Spolupráce Barbory Fastrové s její tehdejší spolužačkou Johanou Pošovou, s níž dodnes tvoří umělecké duo, začala v Ateliéru fotografie na UMPRUM. Umělkyně se ve své společné tvorbě a ve výstavních projektech prezentovaných jak v českých a zahraničních galeriích, tak i ve veřejném prostoru nejčastěji zabývají tématem nadřazeného vztahu civilizovaného západního člověka vůči přírodě, přičemž se inspirují příběhy nebo legendami domorodých národů. Dalším tématem, které dlouhodobě rozvíjejí, je ekologický přístup a udržitelnost v rámci uměleckého provozu.
Jejich první výraznou prezentací byla výstavní trilogie, kterou pojilo heslo „Life finds a way“, což je výrok z filmu Jurský park, do češtiny překládaný jako „příroda si najde cestu“. V rámci třech výstav proběhlých v galerii Berlinskej model v Praze (Netlač řeku, teče sama, 2014), v brněnské Galerii TIC (Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla, 2015) a nakonec v Galerii Syntax v Lisabonu (Brother, 2016) se zaměřily na člověkem vytvářenou „umělou přírodu“ a specifická prostředí, jako jsou zoologická zahrada, podvodní svět nebo nápodoba tropického ostrova, tedy na místa, která lidem navozují dojem divoké přírody, avšak v bezpečí jejich vlastního, od této divočiny odděleného světa. V instalacích, jež obsahovaly kombinaci objektů z papírmašé, ready-made objektů – jako byly například umělé svítící medúzy v akváriu nebo had z potrubní hadice –, videoprojekcí nebo textilních děl, se projevovala jejich inspirace z pobytu v Jižní Americe. Ze setkání s kulturami tamních domorodých kmenů si umělkyně přivezly legendy, které na výstavách používaly jako nosný narativní prvek. A například příběh o dvou bratrech, z nichž jeden byl zlý a druhý dobrý, umělkyně přenesly do kontextu ekologické krize a absurdního přístupu člověka k přírodě v současném světě. Fastrová s Pošovou ovšem s různými legendami, pohádkami nebo s příběhy o bájných bytostech pracují pravidelně, díky čemuž se do jejich díla dostává lehkost a hravost, ale i hloubka sdělení bez nadbytečného patosu.
Pod heslem „Life finds a way“ umělkyně také uspořádaly sérii tří jednovečerních událostí, které proběhly v rámci jejich rezidence v INI Gallery v roce 2017. Zaměřily se zde na pochody a orgány v lidském těle v souvislosti s přírodními cykly nebo s dávnými rituály. Nejprve se v události nazvané Pickdick Picnic zaměřily na pohlavní orgán, sexualitu a princip dávání a braní, kdy si návštěvník domů odnesl keramickou falickou sošku. Na druhé akci Lover’s digest jazz dinner se věnovaly trávícím orgánům a na hostině se při zvukovém doprovodu saxofonů jedl chléb upečený ve tvaru střev. Poslední večer Buch Buch Ceremony byl věnován srdci a jeho rytmu. Ačkoliv zde vybočily ze svých předchozích, ekologicky směřovaných témat, asi poprvé se zde objevilo uvažování o udržitelném chodu v rámci uměleckého provozu: „Při posledním projektu v INI jsme si uvědomily, že nás zajímá princip rozdávání umění, které vytvoříme. Líbí se nám moment obdarování, a tím i vznikající nová cesta přístupu k umění jak pro nás umělkyně, tak pro návštěvníky.“
Tématem recyklace v uměleckém provozu a udržitelnosti při produkci děl a výstav se věnovaly například na výstavě Cheap Art v Galerii AMU v roce 2018, která byla pro umělkyně zlomem v dalším směřování. Použily na ní pouze recyklované materiály (second-handové textilní látky, staré krabice) a návštěvníci si energii na osvětlení galerie museli vyšlapat na rotopedu. Barbora Fastrová k tomu ve svém portfoliu uvádí: „Zároveň to byl komentář k situaci na výtvarné scéně, kde se do té doby environmentalismus řešil hlavně jako téma a méně jako forma. Bylo pro nás důležité předvést radikální přístup a vyzkoušet si, jaké vizuální kompromisy to s sebou nese.“
Recyklovaný textilní materiál pak umělkyně využívají také při tvorbě velkoformátových textilních obrazů, které jsou splétány z odstřižků starých látek. Příkladem může být dílo HADA, které bylo v roce 2020 rozprostřeno skoro přes celou stěnu galerie Entrance na Břevnově, nebo velkoformátová tapiserie s názvem Prsa, děti, bytosti a smetí (2022), která byla součástí výstavního projektu Národní galerie Květinová unie představeného v Bruselu při příležitosti českého předsednictví v Radě Evropské unie. Stejně jako u HADY, i zde se objevuje téma mateřství, jak je patrné již z názvu díla. V roce 2023 pak mateřství věnovaly celou výstavu s názvem Breeding v Čepan Gallery v Trnavě.
