Pavlína Morganová: (Označení kurátor se mi nikdy moc nelíbilo...)

Označení kurátor se mi nikdy moc nelíbilo. Proč se lidem, kteří dělají výstavy pořád říká stejně jako kurátorům pečujícím o umělecké sbírky, nevím. Podle mě by bylo mnohem vhodnější nazývat je „režiséry současného umění“. Vždyť jejich činnost nemá daleko k divadelní praxi, kde režisér též přináší určité téma, vybírá umělce a celou hru inscenuje. Kurátor je, stejně jako režisér, muž/žena mnoha řemesel. Musí znát dějiny umění, musí umět reflektovat současnost a mít cit pro umění. Je součástí umělecké scény, může ji ovlivňovat a formovat nebo jen reflektovat.

Pro kurátora je podle mě klíčová lokální scéna. Je to důležitý prostor, jak pro vývoj umění, tak pro jednotlivé umělecké osobnosti a komunitu, která kolem současného výtvarného umění funguje. Každá lokální umělecká scéna je vždy průsečíkem mnoha faktorů, je procesem v prostoru a čase. Určující jsou osobnosti a jejich možnosti. V prostředí současného umění je ale význam lokální scény často nedoceněn. Velké mezinárodní výstavy, bienále a veletrhy na sebe strhávají tak velkou pozornost, že dění na lokálních uměleckých scénách má téměř provinční přídech. Přesto se domnívám, že v rámci lokálního kontextu se rodí nejsilnější umění, což souvisí s možností tomuto umění samozřejmě porozumět. Odvíjí se totiž od života žitého teď a tady, a tak pracuje s bezprostřední zkušeností diváků. Tím nechci říct, že by se na mezinárodních přehlídkách neobjevila silná díla. Jistě, že existuje univerzální umělecké sdělení a je řada umělců, kteří i na globální úrovni dokáží vytvářet velmi silná díla. Je to už ale scéna jaksi vytržená z přirozeného kontextu, žijící ve svém vlastním uměle vytvořeném.

Takže, jak vypadá ta naše lokální scéna? Je malá. Dá se v ní celkem jednoduše orientovat. Trpí nedostatkem kvalitních výstavních prostorů a neexistencí trhu se současným uměním. Je pravda, že pár sběratelů tu vždy bylo, je a bude, ale to ještě nelze nazvat fungujícím trhem. Co se týče galerií, je zde několik větších sbírkových a galerijních institucí, které plní svou funkci, ale současnému mladému umění dávají prostor jen okrajově. Relativně dobře funguje scéna malých, někdy trochu alternativních, galerií, umožňujících realizaci menších projektů a prezentaci mladých začínajících umělců. Mám na mysli třeba Galerii Jelení, Display, A. M. 180, NoD, školní galerie AVU a VŠUP, brněnský Eskort, G99, nově vzniklé c2c nebo Karlin studios a Entrance. Zcela tu ale chybí jakási mezivrstva, galerie s klasickým galerijním prostorem, s galerijním zázemím a hlavně kvalitním kurátorským programem. Když jsem připravovala výstavu Insiders, což byla kolektivní výstava mladých umělců, kteří se však už na naší umělecké scéně prosadili, měla jsem velký problém, kde tuto výstavu v Praze realizovat. Národní galerie nebo GHMP jsou pro tento typ výstavy moc institucionální, navíc v jejich programu by se asi těžko hledalo místo. Malé galerie nevyhovují, jak prostorem, tak galerijním zázemím. Na výstavě Insiders vystavovala desítka umělců téměř stovku děl, řada z nich byla zapůjčena ze soukromých sbírek a některá z nich využívala velmi drahou techniku. Taková výstava už potřebuje jistý galerijní servis, od smluv se zapůjčiteli, přes svozy, pojištění, zapůjčení techniky, instalační četu, výrobu popisek až po tisk pozvánek. Galerie Václava Špály, Nová síň nebo Mánes prostě současné scéně velmi chybí (a to jsme si stěžovali, jak málo je zde kvalitních galerií, ještě když fungovaly jako prostory otevřené současnému umění).

Dalším velkým problémem naší scény je kritická reflexe. Pro kurátora je zásadní odezva výstavy. V situaci, kdy většina výstav současného umění vzniká bez katalogu, je velmi důležité, aby někdo o výstavě napsal, jinak skončí v propadlišti dějin a v budoucnosti bude obtížné se k ní kriticky vztahovat. Navíc teprve kritická reflexe může rozpoutat diskusi, přinést nové myšlenky a postřehy, zasadit výstavu do širšího kontextu. Časopisy Ateliér, Art & Antique a globalizovaný Umělec neuspokojují potřeby lokální scény aktuálně reflektovat své vlastní dění. Od celostátních deníků jsme to už dávno přestali očekávat a na efemérní pokusy jako Detail nebo Artur poslední dobou asi není energie. Problém však netkví pouze v malém zájmu médií o současné výtvarné umění, je to trochu i jeho uzavřeností. Když mi nedávno jedna přítelkyně řekla: "Veřejnost? Já mám pocit, že kurátoři současného umění dělají výstavy jen pro sebe a svůj nejbližší okruh," trochu jsem se pohoršila. Ale pak jsem si uvědomila, že není tak daleko od pravdy.

Já osobně se jako kurátorka pohybuji hlavně na pražské výtvarné scéně. Patřím spíše mezi ty, kteří dění pozorují trošku z odstupu. Dělat výstavy považuji za možnost formulovat svůj osobní názor na aktuální dění na výtvarné scéně. Sleduji co nového se objevuje, kam se umění vyvíjí a pak se to snažím pojmenovat, reflektovat v širších souvislostech. To samozřejmě vyžaduje určitý čas, a tak jsem se většinou zabývala tématy, která se pohybují na hraně aktuálnosti. Jsou ještě čerstvá a silně ovlivňují momentální dění na umělecké scéně, ale zároveň už je s nimi možné pracovat s jistým kritickým odstupem.

Pavlína Morganová, (Označení kurátor se mi nikdy moc nelíbilo...), in: David Korecký (ed.), Médium kurátor. Role kurátora v současném českém umění. Agite/Fra, 2006/9, s. 121−124.