O projektuNahlásit chybu
CZEN
Artlist — Centrum pro současné umění Praha

Vladimír Vašíček

Jméno
Vladimír
Příjmení
Vašíček
Narozen/a
1919
Místo narození
Mistřín u Kyjova
Působiště
Svatobořice-Mistřín
Web
http://art.vasicek.contact.sweb.cz/
Úmrtí
2003
Klíčová slova
malba
Knihovna CSU
↳ Vyhledat v katalogu

O umělci

Český abstraktní malíř Vladimír Vašíček, rodák z Mistřína u Kyjova, nedoceněný, přesto kritiky pozitivně oceňovaný (jeho tvorbu například reflektovaly kladné ohlasy z pera Luboše Hlaváčka, Arséna Pohribného či Jiřího Padrty), zaujal pevné místo v rámci české moderní malby. Ve své tvorbě byl mimo jiné výrazně ovlivněn charakterem, geografií, dějinami i prehistorií rodného kraje – Slovácka. 

Začátky; inspirace a překážky

Firma, kde se Vašíček vyučil, se zabývala převážně písmomalířstvím, malbou venkovských kostelů a pozlacovačstvím. Díky zdejším zakázkám se tomuto religiózně nadanému umělci vyjevil podmanivý svět chrámové malby, ale také si osvojil smysl pro řád, intenzivní barevnou akordizaci a dekorativní cítění výtvarného celku. Tytéž hodnoty pak provázely jeho tvorbu po celý život. Po vyučení, začátkem roku 1938, pracoval u reklamní a dekoratérské firmy ve Zlíně, kde se pravidelně setkával se současným výtvarně-uměleckým děním. Přihlásil se zde také do zlínské Školy umění sponzorované firmou Baťa. Po absolutoriu (1944) byl přijat do zaměstnání v projekční kanceláři Baťových závodů a přidělen jako asistent arch. Miroslava Drofy v oddělení architektury vedené arch. Vladimírem Karfíkem. „Mladý adept umění si zde osvojil konstrukční myšlení, smysl pro řád a krásu linie a byl nasměrován na malířskou dráhu. Její vstupní branou se stala pražská Akademie výtvarných umění.“ (Maliva, 1993)

            V roce 1945 se přihlásil ke zkoušce a byl přijat přímo do druhého ročníku. Rok studoval v ateliéru V. Nechleby, poté z důvodu osvobození se od normativních soudů přešel do oddělení J. Želibského, který u svých žáků akceptoval volnější projev a preferoval moderní umění. Zde se sekával se spolužáky Mirkem Tichým, Miroslavem Šimordou atd. „Mladý student Akademie již tehdy pochopil, že hlavní role tvořivého autora spočívá v jeho důsledné snaze o upřímné, vnitřně pravdivé, nekonformní i ryze výtvarné přetlumočení emocionálních pohnutek a vztahů tvůrce k životu a dění, které jej irituje a současně i v úctě k obecným morálním pravdám a estetickým hodnotám lidstva.“ (Ibid)

Roku 1947 se oženil za Boženu Žďárskou. K osudovému rozhodnutí odpoutat se od kulturně živého prostředí Prahy došlo v roce 1949; po návratu z vojenské služby ztratil Vašíček možnost trvalého pobytu v hlavním městě, kde se vyhrocovala politická situace. Rozhodl se tedy vrátit na Moravu, do svého rodného kraje. Zde navázal nová přátelství a udržoval kontakty se všemi kulturními středisky země. Jakmile to politická situace dovolila, začal také hledat inspiraci v zahraničí; v roce 1959 navštívil sbírku moderního umění Puškinova muzea v Moskvě a studoval díla Filonova, Maleviče, Kandinského atd. V Ruském muzeu a díla Francouzů v Ermitáži. Následující rok podnikl cestu do Rakouska, kde se seznámil s Oscarem Kokoschkou. Dále cestuje do Bulharska nebo Francie. V roce 1973 vystavuje v Barceloně, v roce 1963 obeslal VII. Bienále v brazilském Sao Paolu, následuje účast na výstavách v Krakově, v Alžíru, Tunisu, Egyptě, Zahřebu nebo v Itálii. V naší zemi byla však Vašíčkova tvorba v souvislosti s moderním uměním režimu „nepohodlná“; socialisty propírán a odsuzován byl jeho smysl pro formu (barvu) pro „těžkou srozumitelnost“. V roce 1955 se Vašíček představil veřejnosti na neoficiální půdě v ústraní brněnského Výzkumného ústavu architektury. Teprve po politickém uvolnění ve druhé polovině padesátých let může realizovat samostatná vystoupení. V průběhu šedesátých let se tvorbě Vladimíra Vašíčka dostalo širokého uznání jak v regionu tradicionalisticky založeného Slovácka, tak i na celostátním fóru (Maliva), na svůj účet si přičítá také mezinárodní úspěchy.

