Radek Brousil

Tvůrčí zájem Radka Brousila je zaměřen především na fotografii, neznamená to však, že s ní pokaždé zachází jako se závěsným objektem nebo plošným médiem. Zejména ve svých posledních výstavních realizacích dospívá k nápaditým instalačním řešením, které jsou střiženy na míru jednotlivým sériím. Brousil zkoumá fotografii z její vnitřní perspektivy. Spadá tak, například spolu s Václavem Kopeckým, Hynkem Altem nebo Alexandrou Vajd, do linie umělců, kteří se orientují zejména na reflexi fotografického média. Ve svých posledních projektech pak tuto metodu kombinuje s rezonujícími společenskými tématy.

Nezaměřuje se pouze na zobrazování či vyprávění příběhů, ale chápe fotografii jako soubor specifických technologických a technických vlastností. Znaky fotografie jako média se svou vlastní historickou, uměleckou a ideologickou trajektorií Brousil v rozličných projektech také odkrývá a demonstruje.

Vzhledem k autorově současné tvorbě má v jeho starších projektech zvláštní význam především volný soubor fotografií a instalací Untitled (2009–2012). Námětem těchto studií nejsou pouhá zobrazení předkamerové reality, obsahují také odkazy na podmínky, v nichž byly snímány, nebo v jakých jsou vystavovány. Série tedy vizuálně demonstruje proces exponování (Untitled 11, 2011) a materiální vlastnosti fotografie. Autor s ní pracuje jako s objektem; stříhá ji na více částí (Untitled 18, 2011), mačká (Untitled 14, 2011) nebo maskuje (Untitled 13, 2011). Důležitým bodem je hledání vztahu mezi prostorem, který fotografie zobrazuje, a tím, ve kterém je umístěna (Untitled 20, 2012).

Příkladem odlišného přístupu může být studie Untitled 8 (2009), v níž Brousil rámuje neexponovaný polaroidový film, čímž opouští zobrazitelnou realitu úplně, a předvádí tabulu rasu, čistou plochu nedotčenou světlem odraženým od předmětného světa. Toto dílo můžeme chápat jako skromnější předvoj k Brousilovým sériím Studio Works a Studio Works 2.

Ve Studio Works (2013) zaměřuje pozornost na technické zařízení a pomůcky používané zejména při fotografické práci v ateliéru. Stativy, odrazné desky a role papírů tak vystupují ze svého prostoru za objektivem a samy se stávají předmětem zájmu. Jsou nasvícené a exponované způsobem typickým pro studiovou fotografii. Důležitá je neutralita, věcnost výjevu, měkké světlo a černé nebo bílé pozadí. Brousil v tomto profesním vybavení objevuje a ukazuje technickou estetiku jeho užitnosti. Řemeslná preciznost zpracování, vyvážená symetrie a čelní pohledy způsobují, že se nám jeví bezmála jako umělecké předměty, v nichž je poměr abstrahované krásy a funkčnosti citlivě vybalancován.

Námětem Studio Works 2 (2014) se také stávají předměty denní potřeby ve fotografickém ateliéru, Brousil je však vybírá a komponuje způsobem redukujícím jejich funkční kvality a více je stylizuje. Činí tak především pomocí výrazných kontrastních barev a dynamičtějším způsobem svícení a aranžování. Někdy používá i pálení a dým, aby finální dojem, v němž organické převažuje nad technickým, umocnil. Výsledná díla tak v některých případech evokují imaginární přírodní scenérie. Pro obě série, ale i pro autorovu tvorbu obecně, je příznačná práce v ateliéru a s prostředky užité a reklamní fotografie. V ní totiž dochází k pečlivému plánování, svícení a komponování scény, a prvek náhody či spontaneity je tak výrazně redukován.

První z linie prací, které z čistě konceptuálního a formalistického přístupu vybočují a obohacují jej o společensko-historická témata, je dílo The Ultimate Norm (2015), za které Brousil v roce 2015 získal Cenu Oskara Čepána. I v této práci jsou nadále zachovány autorovy dřívější tvůrčí postupy - fotografie jsou exponovány výhradně ve studiových podmínkách a vyznačují se technickou precizností. Svůj průzkum vnitřních zákonů média tu však Brousil rozšiřuje o téma vztahu fotografického průmyslu a tmavé barvy pleti. Ukazuje, jak se technologické aspekty fotografie mohou stávat společensky a historicky podmíněnými. Jedna část z celkové galerijní instalace sestává ze 13 fotografií téhož výjevu, z nichž každá je výsledkem odlišných parametrů expozice. Vznikla tak bezmála formalistická studie, která nakonec ovšem problematizuje míru věrnosti reprodukce reality fotografickým snímáním.

Zájem o tuto problematiku autor následně rozvinul ve dvou výstavách. V Černobílé fotografii (Galerie Jelení, 2016) autora zaujaly sádrové odlitky antropologa a sochaře F. V. Foita, které zpodobňují africké černochy, nejsou ale kolorované, a jejich bílá barva je tedy poněkud paradoxní. Brousil tyto sochy nafotil a exponovaný materiál vyvolával tak, aby se negativ co nejvíce přiblížil autentickému zobrazení černochů. Šlo tedy opět o formální proces, který měl vyvolat otázky po objektivitě vědy a umění.

Rozsáhlá výstava Černá a bílá ve fotografii (Colloredo-Mansfeldský palác, 2016) shrnuje Brousilův umělecký výzkum týkající se vztahu fotografického média a kolonialismu. Kromě starších projektů prezentovaných v nových instalačních podmínkách nachází předobrazy v barokních sochách Maurů F. M. Brokoffa. Detailní snímky kamenných soch adjustuje na polystyrenové objekty a vytváří z nich monumentální prostorovou konstelaci. Před pomyslným blue screenem tak v několika vrstvách levitují fotografované kousky těl rámované v nepravidelných formátech.

Brousil se zde tedy zabývá formálními aspekty reproduktovatelného obrazu a jejich ideovými východisky a zkoumáním tohoto vztahu vybízí diváka ke kritickému vnímání média, jímž jsme denně obklopeni. Toto téma a přístup nadále rozvíjí v domácích i mezinárodních výstavních projektech.

2013
Asides, autorská kniha, vydáno Štokovec, Space for Culture