Alexej Klyuykov

Vasil Artamonov (1980) a Alexej Klyuykov (1983) je umělecká dvojice spolupracující od roku 2005, jejich práce se pohybují v kontextu současného postkonceptuálního umění. Přestože oba autoři pocházejí z Ruska, žijí od svého mládí trvale v Čechách. Co je spojuje, je především revolta proti stávajícím kánonům v umění, politice i veřejném životě. Inspiraci často nachází v ruském konstruktivismu, futurismu, socialistickém realismu a undergroundové scéně konceptuálního umění poválečné SSSR. Práce Artamonova a Klyuykova nezřídka citují umělecké směry či osobnosti, jejich snahou je v tomto kontextu reinterpretovat pro ně zásadní myšlenky a vztáhnout je k současné situaci, která je pro ně naplněná deziluzí a diktátem tržního systému.

Velmi prostým, ale trefným způsobem je možné nalézt tento protest ve videu Rozsévání (2006), záznamu jejich performance, v němž seli pšenici v prostorách golfového hřiště. Inspirací pro sérii akcí Jak jsme pomáhali (2006) byla populární socialistická knížka pro mládež Timur a jeho parta. Nicméně ústředním problémem je zde nikoliv doslovná ilustrace tohoto zdroje, ale problematizace konání dobra. Jejich akce jsou naslepo, nikdo neví, zda někomu pomohou, vše se pohybuje na hranici ilegality; autoři za tmy přelézají plot, natírají vrata garáže či sází stromky ve veřejném prostoru…

Ačkoliv primárním médiem, s nímž oba autoři pracovali, byla malba, v jejich pozdějších pracích se začíná přesouvat těžiště k instalaci. Kombinací obrazů, soch, plakátů, readymadů a videoinstalcí vzniká definitivní podoba jejich výstav. Nejenom posun média, ale i jeho dekonstrukce se stává charakteristikou tvorby těchto umělců. Fragmenty maleb se objevují v cyklu Fotografie nákladních vlaků (2007). Jsou to obrazy vycházející ze suprematistického jazyka, či doslovné kopie Maleviče vytvořené na železném spoji u vlaku. Místem pro malbu byla plocha nárazníku, prostor střetu, úderu. V instalaci Jak brzy je nyní? (2007) nebyl centrem jejich pozornosti obraz, ale pouze jeho rám. Na něj vrství odkazy na kubismus, graffiti či konstruktivismus. Významotvorným se stává samotný tvar rámu, jeho předěly, neukončenost, otevřenost, malba na něj je gestem postavení se mimo mainstream, či právě jeho kritika.

Jejich výstava (spol. s Václavem Magidem) v galerii Jelení jmenující se Požár v knihovně, Demonstrace, Zeměkoule a jiné v roce 2007 svou formou vycházela z analytického kubismu. Kubistické tvarosloví ve spojení s motivy symbolického charakteru komentující současnost vytvořilo půdu pro přesah tohoto historického směru do dneška. Malba s názvem Úl připomíná proměnu kartotéky na včelí úly, a tato neurčitost, tekutost a přesycenost se objevuje ve všech dalších obrazech z tohoto cyklu.

Artamonov a Klyuykov se v posledních dvou letech oprošťují od přímých odkazů na estetiku historických stylů, jazykové věci převádí do bizarních trojrozměrných objektů, malují na různé druhy materiálů jako je sklo či dřevo, vytváří instalace. Na výstavě Moudrost (2007) v Moravské galerii v Brně byly dominantním prvkem seskupené vousy významných historických osobnostní vyřezané z překližky. Různé kombinace přinášely nové významy, jednalo se o vousy například Karla Marxe, Slavoje Žižeka, Pieta Mondrina, Petra Kropotkina či Mikhaila Bakunina.

Pocity skepse prostupují dílem Artamonova a Klyuykova i v práci vzniklé na rezidenčním pobytu v Budapešti Estu do Silento (2OO8), v níž galerijní prostor vymalovaný nazeleno naplňoval pouze hlas hovořící v esperantu a několik židlí pro diváky. V textu autoři proklamovali nutnost ticha, kterého je podle nich možné dosáhnout pouze zastavením produkce a trhu s uměním. Jde v podstatě o jakýsi protikulturní manifest, který ovšem již pouze tím, že jej vystavili ve výstavní síni, ztratil svůj význam, jak i na konci textu konstatují. Obavu z kulturního i společenského vývoje můžeme nalézt i v sérii obrazů Dead Hand (2008). Název odkazuje k problematice studené války a nukleární hrozby. Malby mají dvě vrstvy, první obsahuje náměty jako politická karikatura, dům v lese, divadlo, a druhá vrstva je černá barva v různých intenzitách. V monochromatičnosti pokračovali i v zatím jejich posledním projektu s názvem :::: (2009), který používal hnědou barvu jako symbol pro archiválnost, destrukci i nostalgii. Na expozici v ostravské Výstavní síni chtěli vrátit mytický charakter předmětům samotným, snažili se obejít beze slov, a především bez literárních citací a odkazů.

Publikace:

Cap Book – Crew Against People, BiggBoss, Praha 2007