Jiří Skála: Poznámky k žádosti o pomoc

petře a roberte,

do teď jsem nepochopil, jak se vám podařilo přimět mě k tomu, abych souhlasil s vaší nabídkou a přislíbil pomalovat plátno ve vašem studiu v meet factory. pokaždé, když na to pomyslím – žasnu; už šest let nemaluji.

mám podezření, že jste svou žádost – buď vědomě, nebo nevědomě – opřeli o fakt, že jste pro mě a etc. galerii vytvořili několik grafických návrhů, a to bez nároku na honorář; přičemž, kývnu-li na tuhle nabídku: vše bude smazáno. vlastně to nebyla až taková práce... projevila se opět jedna z mých charakteristických vlastností, za kterou se tak trochu stydím a která mi nedovoluje soustavně pracovat: nikdy nic neodmítnout. mám neustálý pocit, že někomu něco dlužím, a to u většiny svých známých. což znamená, že je to můj problém, a ne váš.

nevím, jak co nejpřesněji popsat důvody, proč jsem přestal malovat. nešlo o jasně definované rozhodnutí, spíš o nechuť a další velmi nekonkrétní emoce. za těch šest let jsem se neodhodlal malbu definitivně zavrhnout. považoval jsem ji za plnohodnotné médium, které má právo být respektováno. především jsem se obával jednoznačně negativního vymezení; a to ze dvou důvodů. za prvé: takové gesto zavrhnutí by mohli kamarádi z výtvarné scény považovat za znevažování jejich práce, ať to je či není pravda. a za druhé: znamenalo by to, že se definitivně vzdám možnosti se – někdy v budoucnu – k malbě vrátit. šlo mi tedy o to, zajistit si nekonfliktnost. teprve pak jsem byl schopen přemýšlet o své práci.

díky tomu všemu jsem bral svůj slib na lehkou váhu. myslel jsem si, že jsem schopen kdykoliv začít znovu malovat. koupit si dřevěné rámy, plátno, barvy, štětce. brzy jsem ale pochopil, že se nedokáži k takovému kroku donutit. z pouhého pomyšlení na to, že se chopím malířského nářadí a začnu znovu malovat, se mi dělalo… nebyl jsem z toho nijak nadšený. jakákoliv snaha přesvědčit se – selhala. musel jsem si přiznat, že zde existuje problém, který musím co nejrychleji vyřešit.

proto tento dopis.

při jedné z mnoha návštěv vašeho ateliéru jsem se pokusil vymyslet „něco“ přímo na místě. na nic jsem nepřišel. přesto mi to nedalo a několik následujících dní jsem se snažil si vše ve své hlavě zopakovat a složit do správné posloupnosti. až jednou v noci mi to došlo: tím viníkem je samo plátno – průmyslově vyrobené, ze směsi lnu a bavlny, se strojově nanesenou barvou, vypnuté pomocí mechanického nástroje na normovaném dřevěném rámu. nikdo si jej nevšímá, protože k tomu, aby získalo nějaký společenský status, musí být nejprve pokryto barvou. v tomto stadiu intenzivní nenaplněnosti mu nikdo nevěnuje ani okamžik; stačí letmý pohled a vše je jasné. ale právě jeho syrová sériovost je pro mě inspirativnější než vlastní práce s médiem malby; nanést barvu, dokončit proces, dát plátnu smysl. přetřel bych tím kontakt s tou částí naší reality, která je schopna se reprodukovat v zaměnitelných kopiích.

co se týká mých představ o mé práci a toho, jak je naplnit… jsem někde jinde na to, abych začal znovu malovat. ruším proto svůj slib, i když „ve vašich očích ztratím tvář“. ujišťuji vás ale, že nadále na tomhle závazku trvat nemá smysl. přesto vám děkuji za vaši nabídku, a to z prostého důvodu: podařilo se mi konečně udělat poslední krok k rozchodu s malbou.

díky a máte to u mě.

jirka