Matky a otcové

Matky a otcové je umělecko-sociální skupina, kterou tvoří Lenka Klodová (1969), Lucie Krejčová (roz. Nepasická, 1969), Martin Péč (1967) a Marek Rejent (1969). Ve své společné tvorbě se věnují tématům rodičovství a výchovy dětí. Vycházejí ze sdílených osobních zkušeností, zážitků a rodinných situací, z každodenních útrap a starostí, které se snaží skloubit se svou uměleckou prací a zároveň je také tvořivě zpracovat. V intimních tématech rodiny nacházejí společné mechanismy, opakující se stereotypy, otázky, které se snaží klást nejen na osobní, ale i na společenské úrovni. Jejich práce jsou vytvářeny s vědomím, že se všichni potýkáme s podobnými domácími problémy, a úmyslně tak spojují ironický a kritický pohled s empatií a pochopením.

Čtveřice umělců a umělkyň ze skupiny Matky a otcové patří ke generaci, která se v devadesátých letech sešla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru sochařství pod vedením Kurta Gebauera. Výjimkou je pouze Lucie Krejčová, která v té době studovala v ateliéru Kov a šperk na téže škole. Na přelomu tisíciletí se budoucí členové skupiny sezdávali a zakládali rodiny, zároveň se ale vyrovnávali i se změnami souvisejícími s ukončením vysoké školy. Bojovali s výzvami, které začátky na umělecké scéně přinášely, čelili náročné sociální realitě či finanční tísni. V roce 1999 vyrazilo několik bývalých spolužáků včetně Klodové, Péče a Rejenta do Bruselu, kde společně iniciovali spontánní akce ve veřejném prostoru. Po jejich návratu se v Praze uskutečnila výstava, na níž byly zmíněné akce prezentovány.

V roce 2001 se umělci – v již v úplné sestavě – představili v galerii NoD, a přestože tato výstava měla spíše charakter prezentace čtyř individuálních osobností, právě při této příležitosti byl uveden jejich první společný projekt Matky a otcové band. V následujícím roce se pak Matky a otcové oficiálně stali kolektivní uměleckou identitou s vlastní tvorbou a programem. V galerii VŠUP uspořádali výstavu s názvem Matky a otcové nabízejí, která byla završena prodejem všech uměleckých děl z výstavy. Jednotlivé práce byly prezentovány pod společnou značkou, bez přiznaného individuálního autorství, a představovaly objekty s rodinnou a domácí tematikou. Skupina zpracovala každodenní situace a zkušenosti, partnerské i rodičovské vztahy, a to přímočaře, upřímně a bez patosu. V dílech jako Polštáře (2002), Otec – dekorativní předmět (2002) či Staré panenky (2002) to umělci podtrhli i tím, že použili běžně dostupné materiály nebo vystavili ready-made předměty vyskytující se snad v každé domácnosti. Většinou šlo přitom o věci, které bychom raději neviděli, nepřiznali, opomenuli, jako jsou například vytahané podprsenky, špinavé nádobí nebo použité mycí houbičky. Matky a otcové deklarovali, že chtějí prezentovat koncentrovanou esenci jejich rodičovské zkušenosti, která je sice výlučně osobní, zároveň je však i obecně platná. Název skupiny tak již od první výstavy těchto umělců a umělkyň odkazuje nejen k jejich sociální a společenské situaci, ale prozrazuje též hlavní zdroj jejich inspirace,  jímž jsou každodenní události spjaté s výchovou dětí a s péčí o domácnost.

Název Matky a otcové v sobě ukrývá několik významových rovin. Poukazuje na fakt, že všichni členové skupiny jsou rodiči. Zároveň však zdůrazňuje i jejich rodovou identitu a naznačuje tak to, že rodová dynamika a sociální role přisuzované matkám a otcům jsou pro ně důležitým výchozím bodem v umělecké i osobní reflexi. Skupina Matky a otcové vzešla ze společného sdílení zkušeností, ze vzájemné podpory v rodičovských starostech i v nesnadných začátcích umělecké kariéry. Toto seskupení je tak v jistém smyslu také podpůrným spolkem, v němž je kolektivní umělecká tvorba mimo jiné vnímána jako terapeutický prostředek. Společná práce jim pomáhá vytvářet prostor pro analýzu fenoménů, které se nacházejí na průsečíku dvou identit v tomto kontextu zvýrazněných – jaké je to být současně umělkyní a matkou, umělcem a zároveň otcem?

