Pokus o spánek

Jakoby pohřbený, jakoby mrtvý
Přikrytý loukou…
Tíha hlíny a tíha vědomí. Vůně trávy
Zdálo by se: nejpřirozenější způsob spánku
Přesto – neusnul jsem

(Vladimír Havlík, komentář k akci, 1982)

Vztah k přírodě a motiv návratu k ní byl typický pro české akční umělce 70. a 80. let. Nacházení osobního vztahu k přírodním živlům dobře mapuje kniha Pavlíny Morganové České akční umění. Akce Pokus o spánek (1982) Vladimíra Havlíka je hravým a poetickým příkladem jedné z nich. Ač je podle některých teorií vše, co děláme, přirozené – protože jsme neodmyslitelnou součástí přírody a kultura je pokračováním přírody specifickými prostředky –, Vladimír Havlík se v Pokusu o spánek pokouší o jednoduché přiblížení se přírodě v intencích základních lidských potřeb, jejich každodennosti. Ukazuje se, že i naplnění tohoto prostého návratu není tak jednoduché. Motiv spánku je v českém akčním umění emblematický i jako symbol úniku od běžného dne k snění a jiným dimenzím vědomí. Objevuje se kupříkladu také v akci Jana Mlčocha Zavěšení – Velký spánek (1974) nebo ve Spaní na stromě (1975) Petra Štembery.