Tomáš Kajánek

Tomáš Kajánek pracuje střídavě v médiu fotografie, videa nebo také performativního umění. Jak je však pro současné umělce a umělkyně příznačné, tyto kategorie v posledku nedostačují, a tak jádro Kajánkovy tvorby nalézáme jinde. Umělec je – nejznatelněji v jednom ze svých posledních děl pro Cenu Jindřicha Chalupeckého 2018 – spíše mediálním archeologem vykopávajícím speciální vrstvy mediálního materiálu, aby zdůraznil ideologické procesy, v jejichž rámcích jsou utvářeny. Mediální kulturu využívá již ovšem i ve své předchozí tvorbě, a to nejenom jako inspirační, ale také jako materiální zdroj své tvořivosti. Důležitý je pro něj zejména tzv. user generated content, obsah vzešlý z nejrůznějších sociálních sítí a fór, kde obsah definuje samotná komunita uživatelů.

Materiál, který Kajánek exponuje, ve většině případů také co nejcivilněji předkládá jakožto hotový produkt – spíše než aby jej třeba s vyhraněným politickým záměrem přetvářel. Tato absence autorství jakož i apolitičnost jsou však pouze zdánlivé.  Kupříkladu ve svém projektu pro CJCH 2018 už totiž samotným přenesením videa z youtube do kontextu uměleckého světa Kajánek činí výsostné gesto, jímž se vzdává nároku na tvorbu nových artefaktů a pouze otevírá dveře rekontextualizaci. To je ve světě umění, které po vzoru světa kapitálu požaduje velkou míru konkurenceschopnosti, intenzivní produkci a (sebe)prezentaci, již samo o sobě ideovou proklamací. Dvě témata, jež se v autorově tvorbě nejčastěji překrývají, pak představují nejenom komentář ke společenským fenoménům, ale právě také kritiku schopnosti umění tyto fenomény reflektovat a ovlivnit.

Dvě apropriovaná videa Automatizovaný Youtubeový klik #1 (2018) a Automatizovaný Youtubeový klik #2 (2018) poukazují na stav světa, v němž nás mediálně distribuované katastrofy odehrávající se v přímém přenosu nejenže obklopují, ale svou všudypřítomností nás a naši morální citlivost také otupují, a to do takové míry, že hyperrealizované prostředí, ve kterém žijeme, už nedělá rozdíly mezi obrazy reality a fikce. V takovém světě se už podle Kajánka nemusí vytvářet nové narativy: bohatě stačí objekty přenášet z jednoho prostředí do druhého. Ty přitom nejenže neztrácejí na intenzitě, ale jsou tím obohaceny o další vrstvy kritického čtení.

Jakou roli hraje umělecká instituce a její diváci ve světě medializovaných konců světa? Na výstavě Cvičení hromadného neštěstí (2018) autor zkoumá tuto stále nerozpoznatelnou hranici mezi realitou a fikcí apropriováním videí s tématem kolektivních cvičení sebeobrany při případné globální katastrofě nebo vojenském konfliktu. Ty totiž vyvolávají otázku, do jaké míry problémy jejich často až hysterickou medializací sami vytváříme.

V dílech jako je Evidence of Performance (2014–2015) či Fotografie pořízené automatickou spouští, kde jsem měl deset vteřin na to se v obraze schovat (2014) ještě navazuje na civilní estetiku konceptuálních a performativních tendencí, jaké známe z druhé poloviny minulého století. V prvním případě šlo o vyprovokování konfliktu na základě podněcování diskuze bez běžných konverzačních zábran, například snaha verbálně přesvědčit Romy o tom, že jsou solí země, v nádražní hospodě. Autoportrét s monokly a slovní popisek je pak lakonickou dokumentací této a jiných snah. V druhém případě se jedná o sérii klasických krajinářských fotografií, jen název díla napovídá, že „někde ve fotografii“ je schovaný autor. Tento cyklus polemizuje nad otázkou (ne)přítomnosti autora v jeho díle. Kontext nelze nikdy oddělit od textu a intence autora budou v obrazech vždy schované. Jeho stopa v díle zůstává přítomná, i když se on sám skrývá.

Osmihodinové video That’s All for Today (2014), ve kterém Kajánkova ruka bez hnutí spočívá na stole, je zase v něčem podobnou úvahou nad tím, zda je možné v umění lhát. Do dialogu je však tentokrát přizván i divák samotný. K tomu, aby zjistil, zda video opravdu poctivě naplňuje svůj záměr a neobsahuje smyčku či střih, by se musel na video po dobu celých osmi hodin dívat – v That’s All for Today umělec jakoby nabízí svůj čas za čas divákův. Kajánek tak ve své tvorbě zkoumá vztah umělce a diváka a samotnou etiku umění jako nikoliv cosi od běžného života odděleného, nýbrž s ním úzce provázaného.

Martin Vrba, Místo utopie v současné umělecké praxi, Artalk 2019.
https://artalk.cz/2019/02/13/misto-utopie-v-soucasne-umelecke-praxi/

Vojtěch Märc, Tomáš Kajánek, Art+Antiques 2018.
http://www.artcasopis.cz/clanky/tomas-kajanek

Anna Remešová, Tomáš Kajánek: Všichni jsme neustále vystavováni násilí, Artalk 2018.
artalk.cz/2018/10/17/131425/

KAJÁNEK, T., ŻMIJEWSKI, A. Speaking (of) Monuments. In Performing Public Art. 2015, p. 214–221. 

Performing Public Art, výstavní katalog

Essl Award 2015, výstavní katalog