Mira Gáberová

Mira Gáberová je autorka, jejíž tvůrčí východiska i podstatná část dosavadní činnosti souvisí především se slovenským prostředím. Nicméně v posledních letech přesunula své působení i do pražského uměleckého kontextu. Její práce se pohybují v rozmezí od videí, performancí a videoperformancí až k malbě a kresbě. Zatímco v prvních zmíněných okruzích se uplatňují především aspekty spojené s tělesností, u její tvorby v tradičních výtvarných médiích se projevuje její zájem o ornamentální struktury a pohrávání si s hranicí kýče.

Jedním ze zásadních vyjadřovacích prostředků autorky je již dlouhá léta médium videa. V jejích starších videích se v podstatě vyskytují dvě paralelní tvůrčí polohy.  U obou z nich můžeme nalézt práci s tělesností, její intimitou a jejím narušováním, ale i s ironií a humorem. Zatímco u první skupiny děl jsou výsledkem spíše v tradici klasické performance působící bezprostřední situace, stojící na hranici šokování a zřetelně artikulovaného kladení otázek (videa Artificial World, 2003 a Drama, 2006), které někdy vstupují i do ideologicky vyhraněnějšího dialogu (V mene matky i dcery i duši svatej, 2012), druhá skupina děl nás uvádí do mnohem intimnějšího světa poetiky tělesnosti (If/Wish, 2004). Výrazným aspektem velké části těchto starších autorčiných videí je určitá dávka sentimentality a vizuálního patosu (Pathos, 2006), pojatých ovšem často s ironickým nadhledem (Bean, 2004).

Autorka se souběžně s videem dlouhodobě věnuje i malbě a kresbě. V cyklu obrazů United Colors (2003) překryla známé reklamní fotografie výrobce oblečení neutralizující plošnou přemalbou inkarnátu, která skutečně barevně sjednotila všechny etnicky různorodé postavy.  V sérii Gold (2005) se technika spreje stala prostředkem pro vznik až barokně působícího plastického zlatého ornamentu. Ještě intenzivnější je autorčin zájem o médium kresby. V cyklu Hrdinovia (2005), využila vlastností kopíráku k vytvoření v intimní oblasti jemně modifikovaných variant postav klasických antických soch. V sérii kreseb I have become a mirror (2014) rozvinula motiv florálního ornamentu jako pravidelně se zrcadlící struktury, jenž dává kresbám díky překládání papíru charakter prostorového objektu.

V novější tvorbě Miry Gáberové se stává její již dříve častá přímá performativní participace ještě výraznější. A to jak v případě živých akcí (Všetky kvety sveta, 2014), tak především v jejích videích, kde je zásadní samotná fyzická přítomnost autorky v obrazovém prostoru záběru. Ta je často spíše pasivní a výsledná situace je definována pozicí jejího těla v daném prostředí (Sprcha, 2013). Za vyvrcholení tohoto přístupu lze pokládat videoperformance, kde umělkyně takto pasivně vystupuje na divadelní scéně a aktivním hráčem se zde stává divadelní opona (I am I am not, 2013 a Scéna Praha, 2015). Tuto tvorbu bychom mohli brát i jako podobenství o práci videoperformera, pro nějž je záběr kamery vlastně vymezenou divadelní scénou.  

Specifickým dlouhodobým projektem v rámci tvorby Miry Gáberové je Chladnička (od 2009). Umělkyně se zde staví do kurátorské pozice. Chladnička v jejím bytě se stává místem výstavních realizací přizvaných umělců. U vernisážových událostí pak hraje důležitou roli už samotný sociální rozměr setkávání se pozvané komunity. Umělkyně svůj projekt původně realizovala ve svém bratislavském bytě, aby ho následně přesunula do pražského.

Se sociálním rozměrem autorka pracovala i ve svém projektu Performance Group (2012), v němž spolupracovala na performativních projektech s přizvanou skupinou umělců. Podobně jako v případě Chladničky se i tento projekt uskutečnil v civilně a intimně působícím prostředí domácnosti, byť v tomto případě se výstupem projektu stala ve formě videoinstalace prezentovaná dokumentace. Tuto práci lze chápat i jako autorčin výzkum v oblasti kolektivní kreativity.  Performativní a participativní aspekty spojuje i další projekt Miry Gáberové, nazvaný Sport (2013). Autorka zde řeší jak paralelu mezi sportem a uměním, tak také sportovní zkušenosti sebe samé i představitelů slovenské a české umělecké komunity. Výstupním formátem byla zase videoinstalace spojená s prezentací dokumentace a živou performancí.

Pokud bychom měli z různorodé a rozsáhlé tvorby Miry Gáberové zdůraznit to nejpodstatnější, jednalo by se nejspíše o její práci s řečí videa a s lidskou tělesností, které v jejím podání balancují mezi poetikou intimity, pohráváním si s kódy sentimentu, patosu a kýče na straně jedné a přímočaře artikulovanými tématy spojenými s pozicí umělce, genderovými otázkami a sociálními aspekty uměleckého prostředí na straně druhé.