, Ostrava
Podtlak, Start-up, Galerie U Kamenného zvonu, Praha

2011
První pád je já, Galerie Josefa Sudka, Praha

2009
Blíženci, Galerie Pavilon, Praha

2008
Bez sebe spolu, Galerie Photoport, Bratislava /s Barborou Pivoňkovou/
Skupinové výstavy nezařazené do databáze
2015
Fragmenty množin, Galerie Fait, Brno
Delta, České centrum, Berlín

2014
HIN MAH TOO YAH LAT KEKT, Fotograf festival, Praha
Rozmary, Fotofestival Moravská Třebová
O židli, Bienále Fotografie, Liége, Brusel

2013
Blízko ode mně, Galerie Armaturka, Ústí nad Labem
Vystřelený šrapnel uklidní pozorovatele, Czech China Contemporary, Peking
Vnitřní okruh, GHMP
Sám doma, NoD, Praha
Tetradekagon, Galerie Fait, Brno

2012
Ponorná řeka, Dox, Praha
Zapomenout dýchat, galerie Rampa, Ustí nad Labem
VI. Zlínský salón mladých, Zlín

2010
Rozptýlené sloučeniny, Fotofest, Uničov

2008
Ego, Galerie Langhans,Praha
To nepodstatné, Mánes, Praha

2007
Still Alive, Krásný Ztráty, Praha
Šestka, Pražský dům fotografie, Praha
Zastoupení ve sbírkách
PPF, Galerie Fait, sbírka Cyrilla Marounka
Další realizace

2012 Knedlíky, House of Cards /fanzine/

Foto

Centrum pro současné umění Praha, o.p.s. www.fcca.cz ©2006–2024
Nahlásit chybu