Tvorba Vojtěcha Fröhlicha z posledních několika let zasahuje poměrně široké spektrum médií i témat. Mohlo by se zdát, že se jeho performance, instalace, intervence do veřejného prostoru či práce filmem a fotografií rozpouští v jakémsi obtížně uchopitelném postkonceptuálním poli, přičemž některé autorovy “lehkovážné” nápady na hranici obyčejných každodenních činností vzbuzují u diváka nedůvěru, zda jde stále ještě o umění. (Ať už šlo o workshop na polepování jizdních kol reflexními fóliemi (Prototyp, 2011), vyklízení obytného auta v průběhu vernisáže (Úklid, 2012), nebo zprovoznění Klubu AVU s vlastní zeleninovou zahrádkou poskytující kvalitní občerstvení studentům i zaměstnancům školy (2012 - stále probíhá)). Fröhlich jako by chtěl zkrátka prozkoumat, zažít, vyzkoušet cokoli mu přijde na mysli a jako by pro to využil svět umění jen pro to, že mu to umožní. Fröhlichova témata a tvůrčí metody navíc často vychází z jeho mimouměleckých zájmů a dovedností, především ze sportu, který se ve výsledku stává nečekaným zdrojem sensuálních zkušeností, významů i emocí. Podstatnou roli hraje v projektech Vojtěcha Fröhlicha konceptuální přístup a současně hravost, určitý existencialismus spojený s opakujícím se motivem meditace, osamění a testování fyzických možností, časovost a procesualita. [O procesualitě se zmiňuje Filip Jakš v recenzi výstavy Vojtěcha Fröhlicha a Sebastiana Stumpfa v Drdova Gallery. Filip Jakš (rec.), Myšlení skulinkami. artalk.cz, 21.11.2014, http://www.artalk.cz/2014/11/21/mysleni-skulinkami/, vyhledáno 9.6.2015.]. Fröhlichova díla a akce jsou vždy místně specifické a rovina zkoumání vnějšího i vnitřního prostoru má tedy v jeho umělecké praxi důležité místo.
Vojtěch Fröhlich je sportovec a v rámci svých performance často pracuje s tělesnou aktivitou, zejména lezením či během, jako s uměleckým materiálem. Na české scéně bychom zřejmě těžko hledali druhého umělce, který by šplhal po stěnách škol a galerií. Horolezectví jako téma zpracovává například slovenský umělec Štefan Papčo, ten však své sportovní zkušenosti převádí do statického média sochy. V případě Fröhlichových akcí, kdy prolezl AVU od vchodu až do ateliéru bez dotyku podlahy za pomoci duplikátů interiérového vybavení (Cca..., 2011) nebo kdy v rámci své diplomové práce trénoval nad dvoranu Veletržního paláce před a po otevírací době chůzi po nataženém laně (Flow 52/26, 2014), jde v první řadě o samotný akt fyzického výkonu, o proces překonání určité překážky a s ním spojený duchovní prožitek. Obdobných performance uskutečnil Fröhlich poměrně mnoho (Plato (7-A0,RP 7+)16h. 23.9.2014, 2014; M4+, 2014 či Expedice r. 85, 2012), nejčastěji pak v interiéru i exteriéru galerií. Těchto akrobatických představení se diváci často účastní v reálném čase, avšak například na nedávné výstavě v Drdova Gallery prezentoval autor pouze videodokumentaci průlezu budovou, v níž se galerie nachází. Ve zmíněných lezeckých performance využívá Fröhlich všechny své motorické a sensorické možnosti k důkladnému ohledání prostředí, které ho obklopuje, přičemž zdá se příliš nezáleží na jeho institucionálním charakteru. S odkazem na diferenciaci druhů inteligence Howarda Gardnera lze jistě říct, že Fröhlich významnou měrou zapojuje inteligenci tělesně-kinestetickou, jež bývá v naší logocentrické civilizaci podceňována, a tak obrací pozornost diváka k alternativním způsobům poznání.