Od jemné barevné modelace a měkké, světlem prosycené malby tradované v ateliéru Jána Želibského se Vladimír Vašíček začal distancovat již v době studia na Akademii. „Počátky Vašíčkovy samostatné tvorby můžeme hledat na přelomu čtyřicátých a padesátých let – expresívní rukopis maleb a zejména pozoruhodných akvarelů z té doby ukazuje k bezprostřednosti malířského gesta, k uplatnění spontaneity a autorského subjektu při přepisu smysly vnímané reality. Krajinářské náměty neztrácejí nic na čitelnosti, ale proměňují se do dynamických linií a skvrn, někdy připomínajících soustředěnost japonské kaligrafie, jindy korigovaných intuitivně pociťovanou skladebnou osnovou, vycházející z řádu krajiny či architektury,“ konstatuje teoretik Jiří Valoch. V průběhu 50. let můžeme sledovat, jak se malíř soustředí více na skladebné charakteristiky obrazu, je „přísnější“, uměřuje – dominantní se postupně stává ohraničující linie, kontrapunktovaná barevnými plochami. „Viděná realita je analyzována, malíř ji v ploše obrazu rekonstruuje z novotvořených geometrických linií a ploch,“ míní Valoch. Díky své důsledné stylizaci figurálních a krajinných námětů dospěl na sklonku padesátých let ke svým prvním abstraktním malířským kompozicím. O prázdninách roku 1948 namaloval Vašíček menší portrét Děvče s rudými vlasy, kdy využil poprvé širokých barevných ploch rozvinutých v duchu fauvistické estetiky. Barevné ladění Krajiny s černými stromy (1951) dovoluje podle Josefa Malivy nazvat autora „svatobořickým Gauguinem“.

Šedesátá léta byla obdobím velkého rozmachu českého moderního umění; a v jeho kontextu i tvorby Vladimíra Vašíčka. Ta byla prezentována řadou výstav. V roce 1959 se uskutečnila první velká souborná galerijní výstava jeho díla, kterou připravil Vilém Jůza (jenž je vedle Josefa Malivy skutečným znalcem a interpretem Vašíčkovy tvorby).

Zatímco pro autorovu tvorbu z počátků jeho tvůrčí dráhy je příznačná snaha podrobovat vlastní uměleckou spontaneitu určitému apriorně danému řádu (fauvismem inspirované krajiny); posléze nabývá na významu dynamičnost malířského projevu podobná jeho uměleckému naturelu. „Plátna tohoto založení, podléhající více výtvarnému temperamentu svého tvůrce, na sebe upozorňují svým plným, barevně zvučným rytmem tvarů, který jeho malířskému výrazu dodává zvláštní přesvědčivost, ale i přirozený řád,“ shrnuje Maliva.

Plný protikladů, zůstává v harmonii „sfér“

Ve Vašíčkově tvorbě můžeme vysledovat hned několik polarit.

1) Polarita mezi moderností a tradicí je pregnantním příkladem Vašíčkova dialektického chápání uměleckého díla.

