Michal Škoda: Slova

Kdysi jsem cítil, že stále větší vliv na moji práci mají mé autorské knihy, lépe řečeno, pociťoval jsem stále větší „prosazování se“ této činnosti do popředí „výstupních“ forem mé tvorby. Opravdu se tak stalo a dnes mohu říci, že styl práce, uplatňovaný v rámci mých knih, se stal stěžejním východiskem tvorby. Od roku 2011 pracuji na otevřeném cyklu „Čas a prostředí“.

Cyklus mapující moji každodennost je vedle dalších projektů, které vznikají přímo, jako prostorové intervence, zásadním bodem mé současné tvorby.

Stejně tak si uvědomuji, jak se před časem, stala architektura mým stěžejním zájmem. Nejen ve smyslu „ovlivňovatele“ mé tvorby, nýbrž zájmem komplexním, který nejen že mi „nejvíce“ dává, ale také tím, že právě část mých dalších aktivit směřuje především k architektuře. Jsem si plně vědom jejího významu a důležitosti, což má přirozený vliv, jak na mé kurátorské, tak i další činnosti na poli architektury, kdy se domnívám, že mohu něčemu alespoň trochu pomoci. Pořád se však jedná o jednu „cestu“...

Mnou často zmiňovaná jednoduchost, strohost, obyčejnost - není o „minimalismu“, jak často slýchávám, a kam mne mnozí mají tendenci zařazovat. V zásadě se jedná o aspekty, přirozeně vycházející z mého „já“, které mi jsou velice důležitými a přirozenými. Vycházejí z nejsilnějších pocitů, jistého duševního rozpoložení. Jedná se o přesvědčení – postoj proti materialistické společnosti dusící se pod nánosy zbytečnosti. Domnívám se, že harmonie a čistý prostor ( právě se svou jednoduchostí, obyčejností, strohostí...) dovolují odpoutat mysl od konzumního stylu života.

Jak krásně píše Adriena Šimotová: „Žijeme sice ve své samotě, ale mluvíme, komunikujeme, dotýkáme se. Každý hledáme svůj vztah ke světu. Člověk hledá sám sebe, a čím je tomu sebepoznání blíž, tím spíše něco nachází mimo sebe. Hledáním vlastní identity poznává i identitu světa:“

Nevím, kam dál se to vše bude vyvíjet, jak a co budu tvořit. Myslím však, že v nejbližší době těžko dojde k radikální změně. Pokud jsem před časem říkal, že bych chtěl pracovat ještě jednodušeji, tak mám dojem, že se to snad i daří. Kromě občasných prostorových intervencí se vše omezilo na „prostý“ záznam každodennosti. Stěžejní se mi stala kresba, často s důležitým momentem času, který vyžaduje, a také fotka – ne však s ambicí „fotografa.“ Vše je provázeno občasnou koláží a prací s textem, který se mými „záznamy“ vine, jako jakási spojovací nit. Ocitám se neustále v oblasti hledání a analýz tohoto světa.

Architekturu nepovažuji za nejdůležitější z hlediska stavění, ale z pozice člověka. Proto tak souzním s jedním z výroků Dalibora Veselého - „Architektura je především humanitní disciplína – to by mělo být zřejmé každému, kdo vidí rozdíl mezi prostředky a cílem. Podstatou, cílem a hlavním smyslem architektury je situovat náš život v konkrétním místě a vytvářet vhodné podmínky pro naši existenci a koexistenci, nejen s jinými lidmi, ale také s danými přírodními podmínkami a kulturními okolnostmi. Dovednosti, techniky a technologie jsou jen prostředkem, který nám pomáhá naplňovat tento účel a cíl.“

Stále mne zajímá vztah „mezi“ - chci zkoumat vše prostřednictvím sebe. Vše stojí na základě vlastní zkušenosti, zážitku, pocitu. Tedy subjektivita, která se snad může do jisté míry vztáhnout k objektivitě. Tím, co dělám, chci především obstát sám před sebou. Nechci měnit svět a myslím, že nikdo z umělců toho není schopen.

Pokud má být má práce pravdivá, o což se snažím, musí být postavena na vlastní zkušenosti. Mohu tedy měnit sebe, mohu snad klást či otevírat otázky, ale ne dávat odpovědi. Zkušenost nemohu přebírat, tu musím prožít. Na vlastní zkušenosti stojí mé téma, mé neustále hledání.

Důležitým je „čas“ a ptám se, jak důležitým. Zda se nejedná spíše o jeho určitou elastičnost, než lineárnost...? Vnímám přítomnost, ale i minulost a ptám se, zda lze tyto dva „časové úseky“ vnímat zároveň.

To vše v prostoru – prostředí – architektuře. Od té očekávám, že bude obohacením, přidanou hodnotou života v daném místě.

Mým „pracovištěm“, jak faktickým, tak inspiračním, je stále především město. Je však zajímavé sledovat, „jak“ v přirozeném vývoji - postupem času dochází k jistému přemostění, ohlédnutí a návratům.

K návratům ke kořenům i k určitým otázkám, které jsem kdysi otevřel. S vědomím nabyté zkušenosti, tedy návratům k „něčemu“, ale k jinému uchopení. Stejně tak návrat do přírody, aniž bych ji chtěl nějak reprodukovat. Intenzivněji si opět uvědomuji její sílu, krásu a to podstatné, že právě s přírodou v souvislosti se „stavbou“ kdysi přišel ten zásadní zájem o architekturu. Ač léta je mým hlavním „teritoriem“ město, vše se vyvíjí od zážitků zapadajících do přírodního prostředí. Tam se dnes koná přirozený a stále častější návrat.

 „Architektura má i nadále nenahraditelný úkol: být prostředníkem mezi světem a námi a vytvářet horizont, jehož pomocí rozumíme světu i nám samým.“ ( J.Pallasmaa )