Vladislav Mirvald

Vladislav Mirvald je významným českým představitelem tzv. konstruktivních tendencí.

Narodil se v Záluží u Mostu. Roku 1932 započal studia na mosteckém reálném gymnáziu. Již v té době se projevil jeho hluboký zájem o kresbu a malbu, a především o deskriptivní geometrii.

Po obsazení Sudet se jako sedmnáctiletý přestěhoval do Loun, kde dostudoval a strávil zde prakticky celý zbytek života. Zde se spřátelil se vzdělaných sběratelem českého kubismu a surrealismu, lékařem Vlastimilem Jurenem, jehož sbírka, v níž se vyjímala zejména díla Emila Filly, Mirvalda velmi ovlivnila v rozhodnutí jít studovat výtvarné umění. V okruhu knihovníka Jaroslava Janíka, který mladým zprostředkovával avantgardní umění a myšlení, se rovněž seznámil s budoucími celoživotními přáteli, zejména se Zdeňkem Sýkorou a Kamilem Linhartem.

Jeho rané práce byly silně ovlivněny kubismem, jemuž se věnoval téměř celá čtyřicátá léta. Důležité pro něj byly zejména jeho formální principy – analýza a přepis modelu do plochy a autonomie obrazové skladby.

Po válce se společně s přáteli přihlásili ke studiu profesury výtvarné výchovy, deskriptivní geometrie a modelování na pedagogické fakultě Karlovy univerzity (kam bylo převedeno z Českého vysokého učení technického). Svou tvorbu na doporučení profesorů zaměřili na studium přírody a během padesátých let zejména se Sýkorou objížděli Lounsko na kole a malovali v plenéru. Mirvald pracoval v malých formátech a obvykle vytvořil několik variant daného modelu. Krajinné celky i detaily rostlin postupně proměnil do svébytných barevných skvrn a dostal se až na práh lyrické abstrakce.

Po absolvování fakulty nastoupil jako učitel základní školy v Panenském Týnci a později v Peruci.  V roce 1954 začal působit jako učitel deskriptivní geometrie v Lounech a uměleckou tvorbu omezil. V letech 1961 – 63 se stal asistentem na ústecké pedagogické fakultě a začal experimentovat v malbě. Zásadním mezníkem v jeho tvorbě byly v této době tzv. kaňkáže, ke kterým jej inspirovala studie o Brownově pohybu. Jednalo se o jednoduché tušové kresby, kdy na vlhkém papíře vznikaly pravidelné struktury z rozpitých skvrn.  Z kaňkáží pak vznikaly „zmrzláže“, kdy ještě vlhké kresby Mirvald vystavil působení mrazu. Zde jsou počátky autorovy tvorby jakožto experimentu, kdy do procesu vzniku díla zahrnuje náhodu přírodního děje; do práce vniká racionální řád. Jak poznamenal Jiří Valoch, „vztah řádu a náhody se stal – v českém umění asi poprvé – tématem díla.“(VALOCH 2009)

Později tušové kresby doplňoval písmeny a číslicemi pomocí písmomalířských šablon. Vedle liter ačíslic to byly také čínské znaky, nápisy i vzkazy. Některé kaňkáže sloužily jako podklad pro citáty či básně.

Postupně se začal – i díky vlivu Zdeňka Sýkory – přiklánět ke geometrické abstrakci. V roce 1963 se stal členem skupiny Křižovatka. Ta byla sdružením autorů, tvořících „na opačném pólu přemíry subjektivity“, opírajících se o důsledné konstrukční principy, proporce a čísla. Mezi její členy patřili kromě Mirvalda a Sýkory také Karel Malich, Hugo Demartini, Radoslav Kratina ad.

Od následujícího roku se v Mirvaldově díle začíná definitivně prosazovat geometrie jako princip tvoření. Poměrně záhy začal zkoumat povahu prostoru a experimentovat s některými jeho paradoxy jeho vyjádření na ploše obrazu. Původní linie hard-edge abstrakce, kdy dělil plochu obrazu zejména diagonálami, záhy nahradil kružnicemi a jejich segmenty. Nazýval je kružnice Cicerové (kruhy vyplněné soustřednými kružnicemi na čtvercovém podkladu, rozdělených po ploše obrazu úhlopříčkami) a Garmondové, vytvářející prostorovou iluzi kruhovými segmenty.  Kružnicové kompozice byly východiskem pro aperspektivní malby, zejména aperspektivy cylindrické (vzniklé protnutím soustavy kružnic o shodném poloměru se středy ležícími na jedné ose) či aperspektivy válců. Právě válce se na Mirvaldových obrazech začínají objevovat kolem roku 1965. Tento motiv vyústil od roku 1979 v rozsáhlý cyklus Undulačních válců. Undulační neboli zvlněné válce byly konstruovány z výchozího válce tak, že jeho osa netvořila přímku, ale sinusoidu – další válce tak na obraze vytvářejí jakousi organickou strukturu. Prostor obrazu je modelován také barvou.

Dalším dlouhodobým cyklem byly Rombergovy křivky (od 1986), tvořené opět linií vlnících se válců, jejichž pohyb však vychází z křivek tzv. Rombergova testu, který ověřuje schopnost organismu udržet rovnováhu. Od devadesátých letech pracuje s moaré efektem (optický jev, který vzniká překrýváním pravidelných a nepatrně se od sebe lišících rastrů).

Přestože se Mirvaldovy kompozice jeví jako striktně matematicky přesné, nechybí v nich ironie a hravost. Autor v názvech ironicky používá latinské výrazy, do kompozic vkládá chyby, zapojuje různé náhodné prvky odvozené z přírody.

Ke konci života se Mirvald zabýval geometrickými zátišími, v nichž v zářivých barvách kombinoval krychle, rovnoběžné a kruhové tvary.

Vladislav Mirvald je často zmiňován jako představitel českého op-artu, příslušnost k tomuto směru ovšem sám odmítal. Nástrojem jeho uměleckého sdělení je podle Jiřího Valocha práce se samotnou konstrukcí, jejíž estetické působení je druhotné.

Mirvaldovo dílo, patřící k nejvýraznějším projevům konstruktivistického umění u nás, je osobité a svým přístupem k řešení uměleckých problémů ojedinělé.