2) Polaritu mezi expresívním a konstruktivním způsobem umělecké práce Vašíček chápe jako komplementární; jako dva póly, které se vzájemně doplňují i kvalitativně obohacují; setkávají se v ploše jediného obrazu jako významový i ryze vizuální protiklad, směřující ke komplexní výpovědi.

3) Polarita mezi figurativním a bezpředmětným, časté oscilování na hranicích ještě předmětného a ryzí autonomnosti obrazové skladby.

4) Práce s intenzívními mnohobarevnými akordy je střídána obdobími takřka úplně monochromie, kdy autor sleduje možné uplatnění různého povrchového strukturování jednotlivých plošek nebo diferencuje plochu obrazu valéry jedné barvy.

            Vašíčkův vztah k tradici moderního umění by bylo možné podle Jiřího Valocha velmi schematicky vymezit termíny expresionismus, kubismus a kubofuturismus, ofrismus. Jeho malířská tvorba má blízko k technikám, jejichž pocitové charakteristiky se přibližují hudebním.  A co se týče konkrétních jmen Vašíčkových inspirátorů; zdá se, že nejstěžejnější pro něj byla díla několika solitérů zakladatelské generace, k jejichž způsobu tvorby má blízko. S Františkem Kupkou sdílí kromě polarity expresívního a konstruktivního také východisko v postupné analýze viditelného modelu a jejím převedení do autonomní obrazové skladby, kdy vznikají svébytné kvality, které neodkazují k něčemu mimo obraz, ale naopak podtrhují samostatnost obrazu, svébytnost vztahů, které v něm vznikají. K Robertu Delaunayovi má Vašíček blízko uplatňováním postimpresionistického rukopisu, prací s čistými barevnými ploškami, ale také – a zejména – nalézáním polarity mezi figurativním a bezpředmětným, resp. fixováním tohoto napětí v jediném obraze. Bezprostřední vazba s dílem Bohumila Kubišty byla podmíněna nejen Vašíčkovým obdivem ke Kubištově specifické redakci kubistické malby, nově zdůrazňující významovou, někdy až metaforickou naléhavost námětu, ale jistě také kladným vztahem ke Kubištovu chápání obrazové kompozice, představující syntézu kubistické skladby a futuristické dynamiky. Zájem o polaritu expresívního a racionálního ho pojí s tvorbou Jana Kotíka – postupná geneze od figurativního námětu k osamostatnění malířského procesu. Nesměřoval k důslednému rozvíjení jednoho z pólů, ale k jejich syntéze, k tvůrčímu uplatnění polarity exprese a konstrukce, spontaneity a řádu.

Už v roce 1958 vznikly první bezpředmětné malby, které se vyznačují nenásilným přechodem od vnímaného modelu k autonomii obrazu. Podle Valocha je klíčovým obdobím Vašíčkovy tvorby období mezi lety 1958 – 1962, kdy „se postupně zbavuje vazby k viděnému modelu, nahrazuje ji autonomností obrazové skladby, a kdy si vypracovává celý repertoár prvků a vztahů, které se budou v jeho dalších malbách a kvaších uplatňovat.“

Počátkem 70. let se ve Vašíčkově díle začínají objevovat tzv. samoznaky; které jsou „bezprostředně odvozeny z viděného, můžeme je identifikovat jako pole či strom, dům, rybník nebo silnici, jejich repertoár dovoluje malíři, aby volně komponoval ne již obrazy určité krajiny, ale obrazy určitých kvalit emocionálních, smyslových a ryze výtvarných,“ shrnuje Valoch. Jinou možností bylo maximální oproštění tvaru a zdůraznění určité dominanty kontrastující s barevnými plochami. Ohraničující linie s volnou skladbou barevných ploch byly také východiskem Vašíčkových figurálních kompozic, v nichž se ovšem mnohem více uplatňovala prostorová deformace, mající podobu zobecňujícího, abstrahovaného objevu, a dynamická skladba, parafrázující pohyb v jakési „zhuštěné zkratce“. Prostorovo-pohybové analýzy, racionálně vznikající geometrické kompozice jsou osamostatněním barevných ploch; expresivní linie jsou osamostatněním dynamických křivek, dříve ohraničujících jednotlivé objemy. Dominuje vzácnost umělcovy senzibility a jeho schopnost maximální orchestrace oproštěných struktur barvy. V tomto období umělcovy práce se jeho obraz definitivně stal samostatným, vnitřně bohatě diferencovaným celkem; proměny, procesy a děje se odehrávají v rámci obrazu.