Na první pohled představuje paralelu k Fröhlichově tvorbě německá dvojice Matthias Wermke a Mischa Leinkauf, jejichž práce spočívá v často náročných a (snad jen zdánlivě) nebezpečných výkonech, například ve zlézání velkoměstských staveb (Drifter, od 2012) nebo továrních věží (Statt der 100 Türme, 2014). Duo Wermke-Leinkauf a Vojtěcha Fröhlicha tedy jistě spojuje neortodoxní přístup k mapování prostoru a architektury, při druhém, pozornějším pohledu však zjistíme, že mnohé aspekty jejich práce srovnání s Fröhlichovou tvorbou odporují a sám autor zde přímou spojnici nevidí. Jejich performance obvykle předchází důkladné studium historických a politických souvislostí, mají poněkud větší měřítko (mluvíme-li o velikosti budov) a jsou většinou prezentovány formou efektních videí či videoinstalací. Významnou roli hraje v jejich tvorbě skutečnost, že jejich projekty jsou často ilegální a jsou tedy projevem občanské neposlušnosti, což lze o Fröhlichových performance říct jen s velkou nadsázkou. I jeho akce v sobě však mají při nejmenším rozměr manifestace svobody i jakousi klukovskou radost z nově dobytých území.
Jiným sportem, který Vojtěch Fröhlich povýšil na uměleckou formu, je běh. V roce 2009 byl vyzván, aby připravil výstavu pro “negalerii” Benzínka, která se podle jeho zjištění nacházela přesně 42,195 km za Prahou, tedy ve vzdálenosti rovné maratonu. Samotný běh se tak stal Fröhlichovým spíše vernisážovým, než výstavním projektem, jehož adresáty byla hrstka přátel, kteří toho dne Benzínku navštívili a všichni ti, kteří se o akci později doslechli z vyprávění, článků a fotografií. Na podobném vytrvaleckém výkonu byl pak založen projekt Srdíčko (2007), v němž si předsevzal projít trasu ve tvaru srdce, jež načrtl kolem Čech, se začátkem i koncem v Praze. Náročnými akcemi typu maratonu či triatlonu extrémních délek se zabývá rovněž nizozemský umělec Guido van der Werve. Jeho běžecké poutě, které zaznamenává ve svých filmech, často doprovází silný narativní prvek a jeho vlastní hudební kompozice. Výsledná díla tohoto autora jsou silně estetizovaná - ostatně stejně jako práce dvojice Wermke-Leinkauf. Někteří kritici k jejich tvorbě vztahují termín “romantický konceptualismus”, který poprvé použil kritik a kurátor Jörg Heiser, aby popsal tendence v současném uměním vycházející z tradice konceptuálního umění, které však jeho původní analytičnost a racionalitu narušují velkou dávkou subjektivity a intuice [např. Xander Karskens (rec.), Romantic Subversion: Acts of In-Between-ness, wermke-leinkauf.com, http://www.wermke-leinkauf.com/en/texts/karstens, vyhledáno 9.6.2015.; Jennifer Higgie, Guido van der Werve, frieze, 2008, č. 114, duben, http://www.frieze.com/issue/article/guido_van_der_werve/, vyhledáno 9.6.2015.; Jörg Heiser, Emotional Rescue, frieze, 2002, č. 71, 11.11., http://www.frieze.com/issue/article/emotional_rescue/, vyhledáno 7.6.2015.]. Do určité míry lze pojem použít i pro charakteristiku tvorby Vojtěcha Fröhlicha. Stejně jako u zmíněných umělců-sportovců je pro jeho práci důležitá intuice jako spouštěcí prvek a současně konceptuální přístup podpořený vědomím uměleckého kontextu. Fröhlich i van der Werve poukazují k tělesné aktivitě jako projevu životaschopnosti a běh každého z nich má obdobný existenciální rozměr. Práce českého umělce je však ponechána v mnohem syrovějším stavu a motiv osamocení, vydání energie a překonání sebe sama na nás působí svou přímostí a oproštěností spíše než postprodukční krásou záznamu.
