Pavel Baňka

Pavel Baňka patří k dominantním osobnostem současné české fotografie. Přesto není jednoduché zařadit ho v místním prostředí ke konkrétnímu proudu či uměleckému názoru. Snad je to tím, že se k fotografování dostával jaksi nepřímo a postupně. Možná sehrál roli fakt, že se již v druhé polovině osmdesátých let minulého století přirozeným způsobem prosadil na mezinárodní fotografické scéně. Baňka se zkrátka vždy pohyboval po nezávislé linii, a tento moment činí jeho tvorbu nepřehlédnutelnou a do jisté míry provokativní.

První osobité fotografické soubory Pavla Baňky začaly vznikat na začátku osmdesátých let dvacátého století. V intencích tehdejší československé, a v převážné míře také evropské fotografické scény se v tomto období věnoval aranžované linii klasické černobílé fotografie, vyrůstající z principů meziválečné avantgardy. Surreálně snová symbolika se ze snímků tohoto autora definitivně vytratila s koncem osmdesátých let. Přetavila se do abstraktnější „malířské“, čím dál víc postmoderní roviny, která je charakteristická utlumením gesta manipulativní inscenace motivu a rovněž okouzlením možnostmi barevného technického obrazu. Ve vrcholných momentech postfotografického období, které spadají již do let devadesátých, se však paradoxně Baňka k přístupu potlačujícímu dominanci barevného vyznění opět vrací.

V těchto novějších fotografických souborech vznikajících ve změněných společenských, politických i kulturních podmínkách posttotalitní transformace navazuje autor mimo jiné na předešlé generace konceptuálně vyhraněných, výrazově úsporných fotografů. Naléhavá lakoničnost, v některých případech přerůstající až ve strohost tvůrčího gesta, bývá v jeho případě umocňována prvky kanonických kompozičních schémat. Takový postup však zároveň obohacují a před případnou vyprázdněností ochraňují momenty překvapivého vytržení, gradované až k divákovu znejistění nad fiktivní nepatřičností pořízeného záběru – například bleskovým přisvícením nočních výjevů. A právě užití umělého světla v exteriéru Baňkův neotřelý přístup k problematice vizuální reprezentace dále rozvíjí a umocňuje. Téměř mytická atmosféra takto modelovaných snímků nás přibližuje ke kořenům jeho vyjadřovací strategie. Svět „velkého“ umění se v ní prolíná s klukovskou touhou odhalit tušené, ozářit tmavý kout, přijít věcem na kloub.

Snad nejmarkantněji se tato neokonceptuální linie Baňkovy tvorby projevuje u abstrahovaných záznamů kulturní (cyklus Zjasněná noc – Agrárie, 2003- 2007) či naopak archetypální (cyklus Infinity, 1997- 2000) krajiny, popřípadě u obsahově signifikantních detailů architektury (cyklus Marginálie, 1986 - 2004). Autor se k problematice záznamů krajiny či architektonických prvků opakovaně vrací a promítá do nich široký soubor globalizačních, sociálních, ale také subjektivních a intimních rovin. Místa, která zaznamenává, nejsou nositelem významu sama o sobě, neboť postrádají jasně čitelnou geografickou charakteristiku odkazující ke konkrétnímu prostředí. Baňka používá do jisté míry odosobněné výseky přírody jako specifickou formu vizuální partitury. Spolu s reflexí touhy umělce - objevitele vyvolávají jeho v mnoha ohledech deskriptivní výjevy pocit předindustriální vznešenosti a přijatelně lákavou touhu po nostalgické umírněnosti. Takto nastavená spojení divákovi sugerují takřka transcendentní prožitek a fotografovi při pořizování snímků umožňují nastartovat zvláštní druh tvůrčí katarze. Vnitřní dilema mezi přitažlivou estetizací tématu a tíživě sevřenou výpovědní hodnotou sekundárního dokumentu je potom plně vyjeveno ve fotografiích pořízených v opuštěném nemocničním komplexu v americkém Conecticutu (cyklus Mansfield, 2002- 2003).

Pocit bezčasí vypovídající o relativitě lidských osudů, bravurně nahozená témata či záblesky ve tmě v podobě nukleol tušených příběhů vyjevují bohatý vnitřní život umělce - fotografa, který nezaměnitelným, výsostně poetickým způsobem podává zprávu o současném světě i dějích minulých. Každý snímek Pavla Baňky tak představuje miniaturní obrazové haiku, které otevírá široký prostor pro imaginaci, ale zároveň je v něm zašifrováno konkrétní vizuální i společenské poselství.

Pavel Baňka: Zjasněná noc, katalog ke stejnojmenné výstavě v Galerii Feducia, Ostrava, 2007

Pavel Baňka: TEREZÍN/MANSFIELD (katalog), k výstavě ve Veletržním paláci, Národní galerie, Praha, texty Tomáš Dvořák a Pavel Baňka, Praha 2002

Pavel Baňka: INFINITY (katalog), texty: Anne Tucker a Martina Pachmanová, Galerie Rudolfinum, Praha, 2001

Pavel Baňka: Všechno a nic (katalog), texty: Martina Pachmanová a Pavel Baňka, Pražský dům fotografie, Praha 1998

Martina Pachmanová: Pavel Baňka – fotografie (katalog), BWA Wroclaw 1996

Ron Geibert: Photography in the 1990s (CD-ROM katalog), Dayton, Wright State University Art Galleries 1995

Pavel Baňka a Tomáš Vlček: Pavel Baňka – Vzpomínky a představy (katalog), Praha, F.I.K. 1991

Tomáš Vlček: Jindra Viková – Ceramic Sculpture, Pavel Baňka – Photographs (katalog), Chicago, Baruch Gallery 1991

Photographie der Gegenwart (katalog), Heidelgerg, Edition Braus 1990

Martti Kapanen: Pavel Baňka – Photographs (katalog), Alvar Aalto Museum, Jyvaskyla 1987