            Jejich názvy často odkazují k fyzikálním či přírodním procesům – nejsou však jejich zpodobněním, nýbrž jejich výtvarnou paralelou. Harmonie a disonance jsou pro Vašíčka stejně důležité, i zde je důsledný ve svém uplatňování protikladů. „Soubor tušových kreseb z roku 1970 a na něj navazující obrazy jsou prolnutím organického a geometrického, lyrického gesta a v pozadí pociťovaného pravidla.“ (Ibid) Opět odkazují ke kořenům, k rodnému Slovácku. Organické tvary parafrázují podoby rostlin nebo přírodní procesy rašení a růstu. Nové valérové kvality dosahuje autor jemným stříkáním barvy (oleje i kvaše), někdy kombinace se stopou geometrického či přírodního útvaru – nejčastěji však vytvoření iluze prostoru. V druhé polovině 70. let se se získanou zkušeností s geometrickou skladbou nově rozehrává problém vztahu černé linie a barevných ploch. „Neztotožňuje se zde s tvůrci konkrétního umění šedesátých a sedmdesátých let, ale opět navazuje nový dialog se zakladateli moderního umění, především s Františkem Kupkou.   

Konec 70. a počátek 80. let se nesou v duchu další „proměny“; bezprostřední nedějovou reflexí aktuálních stavů či pocitů v oblasti psychiky. Reprezentují ji kompozice postavené na malířském gestu, jež je však nezřídka konfrontováno s geometricky koncipovanými plochami pruhů výrazné strohé barevnosti. Do této sféry autorovy tvorby ale paří též plátna těžící výtvarně i z určité apriorní redukce jeho tradičních výrazových prostředků.

80. léta jsou pak ve znamení nové podoby syntézy expresívního a konstruktivního přístupu – v ploše jednoho obrazu konfrontuje dvě či tři podoby malířského rukopisu, spontánní záznam, nabývající podoby malířského rukopisu, spontánní záznam nabývající podoby gestické kaligrafie či drippingu, geometrickou skladbu jasně ohraničených barevných ploch a případně lyricky formovanou strukturu barevné (někdy jen bílé) hmoty. Obraz se tak stává výpovědí o povaze malby, o jejích možných podobách a zkušenosti moderního umění.

Po celou dobu autorovy tvorby ovšem zůstává důležitá komplexnost; tolik důležitá pro autora, který chápe moderní umění jako jediný celek směřující k autonomii výtvarného díla. Vašíček zachoval věrnost nejklasičtějších z výtvarných disciplín; malbě, jeho dílo (ve svém vývoji se podobá vývoji moderního umění) znamená nejen mechanické „jití s dobou“; ale také osobní vývoj. Typická je malířova snaha proniknout ke smyslovým hodnotám malby, nezřídka se jedná o určitou reflexi stavu psychiky, která poukazuje na určitý „speciální“ průzkum, na nepříliš zmiňováno, čistě psychologickou tematizaci jeho tvorby.

Vedle povědomí o smyslu moderního umění i vědomí svého vlastního místa v jeho vývoji  je, jak již bylo řečeno, hlavním Vašíčkovým rysem pevné ukotvení v domácí tradici, a to nejen k tradici výtvarné, ale také v kulturním kontextu venkovského prostředí, kde se narodil a kterému zůstal  věrný. 

