Hugo Demartini

Hugo Demartini patřil k výrazným představitelům konstruktivních tendencí v českém umění 60. a 70. let, jeho tvorba však má širší přesah, počínaje informelem a konče monumentálními sochařskými instalacemi. Demartini prošel klasickým sochařským vzděláním: nejdříve se vyučil kamenosochařem ve známé dílně Otakara Velínského, poté vystudoval pražskou akademii v ateliéru prof. Laudy. Z roku 1956, kdy ukončil základní vojenskou službu (zčásti ji strávil v Armádním uměleckém studiu, z toho dva měsíce v Brně u Vincence Makovského), pochází cyklus sádrových basreliéfů na kristologické téma, první dílo prozrazující silného a originálního tvůrce. Z konce padesátých let se zachovaly ještě geometrické kompozice kolážované z barevných papírů. Vedle toho v té době paralelně vytvářel tradičně pojaté portrétní busty, už na přelomu padesátých a šedesátých let však jednoznačně přešel na pozice tehdejší výtvarné avantgardy a zapojil se do širokého proudu informelní abstrakce. Jeho nejvýraznějším příspěvkem je série nízkých reliéfů vzniklých otiskováním drobných elementů do hlíny a poté odlitých do sádry, kterým pak dává výrazně červenou barvu. Můžeme je číst jako absurdní schémata nebo modely labyrintu, s nimiž se setkáváme třeba u Sekala, zároveň už je tu jasně patrné směřování ke geometrickému slovníku. Ten se u něj naplno projeví už v roce 1964, kdy se problematika informelu obecně vyčerpala. Základovou plochu většinou čtvercového tvaru dělí pravidelným rastrem, do jednotlivých buněk vkládá reliéfní elementy, zpočátku různě seříznuté komolé jehlany, pak už výhradně koule. První reliéfy jsou ještě z kolorované sádry, když však objeví pochromovaný plech, pracuje už výhradně s ním. Pochromované koule se staly doslova symbolem jeho tvorby. Chrom více odpovídá neosobní povaze uměleckého záměru, o níž v konstruktivní tvorbě šlo, a zároveň vnáší nové momenty. Jednak je to odkaz ke světu techniky, k „druhé přírodě“, jak zněl dobový termín, a tedy k soudobé vizualitě. Ještě důležitější je prvek zrcadlení, a to jak samotného diváka, což nastoluje zcela novu situaci mezi divákem a dílem, tak i jednotlivých prvků navzájem, které se tím dostávají do vzájemné optické interakce. Autor koule různě seřezává, v seriálních pracích někdy střídá konvexní a konkávní polokoule. Zároveň zvětšuje jejich měřítko a začíná také experimentovat s různými typy schránek, do nichž je vkládá. Nejzásadnější experiment však spočíval v tom, že koule odtrhnul od čistého geometrického pozadí podložky a galerijního prostředí a přenesl je do krajiny. Fotografie zachycují kompozice několika dokonale vyleštěných pochromovaných koulí na opuštěné cestě nebo v oranici.

Ve stejném roce 1968 vzniká i druhá série experimentálních prací. Akce, nazvané Demonstrace v prostoru, spočívaly ve vyhození předmětů (válců, špejlí, konfet apod.) do vzduchu a zachycení jejich náhodných konfigurací jak ve volném prostoru, tak poté i na zemi po dopadu. Výstupem obou akcí je tedy dokumentace v médiu fotografie, obě se však ještě váží k předmětnému světu a jím strukturovanému prostoru. Přestože už svou tematizací náhody patří do sféry konceptuálního umění, je na nich patrné, že je vytvořil sochař. Ostatně Demartini v této radikální dematerializaci dále nepokračoval, byť v té době patřila k tomu nejaktuálnějšímu a nejzajímavějšímu, co se v českém umění dělo. Několik následujících let rozvíjel předchozí problematiku minimalistických reliéfů.

O něco později v roce 1973 započal sérii objektů Mimo vymezené místo, v níž přímo navázal na druhý ze zmíněných experimentů. Tyto objekty spočívaly v pečlivé fixaci předmětů (většinou odřezků z modelů veřejných realizací, které tehdy představovaly jeho obživu) vyhozených nad sololitovou podložkou (nejčastěji ve tvaru čtverce formátu 110 x 110 cm) na této podložce. Téma náhody je spojuje s tehdejším posunem v díle Zdeňka Sýkory, který právě v té době přešel ke svým stochasticky generovaným liniím. Díla tak mají opět podobu reliéfu, jen někdy s primárním umístěním v horizontální podobě, která odpovídá procesu jejich vzniku, což předjímá jeho další tvorbu.

V roce 1978 je jeden z reliéfů tohoto cyklu - tentokrát už pod později hojně užívaným názvem Model - doplněn pečlivou iluzí trosek a rozpadu. Později se tento prvek stává důležitou součástí jeho soch, které Josef Hlaváček lapidárně popsal jako „geometrické útvary v různém stadiu rozpadu". Vznikají tím způsobem, že autor nejdříve zkonstruuje bednění, které zaleje sádrou, vzniklé tvary pak destruuje kladivem a úlomky - podobně jako předtím dřívka dopadlá na podložku - okamžitě fixuje natřením sádrou. Některé modely, zejména ty z přelomu 70. a 80. let s motivem zavěšené drapérie, působí jako scénografické návrhy pro nějaké absurdní divadlo, které ostatně kdysi v počátcích tvorby patřilo k základním inspiračním zdrojům jeho generace. Témata architektonicky strukturovaného prostoru a rozpadání pak autor sleduje i v závěrečném období svého života, které strávil ve svém venkovském ateliéru v Sumrakově nedaleko Telče.