Matěj Lipavský

Matěj Lipavský se ve své umělecké tvorbě převážně věnuje plenérové malbě. To, co ho na ní zajímá, je přirozené světlo a jeho ničím nezprostředkované zakoušení ve volném, otevřeném prostoru. Rozptýlené světlo má nejraději – je totiž (slovy autora) „ke všem barvám rovnoprávné“, zaplňuje obrazové plány, rozpouští ostré kontury tvarů a výrazně přispívá ke scelení lokální barevnosti a kompozice celého motivu.

Zároveň jsme ale v jeho tvorbě svědky aktualizujících parafrází směrem ke zdůraznění jak rytmu malířského rukopisu, tak i světelného řádu v rozpětí mezi hloubkou a šířkou krajinného prostoru (např. obrazy pobřežní přímořské krajiny vzniklé na Islandu) a dále pak hutností a zaplněnou uzavřeností motivu odrážející se v četných malbách s tematikou zahrad nebo městských krajin.

Stejně tak důležitá je samotná tematizace vztahu mezi námětem a skutečností malby – mezi napodobením viděného a pravdou malovaného obsaženou především v tvůrčím gestu, v tazích štětcem, ve volbě barevné skladby. Ve svých často jakoby zimně sfumatických, akrylem malovaných a valérově pojatých plátnech se zaměřuje na prosté, nedramatické a neexkluzivní výseky krajiny. Důraz na celek eliminující detaily je výsledkem autorského pohybu mezi ostřením a neostrostí, blízkostí a vzdáleností, důležitostí a marginalitou, řádem a svobodou, přirozeností a artificialitou a v obecné rovině dokonce mezi viděním a myšlením. Důležitá je v této souvislosti právě tendence k neokázalosti a zároveň k neinvazivní nejednoznačnosti pojetí.

Matěji Lipavskému nejde o zpochybňování módních reinterpretací rozličných kulturních kontextů, ani o prosté a zplošťující potvrzování tradice fungující často jako substitut jistoty a vkusu. Hovoří-li o fundamentech malby, hovoří o nich jako o základech „neodlehčených od tradice, a přesto v jemnostech inovativních“. Tedy jako o něčem, co si je vědomo své vlastní historie, přitom se ale nenechává odpovědností vůči ní svazovat, nýbrž na ní uvědoměle a sebevědomě staví právě proto, aby mohlo jejích možností a zkušeností v nových kontextech a situacích využívat.

Matěj Lipavský důsledně hledá takové malířské formulace, v nichž každodennost není chápána jako zástěrka zakrývající jakési skutečnější, vyšší a čistší hodnoty, ale jako neopominutelný předpoklad veškerého (tedy i uměleckého) vztahování se ke světu věcí. Ke světu, který i ve své nerozlišené obyčejnosti musí být našim očím pokaždé znovu představen tak, abychom se k němu mohli opětovně hlásit jako k jedinečnému, ale i jedinému skutečnému místu našeho pobytu na světě.

Mozaika v Periferie cafe, Praha, Braník
Barevné řešení interieru kavárny na ČVUT v Praze

Lipavský, Matěj. Nika. První vydání. Brno: Host, 2016. 79 stran. Edice poesie Host; svazek 97. ISBN 978-80-7491-698-4.

Šindelka, Marek a Mašek, Vojtěch. Błąd. Wyd. 1. Kraków: Korporacja Ha!art, 2013. [290] s. ISBN 978-83-64057-23-6.

Šindelka, Marek a Mašek, Vojtěch. Chyba. Vyd. 1. Praha: Lipnik, 2011. [290] s. ISBN 978-80-904284-5-4.

Akademie výtvarných umění. Diplomanti AVU 2010. Praha: Akademie výtvarných umění v Praze, 2010. 109 s. ISBN 978-80-87108-13-0.

Vaňous, Petr. 02: 15: dvě hodiny patnáct: mladé umění z Drážďan a Prahy: Topičův salon, Praha, od 7.12.2010 do 7.1.2011 = Zweistundenfünfzehn: Junge Kunst aus Dresden und Prag. Praha: Společnost Topičova salonu, 2010. [2] s

Lipavský, Matěj. Nitkový vodopád na nic nedopadá. Souvislosti, 2014, 25(3), s. 104-106. ISSN 0862-6928.

Lipavský, Matěj. Nika. Souvislosti, 2012, 2, s. 73-77. ISSN 0862-6928.

"Ateliér - Matěj Lipavský". Revolver Revue: Kulturní magazín. Praha: Sdružení na podporu vydávání časopisů, 2016. č. 103. ISSN 1210-2881.

"Práce venku je pro mě nezastupitelná" - rozhovor s M. Lipavským. Revolver Revue: Kulturní magazín. Praha: Sdružení na podporu vydávání časopisů, 2014. č. 97. ISSN 1210-2881.

Revolver Revue: Kulturní magazín. Praha: Sdružení na podporu vydávání časopisů, 1987- . ISSN 1210-2881.