Vladimír Houdek

Malíř Vladimír Houdek patří k neomoderní generaci mladých umělců, kteří se nebojí experimentovat s klasickými prostředky malby a vytvářet nové vizuální formy konfrontací s koncepty modernistických a postmodernistických obrazů. Akt malby je u něj podmíněný vzděláváním a vědomou komunikací s historicky známými díly, jež významově zůstávají pro nás ještě otazníkem a slouží jako východiska k tvůrčí interpretaci. Narozen v Novém Městě na Moravě, studoval původně obor aranžérství, nyní dokončuje studia malby v ateliéru Vladimíra Skrepla na pražské AVU. V roce 2010 získal první cenu 4. ročníku Ceny kritiky za mladou malbu, v témže roce byl navržen na Osobnost roku, konečně v roce 2012 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Vyjadřuje se pomocí ucelených tematických cyklů obrazů, založených buď na velkých nebo naopak na miniaturních formátech. Na začátku své kariéry zaujal expresionisticky laděnou sérií obrazových příběhů o hledání místa určení svého vztahu k malbě, nejprve na pozadí lesa či neproniknutelné „ernstovské“ houštiny, do níž zařazoval tvarově zaměnitelné, bizarní podoby člověka a zvířete (výstava „Chlapec náprstník“, Galerie Jelení, 2010). Později se houština změnila v pevnou zeď, před níž se ocitla figura snad průvodce dějinami umění, také občas obdařená oslí hlavou, která gestikulací naznačovala, že naráží na limit své smyslové zkušenosti, za jejímž obzorem není jasné, co je. Zjevně byl figurant dezorientován tíhou rozličných koncepcí malířských směrů (informel, kubismus, konstruktivismus, aj.) a jejich interpretací. Výraznou postavou cyklu Měření prostoru (Galerie kritiků, výstava „Dokola a do ticha“, 2010) se stal muž, jehož předobrazem je německý výtvarník a fotograf Richard Agner, který se pokoušel zaznamenat skicou i momentkou volný pád těles v prostoru a dobrat se záhad fyzikálních zákonitostí hmotného světa. Ve Žlutém triptychu tento muž měří zrcadlově prostor svým vlastním tělem. V souběžně vzniklém obrazovém cyklu Melancholie, vystaveném téhož roku i v Moravské galerii, se pak stává už součástí geometrických osnov a optického přediva kontrastů světla, stínů a tmy. Odtud se dále odvinuly autorovy čistě geometrické obrazy, inspirované antickou filosofií – měřením kosmu za pomoci kuželů, kružnic, jehlanů apod. V cyklu Anagramy se představily v psychologii živých barev a v morfologických přesmyčkách již bez figurantů, jako gravitací řízené kužele, a na černém pozadí s kontrastními rámy upoutaly vyjádřením sférické dynamiky kosmických těles.

Autor svědčí, že jeho obrazy, pojaté jako vrstvené odkazy k historii umění, začínají intuicí a v procesu malby a úvah teprve přecházejí do konečné racionální podoby. Užitečnou pomůckou k vyjádření významových odkazů je mu repetitivně používaný kruh, který nejprve koncipoval jako černý „prázdný“ prostor, nyní do něj zapracovává svou obsahovou výpověď. Významové vrstvení odkazů symbolizuje koláž, jejíž metodiku autor posouvá tak, že jako malované útržky papíru ji vlepuje na plátno. Inspirace k úvahám o malbě je mnohotvárná, a metodická východiska určují jak mentální, tak formální povahu autorova díla, jehož dnešním vizuálním specifikem je šedočerné barevné ladění a nápaditá konfigurace tvarů uvnitř obrazu.