Barbora Fastrová a Johana Pošová se ve své práci často vztahují k lidskému, zvířecímu nebo i mytologickému tělu, které lidské a zvířecí propojuje – připomeňme například jejich Výstavu o kentaurech (Temporary Parapet, Bratislava, 2018). Kentauři a kentaurky se pak objevili také ve veřejném prostoru na sídlišti Vlasta v Praze v rámci Festivalu M3 v roce 2020, kdy zadní (koňskou) část těla dotvořily u sochy Akrobatky od Vendelína Zdrůbeckého. Druhou sochu reprezentující zadní polovinu kentauřího těla pak postavily zvlášť, aby se při přistoupení k ní mohl kdokoliv na chvíli stát onou bájnou bytostí. Propojení lidského a hadího těla se pak objevilo nejen ve zmíněné tapiserii HADA, kde se jedná o bytost s lidským trupem a hlavou, jejíž končetiny jsou hadi, ale také v betonové plastice HAD ve veřejném prostoru v parku Portheimka (2018). Zde se části jednoho velkého hadího těla vynořují ze země a na jednom z oblouků hadího hřbetu vyrůstá lidská figura. Objekt opět navádí k interakci, může sloužit jako prolézačka pro děti nebo jako posezení.
Práce této umělecké dvojice spadá do současných směrů, jako je ekologické umění a ekofeminismus nebo kritika západní civilizace a antropocentrismu, které umělkyně hravě a s vtipem v obsahu svých děl reflektují. Navíc tomu přizpůsobily i způsob, jakým tvoří a jakým na umělecké scéně působí – tedy způsob, pro který je klíčovou charakteristikou právě udržitelnost.
Hovořit v kontextu současné tvorby Johany Pošové výhradně o fotografickém médiu je přinejmenším zavádějící. Fotografie vždy byla, je a jistě bude nedílnou součástí její tvorby, je však otázkou v jaké míře, v jaký moment a zejména pak v jaké roli.
I přesto, že rané práce autorky vycházejí ve své podstatě z klasické fotografie, již během studií na pražské VŠUP lze sledovat náznaky o snahu médium překročit, nebo přesněji řečeno za použití metod, které fotografie nabízí, z média vykročit za cílem jakési opravdovější a hmatatelnější materializace představované – často značně abstrahované reality. Je nutné zmínit, že se nejedná o potřebu se vůči médiu fotografie vymezovat, ale spíše o akcentaci jeho hranic, zejména pak v době, kdy se umělá kompozice před fotoaparátem díky internetu, sociálním sítím a digitalizaci komponované – často estetizované reality, stala instrumentálním prvkem každodenního života.
Jako jeden z prvních náznaků tohoto posunu v tvorbě Pošové můžeme vnímat práci s fotogramem. Ten se v její tvorbě objevuje v různých variacích již od roku 2009 a lze jej chápat jako počátek hlubší konceptualizace její tvorby. Ani zde autorka neopouští principy kompozice, ty se však místo před fotoaparátem odehrávají v černé komoře. Zde autorka rozehrává hru osvěcování a vrstvení zvolených předmětů, utvářejíc komplexní obrazce hmotných celků. Jako příklad můžeme uvést sérii fotogramů z výstavy Blíženci (2009), kde se Johana Pošová zcela vzdává zobrazivého potenciálu fotografického média a svůj zájem soustředí na hmotnou stránku a objem zvolené masy předmětů, které spíše než jako jednotlivé předměty, představuje jako komplexní celek - osobní vesmír jež pojí všechny předměty dohromady. Jde o formu výzvy - zachytit nezachytitelné, pojmout v obraze osobní svět jedince, jehož komplexnost a objem lze jen těžko zachytit jedním otiskem na jediném fotografickém papíře.