K této otázce se skupina Matky a otcové vyjádřila v roce 2007 prostřednictvím výstavy Co bychom byli bez dětí. Instalace sestávala ze 4 dvojic sádrových odlitků, přičemž jedna varianta odlitku byla vždy realističtější a druhá vyjadřovala spíše uhlazenou, ideální podobu každého člena a členky skupiny. Sochy byly v prostoru galerie rozmístěny po těchto dvojicích, které měly představovat dvě možné identity, dvě roviny, mezi nimiž se členové skupiny pohybují. Fyzická podoba vystavených soch a samotné jejich zpracování zároveň zrcadlí důležitý element jejich tvorby, jímž je uvažování a komentování jistého problému skrze materiál. Matky a otcové význam předmětů jemně posouvají prostřednictvím změny kontextu, funkce či způsobu zpracování. Výsledná díla se tak dostávají do ambivalentní polohy a touto svou víceznačností podněcují odlišný, nuancovanější pohled na dané téma.

Skupina podobným způsobem pracovala také v projektu Family Art Crimes z roku 2006, pro který vznikly nápisy zpracované jako graffiti ve veřejném prostoru poskytnutém galerií Artwall. V tomto případě si umělci přivlastnili oblíbený vyjadřovací prostředek mladé generace a tímto způsobem reflektovali vztahy se svými dětmi. Klíčová je v tomto případě práce s jazykem, slova zpracovaná v podobě graffiti se pojí s rodinným životem („taťka“, „babička“) a ztělesňují proces hledání společné komunikace mezi dvěma pokoleními. Skupina tímto způsobem v neposlední řadě také narušuje rozšířený stereotyp o kriminální povaze graffiti.

V roce 2020 se Matky a otcové představili na kolektivní výstavě O čem mluvíme, když mluvíme o rodině s intervencí do veřejného prostoru. Do centra jejich zájmu se dostal oblíbený námět veřejných sochařských zakázek, žánr rodiny. Realizovaný typ sousoší však  téměř výlučně zobrazoval tradiční nukleární rodinu sestávající z matky, otce a dítěte, která měla v této formě představovat vzor stability a harmonie. Členové skupiny si tak zvolili jedno konkrétní dílo, totiž sousoší od Ivana Záleského v Ústí nad Labem, jež následně doplnili dvěma dalšími postavami, figurami právníků. Oproti původní oblosti tvarů a lyrické atmosféře stanuly dvě strnulé, mohutné sochy, přičemž skupina v kontrastu k originálnímu kamennému materiálu použila textil a sádru. Účelem této intervence bylo dodat zmíněnému sousoší realistický rozměr a reagovat na aktuální problémy, s nimiž se mnohé rodiny potýkají.

Matky a otcové byli v nultých letech 21. století jedním z prvních uměleckých uskupení v České republice, které se programově věnovalo problematice rodičovství a postavení umělců-rodičů v umělecké infrastruktuře. Přínosem skupiny také bylo, že k tomuto tématu od začátku přistupovali genderově vyváženě a prostřednictvím vzájemného dialogu mezi členy a členkami kolektivu aktivně zkoumali rodovou dynamiku, podobnosti i rozdíly, se kterými se matky a otcové v rodině nebo v umění potýkají. Od doby, kdy Matky a otcové začínali, se na české scéně objevily další umělecké iniciativy jako například Kojící guerilla či Mothers Artlovers, jejichž působení vedle uměleckých či podpůrných aktivit zahrnuje také činnost aktivistickou.

Samostatné výstavy (výběr):

2007
Co bychom byli bez dětí, Galerie c2c

2006
Family Art Crimes, Galerie Artwall

2002
M&O množstevní sleva, Galerie Klatovy-Klenová
Matky a otcové nabízejí, Galerie Jednička, Vysoká škola uměleckoprůmyslová

Skupinové výstavy:

2020
O čem mluvíme, když mluvíme o rodině, kurátorka Maro Hajrapetjan, Dům umění Ústí nad Labem

2017
To je mámovo!, kurátorka Kateřina Olivová, White Room, Pragovka

2009
Formáty transformace 89-09, Dům umění města Brna

Radek WOHLMUTH: Rodinná pouta – Matky a Otcové, s.r.o., Umělec 2005/1

http://divus.cc/praha/cs/article/family-bonds-mothers-and-fathers-ltd?printLayout=true

Matky a Otcové: Na holou!, Fotograf: časopis pro fotografii a vizuální kulturu, roč. 8, č. 13, 2009