Jan Hendrych

Jan Hendrych se narodil v rodině právníka Jaroslava Hendrycha a jeho matkou byla sochařka Olga Hendrychová (Tobolkové), která měla to štěstí být žačkou význačného českého sochaře Otakara Španiela. Hendrych tak jistě získal první důležité informace a zdárně pak absolvoval svá sochařská studia. V letech 1955-1961 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v sochařských ateliérech Josefa Wagnera a Jana Kavana a pak následovalo postgraduální studium na Akademii výtvarných umění v Praze u Karla Hladíka a Karla Lidického. Tak jako mnoho ostatních studentů i Jan Hendrych hledal svůj výtvarný názor ve spletité situaci formované klimatem propagandisticky zaměřeného diktátu komunistické ideologie padesátých let. Řada umělců té doby se snažila navázat zpřetrhanou kontinuitu a najít očistná východiska formou navázání na meziválečnou avantgardu.

Zpočátku, ještě za studií, se Hendrych věnoval portrétu. Ale brzy jej zaujala figura jako celek a zkoumal možnosti, jak postavu ztvárnit méně klasicky. Podnětů bylo několik: Hendrych se zabýval expresivním pojetím hmoty tak, jak tomu činilo například české baroko. S expresivitou souvisela i tvorba tehdejšího mezinárodního současníka Marina Mariniho, s nímž se Hendrych seznámil prostřednictvím prof. Kaplického (ten učil tehdy na VŠUPM). Věčným tématem byl pro tehdejší studenty také Otto Gutfreund a jeho kubistická modelace sochy. A konečně velmi populární se stala i tvorba anglického sochaře Henry Moora, jehož sochy vynikaly hladkým tvarováním hmoty, a ač figurální, pohybovaly se na hranici mezi zobrazivým a abstraktním. Ani v jednom ze stylů nenašel Hendrych vzor k doslovnému opakování, ale jejich kombinací a zkušeností s nimi prošel důležitými lekcemi, které se promítly do jeho pozdější tvorby a vytvořily osobní Hendrychův styl.

Počátkem 60. let se Hendrych krátce zabýval strukturální abstrakcí, ale ani v tomto směru nenalezl své tvůrčí uplatnění. Svou cestu našel během 60. let, kdy začaly vznikat sochy, jež směřovaly k novému směru, definovanému u nás koncem šedesátých let jako „nová figurace“.  Hendrych začal experimentovat též s novými materiály, například s plastem (Figura s rastrem, polyester, 1960). V některých figurách kombinoval sádru s plastem, někdy i s industriálními prvky, a občas sochu částečně polychromoval.  Námětem jsou civilní témata, třeba muž sedící na židli a čtoucí noviny. Není to pouhý obraz člověka, ale spíše symbol každodenní lidské mytologie. Hendrychovo období nové figurace je ozvěnou plastik amerického umělce George Segala, který také zobrazoval lidi v typicky urbánních situacích, jako například ženy sedící na židli, muže odpočívající na lavičce, řidiče autobusu,  či postavu  za stolkem v baru. Některé prvky byly reálnými objekty zakomponovanými do objektu, třeba židle, stolek, postel, nebo okno.

Pojem nová figurce nebyl přesně definován. De facto zahrnoval všechny možné projevy, které oživovaly zájem o figuru a které se zdály být současnou výpovědí. Morfologicky zahrnuje celou škálu typů a také sémantické vyznění je široké: od grotesky, přes po existenciální naléhavost až po civilní střízlivost. Nová figurace znamenala především návrat k lidské postavě jako východisku tvorby. A to Janu Hendrychovi, bytostnému figuralistovi, plně vyhovovalo.

Poprvé vystavil Hendrych na veřejnosti své sochařské dílo v roce 1964 v Liberci v rámci plenérové výstavy Socha 1964, která poprvé u nás uvedla širší přehlídku tehdejšího současného sochařství u nás. Tuto výstavu ovšem předčila následující výstava pořádaná v ulicích Liberce v roce 1969. Ta představila již vyspělé projevy českého sochařství, dílo Jana Hendrycha nevyjímaje. Autor zde nainstaloval sádrové sousoší dvou mužských postav. Jedna figura byla sedící na židli, s ležérně přehozeným sakem přes ramena a s rukama v klíně a druhá stála, opět s uvolněně rozepnutým sakem. Jako by šlo o neformální situaci – civilní výjev z jakéhokoli každodenního prostředí kolem nás.

