Jiří Černický: ABS video

ABS video

Filmy ze série videoprojekcí „ABS video“, jsou záznamy reálného místa v reálném čase, bez jakéhokoli střihu. Není důležitá doba, kdy je záznam pořízen, může tedy být více či méně náhodný. Ve filmu neúčinkují herci, rovněž je nežádoucí i scénář. Je tedy možné v této souvislosti uvažovat o zvláštním druhu „ready made času a prostoru“. K získání takovéhoto záznamu jsou většinou využívány běžné průmyslové kamery, určené k monitorování veřejných míst a prostranství.

Další podstatnou charakteristikou těchto filmů je přítomnost tzv. „mentálních titulků“. Tyto titulky neslouží k překladu z jiného jazyka, ale umožňují vnímat skrytou, vztahovou podobu reality. Vlastního termínu „mentální titulky“ užívám proto, abych mohl vizualizovat vědomé i podvědomé myšlenky lidí, kteří se ocitnou v záběru kamery. Mohou např. naplňovat prostor neviditelnými reálnými významy, které by při běžném vnímání zůstaly skryty. Mentální titulky se nenacházejí ve spodní části obrazu jako titulky běžné, nejsou tudíž pouhým jeho doplňkem. Naopak, jsou dominantní, dynamickou součástí obrazu. Jsou animovány tak, aby souvisely přímo s postavou, která si právě autentickou myšlenku myslí. Výhodou tedy je, že mohou ukázat, co si myslí v daný čas mnoho lidí najednou. Dá se totiž pracovat s fenoménem kolektivního vědomí či nevědomí a sociálním aspektem reality. Je tedy v podstatě možné vybudovat obraz jakéhosi specifického „mentálního prostoru“.

S takto zobrazenými texty je navíc možné velmi dobře dále pracovat. Pomocí animace se dá například ovlivnit rychlost myšlenek, a tím i intenzita a dynamika myšlení. Některé myšlenky nás opouštějí velmi rychle, jiné se vlečou, mohou bloudit i uvíznout v prostoru, další se zase překotně překrývají a ruší atd…Tato práce mě například donutila, abych začal přemýšlet o něčem, co bych nazval - „fyzikální aspekty myšlenek“, tedy o takových termínech, jako je hmotnost myšlenky, prostor myšlenky, rychlost, délka či rozměr myšlenky atd…

Důležitým aspektem práce s mentálními titulky je i to, že je možné takto získané „ready made myšlenky“ komponovat do literárního útvaru. O výsledku někdy uvažuji jako o „dokumentární, kinetické literatuře“ nebo o „dynamické, konkrétní literatuře“.

Možná by někoho mohlo napadnout, jak je možné získat pod/vědomé myšlenky lidí mnoha lidí najednou – a navíc ve stejný čas? Je to náročné, ale možné. Metody jsou většinou u každého filmu rozdílné. Rád bych se zmínil o jednotlivých filmech v časové posloupnosti tak, jak vznikaly a rád bych postupně některé tyto metody popsal.

Prvním projektem pro sérii ABS video je fiktivní dokument „Neviditelný“. Jeho hlavní postavou je kdosi, o kom nic nevíme, protože o něm nechceme nic vědět, kdo díky tomu získal v daném prostředí dokonalé mimikry, i když jsme přesvědčeni, že tam vůbec nepatří. Splývá tedy s prostředím, i když je v něm cizorodý. Zajímalo mě, co si lidi z ulice o takových lidech myslí. Našel jsem vhodnou osobu žijící na ulici a ptal jsem se lidí, kteří kolem ní procházeli, co si o ní myslí. Stejně tak jsem se zeptal bezdomovce, co si myslí o lidech, kteří kolem něj procházejí. Odpovědi jsem nahrával na diktafon. Jejich přepsáním vznikly titulky použité pro film „Neviditelný“. V tomto případě šlo o texty, které byly do určité míry upravované. Měly v některých detailech autobiografickou povahu a bylo také nutné díky použité 3D animaci sestavit z nich scénář.

Přelomovým filmem se stal dokument „Nádraží“. Má všechny rysy charakteristické pro sérii ABS. Inspirací se stala myšlenka, která mě napadla na Hlavním nádraží v Praze, když jsem čekal na vlak. Seděl jsem na lavičce a uvědomil jsem si prostý fakt, že všechna ta kvanta lidí, kteří kolem mne jsou, opravdu přemýšlí stejně intenzivně jako já. V tu chvíli jsem měl pocit, že prostorová hustota myšlenek v nádražní hale má neuvěřitelně „hmotnou“ či přesněji „antihmotnou“ povahu a že je dokonce intenzivnější, než intenzita viditelné i slyšitelné reality. Podobný pocit jsem chtěl zachytit i v tomto filmu. Jde o náhodný záznam bez střihu, kde jsem poprvé pracoval s mnohaúrovňovou posloupností textů.

K tomu, aby takový typ autentického polytextu mohl vzniknout, jsem musel získat více textů najednou ve stejný čas. Proto jsem potřeboval tým asistentů, kteří by souběžně oslovovali větší počet lidí. Každému z nich jsem dal diktafon a poprosil je, aby obstoupili monitorované místo. Poté měli za úkol oslovit každého, kdo se ocitne v záběru kamery, a položit mu otázku : „Dobrý den, můžete mi, prosím, říci, na co jste právě teď myslel, když jste procházel tímto místem?“ Takto oslovení lidé z 80% opravdu odpověděli bezprostředně, už proto, že se s takovou otázkou nikdy nesetkali. Získaná myšlenka byla hned zaznamenána na diktafon.