Vlastní fyzické i psychické limity pokoušel Vojtěch Fröhlich také v dvoj-performance Křehké kino (2012) v brněnské Galerii mladých a pražské galerii Jelení. Zatímco v Brně strávil 24 hodin před vernisáží urputným otáčením kapesních hodinek v rytmu vteřinové ručičky tak, aby sám pro sebe zdánlivě zastavil čas, v galerii Jelení se na týden zavřel do naprosté tmy. Obě performance probíhaly téměř bez účasti diváků - ti byli na vernisáži konfrontováni s videozáznamem celé akce a dějištěm celodenního experimentu tak, jak ho autor krátce po otevření výstavy opustil, v druhém případě pak se zmateným umělcem, který jakoby se právě probudil z týdenního spánku. Pro obě akce je charakteristické zdánlivě nesmyslné odhodlání vytrvat a dokončit za každou cenu bezdůvodný “úkol”, který si autor sám zadal. Výrazný je zde opět motiv osamění, koncentrace na vlastní bytí nerušené žádnými okolními vlivy, i určitého znovuzrození, které jako by nastalo po hodinách či dnech zastaveného času. V tomto smyslu Fröhlich zcela nepochybně pokračuje v tradici světové (Chris Burden, Bruce Nauman) i české performance (Petr Štembera, Jan Mlčoch, Karel Miler), která, ač motivována rozdílnými politickými, společenskými nebo čistě uměleckými okolnostmi, už od svých počátků pracovala s tématem tělesnosti, duchovna, vytrvalosti a izolace.
Na monotónní, nekonečné, až neproveditelné práci jsou založena také Fröhlichova díla v médiu fotografie a filmu. Dvojice prací nazvaná oooOOO°°°...000 (2009) spočívala například v úsilí proděrovat střed každého políčka 16mm filmu a nakreslit pravidelný kruh na kus bílého papíru. Jak jsme se mohli přesvědčit v animaci řetězící jeho kresebné pokusy jeden za druhým a také na skupinové výstavě Křehké kino (2012), kde promítl svůj děrovaný film, jeho touha dosáhnout dokonalosti zůstala nenaplněna. Tyto i další Fröhlichovy práce mají výraznou meditativní rovinu a současně tematizují materialitu a mechanické vlastnosti těchto médií. V cyklu perforovaných fotografií (..............................., 2008 - 2009) například soustředěně propichoval každý světlý bod černobílého snímku, do fotografií ze série Modřanská rokle (2005) pak vtíral pigmenty z rostlin nacházejících se v místě zachycené scenérie tak dlouho, dokud nevstřebaly jejich barvu i vůni.
Jak jsme viděli, Vojtěch Fröhlich si při své práci většinou vystačí s minimálními prostředky, které ovšem ve výsledku působí silnými účinky. Na principu drobného zásahu byly založeny také jeho intervence do veřejného prostoru Kolotoč (2011, s Ondřejem Mladým, Janem Šimánkem a Vladimírem Turnerem) či Osvícení (2012, tentýž kolektiv), kdy v obou případech umělci “zneužili” městský mobiliář určený primárně k prezentaci reklamy na Barrandovském mostě. Poprvé využili otočný bilboard jako vlastní zábavní atrakci, podruhé nasměrovali pouliční osvětlení místo na reklamní plochu na monumentální plastiku Josefa Klimeše. Podařilo se jim tak dosáhnout toho, co je zřejmě cílem jakýchkoli akcí ve veřejném prostoru, tedy zviditelnění a více či míně důrazná kritika toho, co už nevidíme a současně poetické či vtipné ozvláštnění běžného stavu věcí. Ačkoli se odehrála v prostoru galerie, poslední intervence Vojtěcha Fröhlicha na Zlínském salonu mladých (Obraz IV, 2015) je podobně subtilním přechýlením pozornosti k tomu, co je obvykle skryté - konkrétně k depozitáři galerie, jehož stěnu hraničící s výstavním prostorem autor jednoduše proboural.
2008–2014
AVU Praha, ateliéry Miloše Šejna, Zbigniewa Libery a Tomáše Vaňka
2006–2009
FAMU
stáže, tvůrčí pobyty:
2014
Rezidence ve Villa Arson, Nice, France
2013
Finnish Academy of Fine Arts, stáž v rámci programu Erasmus