Od konce 80. let se v jeho ateliéru začínají objevovat obrazy doprovázené nesčetnými akvarely a kvaši, které respektují ve větší míře duch předchozího díla. Jde zejména o harmonickou, organicky prokomponovanou malbu, postavenou na řádu barev a tvarů. Vedle volněji, spontánně koncipovaných obrazů se v současné době v autorově tvorbě opět prosazují kompozice, které působí především rytmickou sevřeností svých forem – poměřováním (spoutáváním) dynamického malířského projevu racionálními prvky. Osnova těchto děl je nesena zcela v intencích jakési nové „hybné“ malířské geometrie, vzešlé ze skloubení intuitivních a struktivních složek duchovní reality. Umělec tu vlastně představuje svoji koncepci světa, snaží se postihnout a fixovat svoji představu vesmírného řádu, v jehož intencích vzniká dílo a k němuž by mělo směřovat i veškeré lidské bytí. Tyto kompozice jsou více nebo méně vnitřně propojeny s celým Vašíčkovým dílem. I mezi jednotlivými projevy jeho tvorby z různých časových období, lze snadno vystopovat vzájemné výtvarné (duchovní) souvislosti a shody.

Vnitřní integrita malířského projevu jako celku, která je příznačná pro tvorbu tohoto malíře „s ateliérem do vinic“, poukazuje na to, že rozhodující hodnoty, z nichž těží, jsou zakotveny v hlubších instinktivních vrstvách díla, souhlasných s autorovou tvůrčí mentalitou. Přesvědčivost a síla uměleckého výrazu jeho jednotlivých děl pak do značné míry spočívá ve schopnosti tvůrce identifikovat se s nimi. 

Autor anotace
Andrea Vatulíková

Publikováno
2016

Profesní životopis

Vzdělání:
1945-1948   AVU Praha, prof. V. Nechleba, J. Želibský
1940-1944    Škola umění Zlín
1934-1937    v Kyjově vyučen dekoračním malířem

Ocenění:
2002    Čestné občanství města Kyjova
1996    Cena Františka Kupky
1995    Cena Masarykovy akademie umění    

Členství ve skupinách zařazených do databáze
Brněnská výtvarná skupina
Členství ve skupinách nezařazených do databáze
1949 členem brněnského SVU Aleš

