Luboš Plný

Tvorba autodidakta Luboše Plného, obvykle řazená do kategorie art brut, obsahuje několik poloh přelévajících se z konceptuálního umění a performance do malby, kresby, koláže až po objektové sochařství. Hlavním znakem Plného tvorby, který se promítá do veškeré jeho umělecké činnosti, je až maniakální posedlost vlastním tělem a životem. Jedním z výsledků je tzv. životní deník, v němž pomocí drobných artefaktů, výstřižků z novin a textů zaznamenává celý svůj život den po dni. Deníkový charakter má ale většina z jeho děl.

Plný byl již od dětství přitahován výtvarným uměním, které však nevystudoval. Prošel různými druhy zaměstnání včetně několikaleté etapy, kdy se živil jako elektromechanik. Pod vlivem vlastních psychických obtíží, které vedly až k hospitalizaci na psychiatrii s diagnózou simplexní schizofrenie, začal intenzivně studovat psychiatrickou a lékařskou literaturu. V druhé polovině 80. let se přestěhoval do Prahy, kde se několikrát hlásil na Akademii výtvarných umění. Po neúspěchu u přijímacích zkoušek se rozhodl dostat se na školu oklikou a zde se v podstatě začíná jeho umělecká dráha.

Od roku 1989 působil na Akademii jako pózující model pro studenty. Šestiletou dráhu „stání“ pojal jako umělecký projekt, na jehož konci bylo získání titulu „akademický model“, který obdržel v roce 2000. Plného žádost o – do té doby neexistující – titul, byla doprovázena doporučujícími dopisy umělců (Tomáš Smetana, Igor Korpaczewski), psychologickými posudky a hlavně fotografiemi, ve kterých se stylizoval do stejných pozic, jaké zaujímají nejznámější díla z dějin umění, např. antický Diskobolos, Michelangelův David nebo Rodinův Myslitel. Jak naznačuje především poslední část projektu, sám Plný se – coby model na akademii – chápal jako ztělesněné umělecké dílo.

Následovaly další konceptuální projekty, které se odehrávají v rámci dlouhodobého časového horizontu. Oproti předchozí cestě k titulu je v nich přítomný časosběrný charakter, ale i jistá intimita, protože jejich jediným aktérem je Plný, který také jako jediný věděl, že se právě dějí. To je případ projektu Pupíkový deník z roku 1996 nebo Der Schwarze Reiter z roku 2000. V prvním jmenovaném uskutečňoval každý den v roce sběr zbytků látky a chlupů, které mu ulpěly v pupíku. Ty následně lepil na papír s uvedením přesného data, kdy se sběr uskutečnil. I v tomto projektu je patrná obsese zaznamenáváním a datováním, a to nejen životních událostí, ale i takových věcí, které by se mohly zdát nicotné. Plný přikládá váhu i žmolkům z tělního záhybu, protože podle toho může poznat, jakou barvu trička měl v ten který den na sobě nebo jaké bylo počasí. V  projektu Der Schwarze Reiter jezdil rok načerno pražskou MHD. Aby akce nevyšuměla do prázdna, napsal Dopravnímu podniku dopis, v němž vyzývá ke svému „dopadení“ s přáním, aby byla jeho fotografie vylepena v metru s nápisem WANTED. Celou akci opět detailně zdokumentoval včetně toho, odkud kam jel a kolik potkal cestou revizorů.

Leitmotivem Plného tvorby je fascinace tělesností, a to jak vlastní, tak i v obecné rovině. Sám prošel léčbou různého druhu: od již zmíněné psychiatrické přes insomnii až po operaci štítné žlázy, kterou opět pečlivě dokumentoval pomocí fotografií a zápisků. Pod vlivem lékařských zařízení a studia anatomických atlasů dospěl k výtvarnému vyjádření, jež mu přineslo světový věhlas. Estetiku lékařských knih a atlasů přijal za svou a anatomické autoportréty také tvoří hlavní část jeho díla. Kromě deníkového charakteru, který se projevuje v jejich číselných názvech odkazujících na to, kolik dní kresba trvala a kolikátý den Plného života byla dokončena, mají i autoterapeutickou funkci. Kresby barevnou tuší kombinované s koláží a akrylovou malbou jsou precizně provedené a kromě detailů lidského ústrojí, kosterní soustavy, trávicích traktů nebo žilního systému obsahují i latinské názvosloví. Výsledné vrstvené horizontální řezy orgánů, svalstva nebo kostí jsou doplněny o texty popisující události, které se během práce na kresbě Plnému přihodily.

Zájem o vše tělesné včetně procesů s tělem primárně spjatých, jako je bolest nebo stárnutí, dohromady s obsesivním zaznamenáváním času vyvrcholil v projektu Sešívané fotografie z roku 2016. Plný se zde vrátil k body artové akci z roku 2003 zaznamenané na fotografiích, při níž si prošíval obličej režnou nití. Po třinácti letech se nechal nafotit ve stejných pozicích s totožnými grimasami obličeje a fotografie z různých časových období následně sešil k sobě.

Odlišnou část Plného tvorby, která jako by do celku nezapadala, představují trojrozměrné objekty vytvořené z obyčejných předmětů v domácnosti nebo z předmětů nalezených (instalatérské trubky, kusy nářadí, zbytkové součástky, kusy dřeva nebo kovu, lékařský materiál, paroží). Jejich kombinací autor vytváří fetišistické objekty v sérii Erotické hračky s odkazy na lidské orgány, jako např. v objektu Žena (2012), který má tvar dělohy. Jejich estetika odkazuje jednak k sado-maso salónům, ale i k rituálně-magickému charakteru, který je v Plného tvorbě přítomný hlavně v anatomických kresbách.

Plný se díky svému životnímu příběhu i vzrůstající oblibě umění art brut dostal do mezinárodního povědomí, které vyvrcholilo v loňském roce, kdy byl zastoupen na výstavě Viva Arte Viva! v rámci benátského bienále (2017). V témže roce o něm byl také natočen dokument v rámci série Orbis artis v režii Jaroslava Brabce. Na přelomu roku 2017–2018 mu byla uspořádána retrospektiva Viva Luboš Plný! v pražském DOXu.

ZEMÁNKOVÁ T./ŠAFÁŘOVÁ B.: Art brut-Luboš Plný, katalog výstavy, Muzeum Montanelli, Praha 2011

CORNEVIN E./DVOŘÁK V.: Monstra a monstra v nás, katalog výstavy, Galerie Milennium, Praha 2005

JAROLÍMEK M. (ed.): Chvála bláznovství 4: Luboš Plný, Silvie Vurcfeldová, Boris Škil, Jan Holub, Markéta Kolářová, katalog výstavy, Galerie Millennium, Praha 2003

ZEMÁNKOVÁ T.: Akademický model, in: Art and Antiques, č. 7-8, 2017, str. 62-65