Markéta Vaňková

Intermediální umělkyně Markéta Vaňková patří mezi výrazné představitelky generace 90. let, generace, v níž se po dlouhé době výrazněji uplatnily ženské autorky. Genderová optika není tím hlavním klíčem k interpretaci jejího díla, pokud pomineme politické konotace existence této silné generace umělkyň nebo následné uchopení díla Markéty Vaňkové další generací (mužských) umělců. Za podstatnější považuji, že se v době, kdy se české umění odklánělo od malířství a sochařství k objektu a instalaci, začala Markéta Vaňková vyjadřovat prostřednictvím malby (ač poučené dalšími přístupy). Na Akademii výtvarných umění v Praze, kterou studovala v letech 1992–1999, postupně vystřídala ateliéry Milana Knížáka, Jiřího Davida, Vladimíra Skrepla, Jindřicha Zeithammla, Michaela Bielického, aby se vrátila zpět do Knížákova ateliéru, kde diplomovala. Ve svých malbách experimentovala se syntetickými barvami, nezvyklými podložkami (např. aluminiová karimatka, vlnitý plech, igelit) i s malířskými postupy. Už na konci prvního ročníku vytvořila akční malbu Most (1993), kdy na obří plátno vrhala z výšky Nuselského mostu igelitové pytlíky naplněné barvami. Toto gesto si pro sebe o něco mladší umělci (Evžen Šimera, Ondřej Brody, Viktor Frešo, Jiří Skála a Marek Ther) později vysvětlili jako „extrémní a mužsky silné“ (Šimera) a zareagovali na něho svými variacemi, z nichž většina byla jemnějšího rázu (z mostu házeli balónky s minerální vodou namísto barev nebo kreslili rozteklým karamelem). Své práce, které můžeme chápat jako přihlášení se k určité tradici akční malby u nás i jako určitou genderovou polemiku, potom vystavili pod názvem Markéta Vaňková v pražské galerii NoD v roce 2005.

V Markétiných obrazech z 90. let se odráží rytmus taneční hudby a divokost transformačního období, kdy se zdálo, že je možné vše (např. cyklus Bratři, 1995­–1996, kterým ukončila bakalářské studium). Autorka nerozlišuje ostře mezi figurální a abstraktní malbou, vyjadřuje se jednou portrétem, jindy krajinou nebo monochromem. Přesto ve druhé polovině 90. let patřila mezi nemnoho autorů, kteří u nás znovuobnovili zájem o abstrakci v malířství (viz např. výstava Česká abstraHce, 1996). Jak už bylo řečeno, malba tvoří těžiště tvorby Markéty Vaňkové, ale v jejím portfoliu najdeme i objekty, instalace nebo video. Je příznačné, že i když se během studií profilovala jako malířka, diplomovala souborem objektů z pneumatik (Formule Vagus / Záliv, Bonsai Bank, (Ležící) Nora, vše 1999, dnes ve sbírce Národní galerie v Praze). A i když jsou její práce v použití prostředků různorodé, to, co sdělují, se pohybuje v poměrně uzavřeném poli. Mezi příběhy, motivy a tématy, která se ztrácejí a zase vrací, patří zejména autorčin dialog s vlastním detailně propracovaným vnitřním světem, který dynamizuje polarita mužského a ženského principu. Fantazijní krajiny své mysli a osobní prožitky mísí Markéta Vaňková s vnějšími odkazy k literatuře nebo dějinám umění. Její alter ego, Dr. Inframulti, je muž s obličejem Marcela Duchampa, warholovskou parukou, dalíovským knírkem a vousy á la Leonardo da Vinci. Portréty Dr. Inframultiho Vaňková nejen maluje nebo kreslí, ale také se do něho vtělila ve svém videu Louvre Libre (2002). Není náhodou, že interiér, který kamera staticky zabírá, zdobí Markétin obraz Brána tajemné samičky (2002) na plátně ve tvaru kosočtverce. Složitá vrstvení a sebereferenční odkazy se prolínají celým jejím dílem, třeba když vytvořila sérii architektonických modelů, na jejichž stěny a podlahy umístila zmenšené reprodukce svých vlastních děl. Podobně jako Marcel Duchamp tak nemusí čekat na ideálního soukromého sběratele nebo osvíceného ředitele muzea moderního umění, práci udělala za ně. S Duchampem ji pojí také dlouhé doby mlčení a zdánlivé nečinnosti. Markétiny zatím poslední obrazy, které vznikly po delší době, přebírají mimikry prostředí, v němž nyní částečně žije. V zemědělských přístřešcích a venkovských garážích svých středomořských přátel maluje realistická zátiší, věcné výřezy každodenní reality.

Články:

Marek Pokorný, 2 x MXM, Detail, 1996, č. 8, s. 28.

Lenka Lindaurová, Markéta Vaňková, Art&Antiques, 2005, květen, s. 83.

Rozhovory:

Terezie Nekvindová, Kudy vede přímost přímky? Rozhovor s Markétou Vaňkovou, in: Pavlína Morganová (ed.), Někdy v sukni, Moravská galerie v Brně – Galerie hlavního města Prahy, 2014, s. 173–177.

Autorská přednáška:

13. 5. 2009: Oscilace, fluktuace a úhly pohledu, Akademie výtvarných umění v Praze

http://dl.avu.cz/lang/cz-cs/2009/03/marketa-vankova-hoste-ondrej-brody-jiri-skala-evzen-simera-viktor-freso-a-marek-ther/

DVD-ROM:

Markéta Vaňková, Louvre Libre (2002, 3 min 30 s), in: Kdo se směje. Umění o světě umění, DVD-ROM, koncepce a texty: Terezie Nekvindová a Sláva Sobotovičová, Akademie výtvarných umění v Praze, Vědecko-výzkumné pracoviště, Praha 2013.

Výstava Markéta Vaňková, vystavující: Evžen Šimera, Ondřej Brody, Viktor Frešo, Jiří Skála, Marek Ther, Praha, NoD, 2005: evzensimera.name/2005-2/marketa-vankova

Markéta Vaňková, [Poušť plná zvuků…], Detail, 1996, č. 9–10, s. 20–21.