Lovcova noc

Díla Lovcova noc (2016), Rozštěpený epistemolog (2017) a Neglect Syndrom Politics (2017) otevírají novou tematickou kapitolu v tvorbě Jiřího Žáka. Autor se zde věnuje problematice médií, šíření informací v digitální době anebo polarizaci a tříštění společnosti. Ve videu Lovcova noc zkoumá téma dezinformací a jejich roli v utváření veřejného mínění o vojenském konfliktu v Sýrii. Těžištěm videa je anonymní výpověď, monolog neznámé osoby, která sdílí své úvahy o produkci, fabrikaci a manipulaci s informacemi. Jde o angažované vyprávění, které naznačuje, že vypravěč není pouze vnějším pozorovatelem, ale někým, kdo je do tohoto světa přímo zapojený. Tento narativ dále doplňuje dějiště videa, které se nachází ve vystěhované kancelářské budově. Neznámý průvodce a kameraman současně prochází opuštěnými chodbami a místnostmi a postupně odhaluje pozůstatky, možné důkazy, které naznačují, že zde v minulosti byla trollí farma. Tyto záběry jsou přerušovány rozostřenými kmitajícími obrazy zničených budov, fragmenty tváří, siluet, krajin. Jsou to obrazy, které mají oslovovat veřejnost, vyvolat její empatii, ale v současné mediální situaci mohou být využity jakýmkoli způsobem. Výsledkem je paralýza a odtažitost veřejnosti v důsledku zahlcené protichůdnými informacemi, v nichž nelze nalézt stabilní, spolehlivé tvrzení, resp. pravdu.

Na toto dílo navazuje video Rozštěpený epistemolog (2017), které se dotýká tématu post-pravdy. Umělec v něm klade následující otázky: O co se můžeme v dnešní době opřít? Na jaké poznatky se můžeme spolehnout? Co nám pomůže v orientaci v každodenní záplavě zpráv? Tanečnice Meïmouna Coffi střídavě ukazuje pravou a levou ruku a zároveň popisuje, o kterou ruku se právě jedná. Zdá se to jednoduché a přímočaré, ale její pohyb a mluvené slovo se postupně zrychluje a to, co bylo dříve zřetelné – vpravo, vlevo, nahoru, dolů – se začíná slévat. Pohyby, které jsou nám tak známé a které nám pomáhají ovládat naše mobily, tablety, notebooky či chytré hodinky, se tu transformují do podmanivého a matoucího tance. Choreografie se prolíná s rozechvěnými fragmentárními záběry a se slovním narativem, jenž občas zaznívá z úst performerky a jindy se zas objevuje napsaný na obrazovce. Útržky, citace, pohledy a hlasy se tak ve videu vrství do závratné koláže připomínající právě roztříštěnost, která současné době dominuje.