Die Aktualität des Schönen

Galerie Die Aktualität des Schönen… a její osudy

Pro captu lectoris habent sua fata libelli – podle schopností čtenáře mají knihy své osudy, říká latinské úsloví. A neplatí to jen o knihách, i galerie mají své osudy podle toho, jak jednotlivci a společnost porozumí jejich „poselství“. Své o tom ví Jan Stolín, spiritus movens liberecké Galerie Die Aktualität des Schönen…, jemuž se podařilo vytvořit oblastní galerii s vyhraněným a nadregionálním programem a provozovat ji v době, která je – byť nikoli prvoplánově – stále ještě transformační. Jeho aktivita je zároveň sondou nejen do umělecké a kulturní sféry, ale i do oblasti ekonomické a svého druhu politické. Není to tedy nakonec osud v nějakém fatálním smyslu, či „duch doby“, který by určoval podmínky a možnosti fungování (nebo samotné existence) této galerie, nýbrž místně a časově proměnlivá, vlastně nahodilá konkrétní situace, v níž se ad hoc řešení mísí s cíleným působením a setrvalými záměry.

Na tomto společenském pozadí se odehrává činnost galerie. Zaměříme-li se na ni samotnou, ať už na jednotlivé projekty, nebo na celkovou koncepci, uvědomíme si specifické naladění a převa- žující atmosféru, jež sjednocuje její program. Jakási „prázdnota“ minimalismu a konceptualismu tvoří basso continuo, z nějž se vynořují odlišné, avšak doplňující tóny jiných přístupů. Instalace, mnohdy světelné či zvukové, komponované do specifického prostoru, jsou jádrem výstavního programu. Vesměs mladší a nastupující tvůrci, kteří ještě nemají své pevné místo na scéně vizuálního umění, jsou „kontextualizováni“ umělci již známými.

Z hlediska historického přehledu lze působení galerie rozčlenit do třech etap. První etapa v letech 1997– 1999 je charakterizována jistým typem konfrontace (byť nezamýšlené) – v centru Liberce, v takřka ideálních výstavních prostorách se objeví galerie s jasným a vyprofilovaným programem. Do regionu tak vstoupí umění, které chce být ve svých výrazových formách univerzální a zároveň svou kvalitou výlučné. Obecná kulturně společenská situace daného místa však nesouzní s „poselstvím“ tohoto typu – když se Úřad města Liberce rozhodne v prostorách, které do té doby pronajímal občanskému sdružení (M. Dräger, J. Stolín, P. Stolín) provozujícímu galerii, zřídit kanceláře Městského úřadu, je tím galerie fakticky zlikvidována. Toto koncepčně neodůvodněné rozhodnutí Městského úřadu vyvolá sice odmítavou reakci v odborné veřejnosti, pro zástupce města je však „soukromá“ aktivita několika jedinců něčím zbytným.

Druhá etapa galerie je vymezena roky 2006 – 2009, kdy byla galerie provozována v rámci Technické univerzity v Liberci. Z čistého univerzálního prostoru moderní výstavní síně se přesunula do suterénu univerzity, jenž připomínal bývalou dílnu, skladiště nebo kotelnu. Industriální prostory však byly dostatečně jednoduché i členité zároveň, což umožnilo prezentovat různorodé, na míru galerie zamýšlené projekty. Galerie jakožto součást školy s uměleckými studijními programy se mohla více otevřít studentům a akcentovat ještě více práci s tzv. novými médii a pohyblivým obrazem. Na půdě univerzity se galerie již nesetkala s přezíráním, přesto však nakonec musela prostředí školy z ekonomických důvodů opustit. V rámci finančních vztahů uvnitř univerzity zatěžoval provoz galerie příliš rozpočet Fakulty umění a archi-tektury a její provoz byl tak ukončen.

Třetí etapa nastává právě nyní, od konce roku 2009 má galerie pronajaty prostory v nově otevřeném nákupním centru Liberec Plaza. Galerie Die Aktualität des Schönen… se tak dostává do radikálně jiného kontextu. Vstupujeme-li do nákupní galerie, uvědomujeme si (nebo spíše pociťujeme) umělost prostředí, v němž je vše komodifikováno a tím nivelizováno a fakticky trivializováno. Umění, jakkoli vážně míněné a hluboce prožívané se v této atmosféře obchodu, zábavy a služeb nutně mění – galerie se jeví jako jakýsi výlučný butik či zvláštní druh designového obchodu. Ale zároveň to může být pro další vývoj galerie velká výzva – vedle tradičních minimalistických a konceptuálních projektů se mohou více projevit vizuálně silné projekce, nebo zde mohou naopak vznikat takřka neviditelné sociologicky zaměřené projekty.

Ať tomu bude jakkoli, ukazuje se – a to nikoli paradoxně –, že vést minimalisticky, konceptuálně a intermediálně zaměřenou galerii současného umění je zároveň svébytným sociálně-ekonomicko-politickým projektem. A ať tomu bude jakkoli, galerie bude mít své chtěné, zamýšlené dějiny, i ono nezamýšlené, bezděčné dědictví, jenž je svědectvím o stavu a proměnách společnosti. A možná, že obě sféry její činnosti budou nakonec stejně důležité…

Kamil Nábělek

Kateřina Vincourová

Jan Šerých

Daniel Hanzlík

Tomáš Hlavina

Boris Ondreička

Jiří Černický

František Kowolowski

Tomáš Skalík

Pavel Korbička

Patrik Kovačovský

Zbyněk Baladrám

Michal Škoda

Jáchym Fleig

Lukáš Machalický

Ladislav Jezbera