Výstavy

Samostatné výstavy
1995
Dům umění ve Zlíně

1994
GVU Hodonín, Dům umění

1993
GVU Ostrava, Dům umění
Galerie Chagall, Ostrava

1992
Výstavní prostor České nár. rady v Praze
Brno, Galerie TYPOS

1989
ÚLU Strážnice, zámek
Senica, Záhorská galerie

1988
Lukov, kulturní dům
Praha, Galerie V. Špály
Hodonín, Dům umění

1987
Žarošice, základní škola

1986
Dům pánů z Kunštátu, Brno
Zlín, Dům umění

1984
Hodonín, Galerie výtvarného umění
Břeclav, Dům kultury

1983
Hodonín, ZŠ v Bažantici

1980
Hodonín, Galerie výtvarného umění

1979
Hodonín, Dům umění

1972
ÚLU Strážnice, Zámek

1971
Uherský Brod, Černobílá galerie – Tapiserie, malba

1970
Biel/Bienne (Švýcarsko), Galerie Arco

1969
Brno, Dům pánů z Kunštátu

1968
Varšava, Dům kultury (Polsko)
Galerie divadla Wybrzeže (Polsko)
St. Gallen (Švýcarsko)
Zlín, Dům umění

1967
Kyjov, nemocnice

1966
Ostrov nad Ohří, Letohrádek

1965
Kyjov, Radnice Hodonín
Dům umění Uherské Hradiště
Galerie Bratislava, Dům umění

1963
Praha, Divadlo Na Zábradlí

1962
Praha, Klub Mánes, Trutnov
Okresní vlastivědné muzeum Vsetín, ZK Sklář

1959
Brno, Kabinet umění,
Uherské Hradiště, Slovácké muzeum Brno, Kabinet umění

1958
Praha, Galerie československého spisovatele

1957
Brno, Dům umění

1955
Brno, Výzkumný ústav architektury

1949
Kyjov
Skupinové výstavy nezařazené do databáze
1979
Kyjov ZDŠ – Slovácký rok

1975
Hodonín, Galerie výtvarného umění – Výstava k 30. výr. Osvobození
Kyjov, Zdravotní škola – Slovácký rok

1973
Barcelona, Collegi Arquitectes

1972
Gottwaldov, Oblastní galerie – Tapisérie

1971
Košice, Východoslovenská galéria – Umění Moravy
Kuvajt, Československé umění

1970
Liptovský Mikuláš, Galerie P. M. Bohúňa – Umění Moravy
Topolčany, Okresné múzeum
Barcelona, Collogi Arquitectes

1969
Bejrút (Libanon) – Československé umění
Uherské Hradiště, Slovácké muzeum – Setkání
Pistoia – I. Bienale malířství
Corregio, Milán, Florencie, Turin – putovní výstava grafiky Brno
Moravská galerie – Obraz 69

1968
Praha – 50 let československého malířství
Bratislava - 50 let československého malířství
Hluboká nad Vltavou - 50 let československého malířství
Brno - 50 let československého malířství
Ostrava - 50 let československého malířství
Zagreb – Brněnští umělci
Hodonín, Okresní muzeum
Hodonín, Okresní muzeum a Dům umění – Výtvarníci Hodonínska

1967
Hodonín, Dům umění – Setkání
Praha, Mánes – Brněnská bilance
Karlovy Vary
Teplice – lázně
Bratislava – Jihomoravští výtvarníci Košice
Znojmo – Členská výstava SČVU Brno
Brno, Moravská galerie – Obraz 67

1966 – 67
Alžír, Tunis, Egypt – Československé umění

1965
Hodonín, Dům umění – Setkání

1964
Krakov, Brněnská grafika Uherské Hradiště, Galerie výtvarného umění
Ostrava, Galerie výtvarného umění

1963
Sao Paulo, VII. Bienale

1961
Hodonín, Dům umění – Členská výstava SČVU Brno

1959
Bratislava – Skupina moravských výtvarníkov

1958
Brno, Dům umění – Celostátní výstava mladých

1957
Praha, Galerie na Vodičkově ul. - Brněnská

1956
Kyjov, nemocnice – Brněnská skupina

1949 - 50
Brno, SVU Aleš
Zastoupení ve sbírkách
Národní galerie v Praha

Moravská galerie Brno

Muzeum umění v Olomouci

Galerie výtvarného umění v Ostravě

Státní galerie ve Zlíně

Galerie výtvarného umění v Uherském Hradišti

Ústav lidového umění ve Strážnici

Galerie výtvarného umění v Hodoníně

České muzeum výtvarného umění v Praze

Slovácké muzeum v Uherském Hradišti

Ústav lidové kultury Strážnice
Další realizace

kompletní seznam výstav a realizací zde:

http://art.vasicek.contact.sweb.cz/Vašíček%20Vladimír.html

Monografie, katalogy, publikace

Monografie, katalogy, publikace

Maliva, Josef. Vladimír Vašíček. Ostrava: Chagall, 1993. 78 s. Galerie soudobých autorů; 2. ISBN 80-900648-3-3.

Maliva, Josef. Vladimír Vašíček. Ostrava: Chagall, 1993. 78 s. Galerie soudobých autorů; 2. ISBN 80-900648-3-3.

Vašíček, Vladimír a Valoch, Jiří. Vladimír Vašíček: Obrazy, kvaše, kresby: Katalog výstavy, Brno 21. 1.-16. 2. 1986, Gottwaldov 29. 4.-15. 6. 1986. Brno: Dům umění města Brna, 1986. 

Články, média, internet

Katalogy větších výstav za života:
http://art.vasicek.contact.sweb.cz/Vystavni_katalogy_texty.htm 

Další publikace: http://art.vasicek.contact.sweb.cz/publikace.html
a stati: http://art.vasicek.contact.sweb.cz/pratele.html

Foto

Centrum pro současné umění Praha, o.p.s. www.fcca.cz 2006–2017
Tyto stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR v rámci programu WebArchiv