Jiří Šigut : Noc letního slunovratu roku 2000

Zacházím hluboko do pomalu odkvétajícího makového pole. Po dnu horkém jako výheň konečně chlad noční rosy. Tolik světlušek. Okvětní lístky opadávají, mokré, chvíli zůstanou na těle, pak ztěžkle padají k zemi, lemujíc směr pro cestu zpátky.

Zastavuji, jsem asi uprostřed, na zem pokládám dva malé papíry, zavírám oči a svlékám se donaha. Po hmatu trhám nedozrálou makovici, mačkám ji ve dlani, přikládám na tělo a pomalu s ní opisuji spirálu. Vlhká nedozrálá zrnka se lepí na kůži. Dalšími makovicemi spirály na obou rukách a nohách. Pak ramena, krk. Zakláním hlavu dozadu, pokresluji si obličej. Několika spirálami pomalu od čela k bradě a zase nahoru. Zrnka se převalují po tvářích, trpká, zachycená mezi rty.

Otvírám oči a sleduji jasnou oblohu nad sebou. Kolik je hvězd? Stejně jako zrnek ve všech makovicích okolo? Možná více? Možná méně?