Potřeba potýkat se s reálnou hmotou, reálnými předměty a jejich materiální stránkou je pro tvorbu Pošové charakteristická a odráží se i v její pozdější pracích. Zvolené předměty nabývají na své hmotné stránce a kompozice akcentují detail. Osvěcované předměty, fragmenty, průhledy a obrazce jsou komponovány do kolážovitých celků, vytvářejíc jakousi podivnou formu snové reality - vzdálené krajiny, která je nám svou podstatou v mnoha ohledech velice blízká a snad proto nás uvádí do rozpaků (Krajina beze jména, 2012, Kámen nůžky papír, 2013).
I přesto, že se v současné tvorbě Pošová téměř rozloučila s figurou, jež byla příznačná zejména pro její práce z let 2007 – 2011, některé z principů, které ve figurativní fotografii autorka využívala, nalézáme v její tvorbě i dnes. Jedná se zejména o formu zápasu, podivnost, vychýlení z reality, ale také o magičnost. S tou jsme v jedné z řady jejích podob konfrontováni i ve výstavě Přiznaná barva, 2013. Výstavu lze číst ve dvou rovinách, tou první je bezesporu otázka spojená se zpochybněním autenticity fotografického média a jeho pravdivosti, které výstava bezesporu odráží. Tou druhou, a v kontextu tvorby Johany Pošové si troufám říci, že tou důležitější, je princip podivnosti a magičnosti obecně, kdy kouzlo nebo trik funguje jako přirozený narušitel racionálního chápání reality, otevírajíc prostor do osobního vesmíru jedince, kdy jen on sám determinuje míru pravdivosti, hmatatelnosti a uchopitelnosti této reality.
Na podobném principu inscenace podivně snového je vystavěna i spolupráce s Barborou Fastrovou, konkrétně pak společný projekt Netlač řeku, teče sama, 2014. Spolupráce s Fastrovou posouvá jazyk Pošové na další rovinu. Již se nejedná o inscenaci osobního vesmíru, ale o paralelní realitu, kde se v instalaci - podobně jako v případě fotogramů – propojují její části na bázi volných asociací, majíc v tomto případě podobu bizarně absurdního příběhu - pohádky pro dospělé, příběhu o hadovi, fontáně se šodó, buchtičkách a robotickém vysavači. Podobně jako v případě již zmiňované Krajiny beze jména či výstavy Kámen nůžky papír, i zde lze hovořit o jakémsi setkání blízkého druhu, které je ve skutečnosti svou zmatečností a absurdností v mnoha ohledech odrazem dnes podobně zmatečné reality.
Zatím poslední z projektů Johany Pošové je instalace Wet Wet Sunset (2014). Podobně jako v předchozích projektech, i zde je fotogram jedním z prvků instalace, jedná se však o pouze o jeho část. Zájem o materiální stránku je zde zdůrazněn zejména prací s materiálem mimo fotografické médium. Ručně tkané textilie a rukodělnost s nimi související odráží nejen fascinaci materiálem, ale současně principy, které autorka využívá v černé komoře, poukazujíc tak na dialektický vztah mezi díly jež využívají fotografických principů a díly jež princip pomáhají formovat. Jedná se o podivně abstraktní svět, materiálů, předmětů, fragmentů, hmoty a plochy. Již dávno nejde o reprezentaci, ale spíše o snahu obrátit vše naruby a odhalit švy, kde je zmatečnost prolínajících nití vlastně tím nejpřesnějším zhmotněním toho jak se věci mají.
studium:
2005–2011
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
2008
Stáž v ateliéru animace, VŠUP
2001–2005
Střední škola grafická, Praha
stáže:
2015
Galerie Syntax, Lisabon, Portugalsko
2012
HERE- Creative Centre in Stöðvarfjörður, Island
2008
Bellas Artes, Valencie, Španělsko
2004
Grant v rámci projektu Crossroads For Ideas, Britská rada
2012 Knedlíky, House of Cards /fanzine/