Muzeum umění Olomouc

Prapočátek toho, co dnes nazýváme Muzeem umění Olomouc (MUO), a co patří mezi tři nejvýznamnější muzea umění v České republice, je třeba hledat v roce 1951. Tehdy bylo založeno Krajské muzeum Olomouc, jehož samostatnou částí se stala Krajská galerie v Olomouci (dále KGO). Ta svou činnost oficiálně zahájila na počátku roku 1952 v prostorách olomouckého domu umění, tj. v budově bývalé střelnice, jež byla pro potřeby pořádání výstav adaptována podle projektu Lubomíra Šlapety (dům byl zbořen v roce 1980). V říjnu 1954 se na nějaký čas KGO osamostatnila, aby za šest let znovu ztratila samostatnost svým přičleněním pod Krajské vlastivědné středisko v Olomouci. A za další rok pak v důsledku zániku Olomouckého kraje přišla i o svůj původní název a byla nově pojmenována jako Oblastní galerie výtvarného umění v Olomouci (dále jen OGVU). Pod zkratkou OGVU pak galerie existovala, přežívala a upadala až tak hluboko, že v roce 1988 přišla i o svůj poslední výstavní prostor.

Oč komplikovanější a tristnější bylo první čtvrtstoletí její existence, o to dynamičtější byl její rozvoj po roce 1989. Prvním signálem, že se štěstí nebude ke galerii stále otáčet zády, bylo získání budovy Okresní správy spojů na Denisově ulici. Objekt sice potřeboval rozsáhlou rekonstrukci, ale poté, co se zřizovatelem stal Městský národní výbor v Olomouci a novým ředitelem byl jmenován Pavel Zatloukal, změny nabraly na obrátkách. Už v srpnu 1990 byla zahájena první etapa rekonstrukčních prací. 18. září 1992 galerie změnila svůj název na Muzeum umění Olomouc a v roce 1993 mohla být otevřena první část adaptovaných výstavních sálů, konkrétně kabinet, salon a besední sál. Provoz v nich byl zahájen výstavou „Muzeum umění Olomouc 1952–1992“, jež byla jakýmsi ohlédnutím za minulostí a zároveň vytčením plánů do budoucna.

Mezi lety 1994–1996 pak byly zpřístupňovány další výstavní prostory (mansarda, obrazárna, trojlodí). V roce 1998 pak vznikla myšlenka na zřízení arcidiecézního muzea, která došla svého naplnění v roce 2006. Ve stejném roce, kdy se změnil zřizovatel MUO, tj., když Ministerstvo kultury České republiky na tomto postu vystřídalo Olomoucký kraj. Zároveň s tím se ustálila definitivní struktura muzea, kterou tvoří tři celky – Muzeum moderního umění Olomouc, Arcidiecézní muzeum Olomouc a Arcidiecézní muzeum Kroměříž.

Muzeum moderního umění přitom sídlí v objektu na Denisově ulici, Arcidiecézní muzeum Olomouc (AMO) svou činnost rozvíjí ve zrekonstruovaných budovách bývalého Olomouckého hradu na Václavském náměstí v Olomouci. Součástí areálu je kapitulního děkanství, kaple svaté Barbory, kaple sv. Anny a románsko-gotický Zdíkův palác. Celý areál prošel náročnou a unikátní rekonstrukcí podle projektu architektonické kanceláře HŠH architekti. Třetí z část MUO – Arcidiecézní muzeum Kroměříž – je umístěna v kroměřížském zámku. Za zmínku v této souvislosti stojí to, že vznik a fungování AMO byl umožněn především díky vzájemné dohodě mezi státem, olomouckým arcibiskupstvím a MUO, podle níž církev na 50 let poskytla budovy a sbírky a stát se zavázal, že uhradí náklady na rekonstrukci objektů muzea, restaurování uměleckých sbírek a provoz AMO.

Čtvrtou zamýšlenou částí MUO se mělo stát Středoevropské fórum (SEFO). Úsilí o jeho zřízení však doposud nedošlo naplnění. Tuto svou doposud neuzavřenou kapitolu nadepsalo MUO roku 2008, kdy bylo dohodou ministrů Visegrádské čtyřky deklarováno založení SEFO jako nové součásti MUO. Vznik této instituce zaměřující se na poválečné středoevropské umění – výtvarné, literární, dramatické i hudební – měl být realizován z evropských fondů. Nestalo se tak. Idea SEFO tak prozatím přežívá ve formě výstav zaměřujících se na vytčené teritorium střední Evropy. V souvislosti s tím byla také zřízena databáze umělců střední Evropy, tzv. CEAD (Central European Art Database). Poslední výraznější změnou bylo jmenování nového ředitele MUO. 1. dubna 2013 s se jím stal dlouholetý blízký spolupracovník Pavla Zatloukala Mgr. Michal Soukup.

Sbírky MUO byly budovány postupně, ale s notnou dávkou prozíravosti ze strany odborných pracovníků, i proto muzeum již v 60. letech začalo kromě obrazů, kreseb či grafik sbírat i fotografická díla, v 70. letech k tomu přibyla i sbírka architektury a posléze užitého umění (konkrétně sedacího nábytku), od počátku 90. let pak také sbírka avantgardních knih. Rozsáhlý konvolut sbírkových předmětů z oblasti architektury, avantgardní knihy, fotografie, volné a užité grafiky, kresby, medailérské tvorby, obrazů a plastik dosahuje čísla několika desítek tisíc. Sbírka je rozdělena do čtyř základních okruhů: staré umění, výtvarná kultura 19. století, výtvarná kultura 1890–1947 a výtvarná kultura 1948–2011. Mezi exponáty prezentovanými MUO bezesporu nejvýznamnější místo zaujímá Tizianovo dílo Apollon a Marsyas. 

2016

Ke slávě a chvále, Tisíc let duchovní kultury na Moravě II, Reinstalace stálé expozice Arcidiecézního muzea Olomouc, od 2. 6. 2016

Zbyněk Sekal, A věci se zvolna berou před se, 10. 9. 2015 – 14. 2. 2016

2015

Victor Vasarely, Nová akvizice II, 11. 6. – 20. 9. 2015

Tajemné dálky, Symbolismus v českých zemích 1880–1914, 6. 11. 2014 — 22. 2. 2015

Karel Malich, Vnitřní světlo, 16. 10. 2014 – 11. 1. 2015

2013

Od Tiziana po Warhola, Muzeum umění Olomouc 1951—2011, 25. 10. 2012 — 31. 3. 2013

2011

Magdalena Abakanowicz, Život a dílo, 2011, 12. 5. – 28. 8. 2011

Olomoucké baroko, Výtvarná kultura let 1620–1780, 18. 11. 2010 – 3. 4. 2011