Na okupaci v roce 1968 reagoval Hendrych vytvořením několik bust tajemníků (Tajemník velký, 1968-69). Po roce 1969 nemohl vystavovat a živil se restaurováním soch. Svou volnou tvorbu mohl vystavit až roku 1988 v Galerii hlavního města Prahy. V době „vyloučení ze života“ se Hendrych vracel stále častěji ke klasičtější sochařské formě: jeho figurální kompozice postrádají onu civilizační příchuť. Vznikají zejména ženské figury a zvláště akty, v nichž Hendrych pokračoval v tradici předválečného modernismu, ale které zužitkovávají i zkušenosti třeba i z českého barokního sochařství.  Úctu k modernistickým klasikům a obdiv věčných témat z dob antiky prozrazují i názvy soch, jako například série plastik pod jménem Pomona či Studie aktu. Ale Hendrych se nesnažiů být opěvovatelem ženské krásy jako tomu bylo ve světě antiky či renesance. Jeho Pomona má vyvalené břicho a poněkud neelegantní postoj. Připomene spíše Věstonickou Venuši než řeckou Afrodité. Jiné sochy jsou inspirované čínským uměním: třeba socha muže Vzpomínka na Čínu. Též zpracování hmoty pojímá Hendrych neklasicky. Často ponechává některá místa jakoby neuprvaná, u některých figur je patrná struktura povrchu, např. otisk vlnité lepenky (Kalhoty (1978-91) nebo je povrch „ledabyle“ opracován expresívním gestem. Občas se Hendrychovi podaří do sochy propašovat groteskní akcent (Dívka s koulí) a odlehčení dosahuje také použitím detailů z „nízké“ kultury (socha Piercing).

Jan Hendrych Vždy zůstal bytostným sochařem, shrnujícím v sobě obdiv k tradici modernismu, ale, dá se říci, i k celému sochařství dávno před tím. Absorboval i prvky umění padesátých a šedesátých let dvacátého století, zejména pop artu a nové figurace. V několika málo plastikách se pustil též na pole abstrahující nefigurální tvorby (socha Kolotoč, 2…). Všechny zdroje dokázal osobitě interpretovat a vytvořit z různých popudů jednolitě a přesvědčivě působící výtvarný styl, zvládaný s bravurní řemeslnou dovedností, v pravém slova smyslu sochařském.

2008

Křížová cesta (socha Vykoupení), pískovec, Dvůr Králové

2005

pamětní deska B. Suttnerové, bronz, Palác Kinských, Praha

2003

pomník J. Krčína z Jelčan, bronz, mramor, Třeboň

1999

pamětní deska F. Kafkovi, bronz, palác Kinských, Praha

busta Václava Hollara, bronz, Soukenická, Praha

1997

pamětní deska UNESCO, bronz, Staroměstská radnice, Praha

1996

Most, granit, sympozium Guilin, Čína

1995

pamětní deska, Pražského povstání, Staroměstská radnice

1992

Nachýlená figura, granit, Manchester by Sea, USA

1986-1987

Labe, pískovec, Přední Labská (Špindlerův Mlýn)

Plastika s rostlinnými motivy, sídliště Lhotka, Praha

1985

Kašna, pískovec, Jižní město, Praha

1984

Plastika s rostlinnými motivy, sídliště Lhotka, Praha

1976

Býk, pískovec, SOU Písnice

5 reliéfů, bronz, Mramorový palác, Teherán

1973

keramická stěna, Čedok Berlín

1971

centrální plastika, pískovec, hřbitov Stachy

1969

Velká hlava, železo, Košice

1965

Nachýlená figura, železo, Elblag

Václav Erben, Jan Hendrych, Galerie Benedikta Rejta, Louny 2009.

Jna Kříž, Jan Hendrych, České muzeum výtvarných umění, Praha 2005.

Richard Drury, Jan Hendrych, Galerie Magna, Ostrava 2002.

Václav Erben, Jan Hendrych, Galerie Ztichlá klika, Praha 2001.

Josef Kroutvor, Jan Hendrych: Mosty a brány, Galerie Ztichlá klika, Praha 1997.

Marie Halířová, Jan Hendrych: Plastiky, Galerie hlavního města Prahy 1988.

Jiří Šetlík, Plastiky Jana Hendrycha, Ostrov (Karlovy Vary) 1967.