Václav Litvan

Václav Litvan nepracuje ani tak s realizací myšlenkových koncepcí, jako spíše s nalezenými materiály a předměty, na jejichž původní vlastnosti reaguje a které dále rozvíjí. Důraz klade na disponibilitu a lacinost toho, s čím pracuje, a následuje časové charakteristiky materiálu, jeho netrvanlivost. Kombinuje jak tradiční, tak moderní průmyslové látky. Jeho sochařská pozice vychází z pohledu na konkrétní objekty skrze kresbu, kterou materializuje prací s proporcemi, využíváním reliéfu, odkrýváním a odebíráním vrstev nebo prostetickým přidáváním chybějících částí. Pracuje s napětím mezi plochou a hmotou, s opakováním a násobením, s odmocninami promítaných geometrií a jejich kolizí s možnostmi materiálu a hranicemi konkrétního předmětu. V tvarosloví často operuje s jakýmsi napětím mezi užitným předmětem a sochou, nikoliv však v rovině reálného užívání, nýbrž z pohledu kulturních artefaktů.

V instalaci pro Karlin Studios (Na povrchu, 2017) použil vytrhané formáty parket pocházející z rekonstrukce vlastního domu. Jejich spodní strana izolovaná asfaltem opět akcentuje autorův zájem o plochu, hmotu a vyvstávání; Na povrchu je však jediným případem, kdy Litvan pracuje přímo s ready madem. V jiných pracích vždy dále rozvíjí jakousi „logickou formu“ nalezeného, tak jako např. v instalaci pro galerii 35m2 (Zahnutá vzpomínka, 2015).

Hrneček nalezený u popelnice s natištěnou fotografií páru z dovolené se stává součástí většího objektu – sochařského i reliéfního zároveň –, který pracuje s válcovým tvarem a s jeho zakřivujícím vlivem na sádrový reliéf, který doplňuje vložený hrnek jako zátiší. Motiv z druhého nalezeného hrnku, totiž šeřík, Litvan naopak narovnal do rozsáhlého asfaltového objektu, z něhož pak fyzicky vystupuje. Kočička, jakožto hlavní námět tisku na šálku, zůstává v ploché soše coby obrys vystupující z profilu (Zátiší s faunou a flórou, 2015). Ve vedle visícím sádrokartonovém globu Litvan napíná možnosti prostorového cítění v ploše: konkrétně pocit vykousnuté osminy opět doplněné prostorovým objektem se zuby, který je zobrazený v perspektivě.

V instalaci pro Studio hrdinů (s Ondřejem Cibulkou, Říše, 2014) pracuje s nalezenou fotografií mrtvého leoparda objímacího svou údajně poslední oběť. Fotografie ohnutá do oblouku ve tvaru dvou úhloměrů (Klenba, idea, 2014) vede k efektu, kdy se leopard a oběť od sebe vzdalují. Litvan tento motiv dále rozvinul do zvětšeného obloukovitého hliněného reliéfu – plastiky, kde se opakovaný výjev stává abstraktnějším a jeho jednotlivé prvky se od sebe vizuálně vzdalují. Třetí prvek zmíněné instalace, utopická realizace, je konstrukcí, návrhem, měřítkovým modelem oblouku, ve kterém by se pak námět stal pro oko neviditelným. Prvky byly na výstavě rozděleny i polohově, a to ve vertikálním rozmístění od nejvyššího bodu výstavního prostoru (utopický model) po nejnižší (idea – úhloměr). Práce tak komentuje i způsoby zkoumání a vztahování se ke světu v oblasti mezi dotykovým, viděným a měřitelným.

V práci Radar ve větru (2009) Litvan integruje prvek spojování pevného a nepevného, jenž pak v podobě polopevných, geometricky slepených segmentů dále rozvíjí v již zmíněné instalaci Na povrchu (2017) nebo v práci Měch (2015), které se obě skládají z objemných plechových částí, harmonikové slepení jim dodává určitou flexibilitu. V práci Stojící ležící (galerie Kostka, 2014) tento prvek zase transformuje do motivu karuselu. I zde vychází z nalezené fotografie, tentokráte s námětem mrtvé gorily nesené na bambusové struktuře. Obrovská živá hmota, symbol lidského vybíjení zvířat, je zde spojen s pouťovou atrakcí, kolotočem King-Kong a se stejnojmennou filmovou postavou, která je zároveň monstrem i obětí. Jednotlivé vyabstrahované, avšak nikoliv abstraktní motivy jsou dále transformovány a implementovány do ucelené sochařské instalace. Práce je dalším potvrzením Litvanova zájmu o pohyb či dynamiku, avšak zmrazenou v okamžiku hmoty.

Ta existuje i v určitých performativních momentech Litvanových soch a opět vychází z jejich konkrétních atributů. Tak třeba v případě práce Velký bratr se nedívá (2011) je betonový objem sochy natolik těžký, že její manipulaci umožňuje jen její kruhový tvar dovolující kutálení. Na ni dále navazuje i asfaltový reliéf Černá panna, černý orel (2013), kde je pohyb podtržen obrysovou přítomností pneumatiky z horského kola, který dále prohlubuje asociaci na zoubkovanou minci, ale také umožňuje reliéf zároveň ještě pohodlněji kutálet. Zmrazený pohyb se poté opakuje ve více či méně abstraktních motivech ohňů (Zábrana, 2013; Připraven na oheň, 2012).

V pracích z nedávné doby Litvan dále rozvíjí setkávání mezi zobrazivým / figurativním a abstraktním / geometrickým, kdy tvar dává smysl zobrazení, s nímž se v materiálu setkává. Právě tento realistický prvek je pro jeho sochařskou pozici signifikantní (výstavy v Karlin Studios, galerii 207 a galerii Entrance).