Věra Janoušková

Věra Janoušková prošla obdobným vývojem jako prakticky všichni významnější příslušníci její generace, která studovala po druhé světové válce. Na akademické školení, byť v jejím případě u liberálního Josefa Wagnera, se snažili co nejrychleji zapomenout a příklady hledali v tradici klasické moderny, případně v aktuálnějších vzorech ze zahraničí (Moore, Marini, Giacometti). Zpravidla kolem přelomu 50. a 60. let si pak nacházeli originální výraz, který už korespondoval s vývojem ve světě. V případě Janouškové však nelze nezmínit jednu mimořádnou ranou práci, která se tomuto schématu vymyká, zároveň s velkým odstupem předznamenává její budoucí projev. Je to „tapiserie“ Odyssea (1948), vlastně obraz vytvořený z útržků látek našitých na staré dece, inspirovaný podobnými textilními kolážemi Rogera Bissièra, které viděla na výstavě současného francouzského umění v Mánesu v roce 1946. Tehdy šlo o žhavou aktualitu: sám Bissièr je v Paříži představil až na výstavě na přelomu let 1947 a 1948 u Reného Drouina, kde je obdivoval i Dubuffet, další z okruhu této proslulé galerie. A právě dubuffetovská nota zaznívá od přelomu padesátých a šedesátých let silně i v díle Věry Janouškové.

Následovalo více než deset let, kdy bylo naše umění takřka hermeticky izolováno od dění ve světě. Janoušková tehdy vytvářela tradičně cítěné sochy nejčastěji sedících postav naplněné osobitým lyrismem. Na samém konci této dekády je to např. bronz Orfeus – Pocta Gluckovi (1959) ještě v moorovském ladění. Statická kompozice sedící postavy a akcent na bohaté strukturování povrchu jsou prvky, které najdeme i v její pozdější práci, založené už na zcela jiných principech. Cesta k ní byla až nečekaně rychlá. Z následujícího roku 1960 je stojící Venuše, kde je akcentování textury povrchu umocněno přidáním škváry. A ze stejného roku opět Sedící, vlastně už socha-znak, tentokrát v sádře navíc s odhalenou železnou konstrukcí, kde už se s tradiční podobou modelované postavy definitivně rozešla. Následují jakési figurativní idoly, stojící, ploché a jednopohledové opět s důrazem na strukturaci povrchu barvou, otisky či předměty zapuštěnými do sádry; tyto sochy volně korespondují s tzv. „českým informelem“ i s některými projevy světového umění – již zmíněným Dubuffetem, raným Césare nebo groteskními kovovými postavami Maxe Ernsta.

Krátce nato si objevila osobitou techniku, která se stala jejím erbovním projevem. Fascinována barvou a emailovým povrchem starých hrnců, které nachází na skládkách, svařuje, respektive svařovacím drátem „stehuje“ sochy - většinou opět figury -, vlastně jakési prostorové koláže. Vedle toho vytváří i monochromní, většinou čistě bílé sochy z osinkocementu, v nichž naopak často zaznívá určitý ryze ženský lyrický akcent (Povlečená postel, 1964-65). Důležitou součástí její tvorby jsou od sedmdesátých let papírové koláže, v mnohém přejímající základní principy její sochařské tvorby, např. recyklaci použitých materiálů (plakáty, módní střihy); ostatně koláž můžeme vnímat jako plošný ekvivalent asambláže. Opět tu najdeme i spojení groteskního a hieratického principu, autorka kombinuje nejrůznější materiály a technické postupy, jako je kresba tuší, frotáž, propalování, trhaný a muchlaný papír.

V šedesátých letech patřila jak ona, tak její manžel Vladimír Janoušek k nejvýraznějším osobnostem české scény. S nástupem normalizace však přišel radikální zlom a oba patřili k těm nejvíce postiženým výtvarníkům. Veřejné zakázky ustaly, slibně navázané kontakty se zahraničím se přerušily, vystavovat mohou jen na periferii. Navíc Janoušek mnoho let trpěl těžkou nemocí a v roce 1986 umírá. Smrt partnera, s nímž tvořili ideální dvojici uměleckou i lidskou, ji hluboce zasáhla a vyvolala osobní krizi, která se odrazila i v temnějších polohách jejího díla. Nicméně díky svému bytostně optimistickému založení tuto krizi překonala a postupně se vrátila ke všem svým charakteristickým technikám včetně svařovaných objektů. Papírové koláže pak vytvářela i v době, kdy s pokročilým věkem přišly zdravotní problémy, které ji znemožnily zabývat se sochařstvím.

2011 - Věra Janoušková, Intuice a řád (kat. Machalický J., Šašek J., 6s.)

2010 – Česká koláž (Machalický J., 254s. ed. Gallery s. r. o.)

2006 – UB 12, Studie, rozhovory, dokumenty (Slavická M., Šetlík J., 337s.) ISBN 80-86990-07-9

2005 – České ateliéry (Brozman D. a kol., 519s., č.,angl., ed. ART cz) ISBN 80-239-5528-4

2004 - Věra Janoušková, Vladimír Janoušek: Výběr z díla (Čechová O. a kol., kat. 80s.), ZČG v Plzni, ISBN 80-86415-27-9

2004 – Šedesátá /TheSixties (Juříková M., Železný V., 414s.,č.,angl.) ISBN 80-239-3406-6

2001 - Věra Janoušková, Retrospektiva (kat. Chlupáč M. a kol., 92 s.)

2001 – Věra Janoušková Já to dělám takhle (Zemina J.,162s.,č., angl.)ISBN 80-7215-162-2

1998 - Věra Janoušková, Gal. Aspekt, (kat. Chalupecký J. a kol., 40s.)

1997 – Česká koláž (Dryje F. a kol., 165s.) ISBN 80-86010-04-X

1997 – Poselství jiného výrazu (Nešlehová M., 286s., č.,angl.) ISBN 80-902481-0-1

1996 – Umění zastaveného času (Beran Z. a kol., 268s., č, angl.) ISBN 80-7056-050-9

1993 – Nová figurace (kat. Petrová E., 104s.)

1992 – Minisalon (kat. Skalník J., 220s., angl., čes.)

1992 - Věra Janoušková, Sochy a koláže z let 1960/1992 (kat. NG, Erben V., 36s.)

1991 - Tradition und Avantgarde in Prag (kat. Gruša J. a kol., 220s.)

1990 – Nová skupina (kat Hlaváček J. a kol., 84s.) ISBN 80-900051-9-5

1982 - Věra Janoušková, (kat Zemina J., 20s)

1979 - L'art aujourd´hui en Tchecoslovaquie (Bénamou G, 190s., fr.)

1970 - Tschechische Skulptur des 20. Jahrhunderts (kat. Kotalík JT., Procházka V., 84s.)

1969 – Socha a město (kat. Moulis J. a kol., 114s.)

1967 - Mostra d'arte contemporanea Cecoslovacca (kat. Cherchi LCS, Zemina J., 60s.)

1967 - Věra Janoušková – Sochy (kat. Vachtová L., 22s.)

1966 – Aktuální tendence českého umění (kat. Míčko M., 162s.)

1965 - La transfiguration de l'art tcheque (kat. Philippe J., 16s.)

1964 – UB 12 (kat. Zemina J., 6s.)

1962 – Tvůrčí skupina UB 12 (kat. Šetlík J., 16s.)

1960 – Adriena Šimotová, Pastely a tempery, Věra Janoušková, Sochy (kat. Šetlík J., 12s.)