Mojí prací poté bylo výpovědi přepsat a formou titulků je vsadit do virtuálního časoprostoru filmu zpět původním majitelům myšlenek. Při animaci jsem s myšlenkami pracoval tak, že jsem je pokaždé zastavil o levý okraj obrazu, abych měl možnost pracovat s „ aleatorní“ literární kompozicí.

Projekt, který přímo navazuje na dokument „Nádraží“, je film „Perón“. Stejně jako v předchozím filmu byly texty získané anketním způsobem. Záznam byl pořízen pomocí průmyslové kamery, která kontroluje prostor nástupiště. Jelikož jsou cestující na nástupišti nuceni čekat na vlak, je zde jedinečná možnost v klidu se zamyslet. Perón se tak stal pro získávání nahrávek ideálním místem.

Texty byly animovány podobně jako u „Nádraží“. Zastavují se na okraji obrazu, aby mohly být dále komponovány do žádoucího literárnímu útvaru. K zmentálnění finálního obrazu však nedochází plynule, ale rázovitě. Na texty totiž intervalově působí silné proudění vzduchu, který před sebou tlačí vlak řítící se z temnoty tunelu. Tímto způsobem dochází k vzájemnému dramatickému střetu mentální energie s energií fyzikální, která navíc pochází jakoby odněkud z neznáma, z jiného prostoru, což pokládám za velmi obsažné a vzrušující.

Zatím posledním a doufám, že i nejpregnantnějším filmem, ve kterém bylo použito mnohaúrovňové posloupnosti textů, je snímek „Panelák“. Je to rovněž typické ABS video, od předchozích se však podstatně liší způsobem, jakým byly získány texty. Při jejich nahrávání bylo totiž použito odposlechu. Důvodem byla snaha získat autentické výpovědi, nezastřené rozmyslem ani spekulací. K tomuto účelu jsem si nechal vyrobit speciální odposlechové zařízení, které se skládá z diktafonu, sluchátek, akustického kabelu, sady směrových mikrofonů a trychtýřů. Tyto nástroje mi umožnily snímat zvuk z jednotlivých bytů přes vstupní dveře. Vybaven tímto přístrojem jsem pak asi měsíc prováděl riskantní, dobrodružné výpravy do vybraného paneláku za získáním požadovaných nahrávek. Záznamy měly většinou formu vědomých dialogů, nikoli tedy individuálních výpovědí o podvědomých myšlenkách, jak tomu bylo u předchozích snímků. Mimo jiné se ve foneticky přepsaných titulcích objevují i přepisy televizních a rozhlasových programů, tikotu hodin, štěkání psa atd… Při animaci jsem nechal titulky volně proudit ven z formátu, čímž obraz získal specifickou dynamiku v podobě jakéhosi sílícího „mentálního větru“, který tak rozbaluje anonymní krabici paneláku do jiné „mentální dimenze“.

Zvláštní kategorií filmů, které jsou nedílnou součástí série „ABS video“, jsou snímky, které přímo navazují na první film „Neviditelný“, ale tematicky se ubírají jiným směrem. Jejich ústředním tématem není velká skupina lidí, ale jednotlivci.

Příkladným filmem tohoto typu je snímek „Loading…“. Jde o psycho-auto-analýzu - výseku mysli autora filmu, který spí, a jeho překotná mysl je načítána (nahrávána) do výsledného obrazu rána. Přesněji řečeno – noční můra snu (ve skutečnosti reálného příběhu), je tvořena písmeny sestávajícími se z ranního světla, a to doslova. Obraz filmu je totiž tvořen ze dvou vrstev. První vrstvu tvoří noc a druhou, skrytou pod ní, den (ráno), přičemž místo je naprosto identické. Písmena jsou utvářena odkrýváním spodní vrstvy tak, že svítí, a jejich světlo načítá ráno tím, že jej odkrývá. Výsledkem je tedy jakási zvláštní, transová katarze, která ukončuje dramatickou konfrontaci mezi textem a obrazem. Zároveň touto katarzí končí i drama samotného příběhu, který popisuje to, jak mozek hrdiny chrlí chaotické myšlenky v situaci, která se neustále komplikuje a rozpadá, kdy je nemožné dobrat se jakéhokoli výsledku, ale přesto je nutné snažit se z každé situace se ctí vybruslit. I tento druh jakéhosi protipříběhu spadá do kategorie „ABS story“.

Následujícím filmem z této kategorie je snímek „Nemožnosti“. Má rovněž autobiografické rysy. Je charakteristický tím, že se tematicky skládá ze dvou částí. V první, velmi krátké, je na chvíli vidět tvář autora filmu. Ve formě mentálních titulků přemýšlí o projektu, který chtěl už dávno udělat, a nikdy se k němu nedostal. Uprostřed myšlenek mu však zazvoní mobil, autor je tedy donucen odejít ze záběru, ale kontinuita jeho myšlenek v obraze zůstává. Tato druhá, mnohem delší část je tvořena pouze plynoucím textem, který reálně popisuje následující tok myšlenek autora. I charakter tohoto textu má podobnou ABS povahu jako ve filmu „Loading…“. Je pro něj charakteristické téma, které je vlastní většině příběhů ABS, a to - jakou úlohu mají náhodné podněty pro kontinuitu a kontrolu našeho myšlení, která se samozřejmě promítá do našeho chování a kvality našeho života vůbec.

Jirka Černický