Antonín Jirát

Intermediální tvorba Antonína Jiráta vychází z principu sledu asociací. Od svých studií v Ateliéru digitální média u Štěpánky Šimlové a v Ateliéru interaktivní média u Pavla Kopřivy na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem ho zajímá definování času a příběhu. V každodenní realitě nachází banální mechanismy, které převádí na hranici iluze a reality. Vytváří prostor pro nahození poetické situace vizuální formou. Ve své tvorbě využívá možnosti postprodukce, kterou nenadřazuje nad samotný koncept. Důležitý je pro něj prvotní impulz – situace nebo nalezený materiál, pro které hledá ideální formu vyjádření. S nalezeným materiálem, který je náhodný nebo z rodinné historie, pracuje v galerii na základě jednoduchých fyzikálních zákonitostí. Prostor galerie nalezeným materiálem často vymezuje. Klade důraz na silný estetický zážitek a čistotu provedení.

Opěrné body pro charakteristiku jeho tvorby se objevují již na studiích, kdy v díle Dopřejme jim zázraky, z roku 2009, vytvářel banálními mechanismy instalace pomyslných zázraků. Kupř. samovolně se houpající houpačku v parku rozpohyboval na základě mechanismu stěrače z auta nebo otáčející se strom v lese zase pomocí elektromotoru. Antonín Jirát na principu D.I.Y. tvořil podivné události, které ho fascinovaly. V bakalářské práci si zvolil téma času, kdy v díle Readymade – Readymades z roku 2010 pracoval s  pianem vyhozeným z okna. Inicioval během pár vteřin událost, při které vznikl nový objekt – tisíc malých fragmentů. Formou revize objektu nakládá s pojmy celku a fragmentu uměleckého díla v kontextu postkonceptuálního umění.

Antonín Jirát se vyjadřuje intermediálně a tvoří svobodně v médiích video artu, nových médií, fotografie, objektu a instalace. Budování abstraktních až absurdních situací je pro něj důležité. Objekt vnímá jako médium, samostatnou věc, která v galerii ožívá s jasným sdělením. Není to socha. Je to samostatná věc. A není to nic jiného než ta samotná věc. Kupř. ve výstavním projektu Quaqmire s Martinem Llavanerasem z roku 2013 v Galerii Kostka v Praze autoři pracovali s obrazy a objekty vytrženými z reálných kontextů a vytvořili situaci pro sled asociací, která měla blízko k atmosféře surreální vize.

V díle Bez názvu z roku 2014 Jirát využívá fotografii jako objekt v rámci její adjustace, kde je text důležitou složkou. Fotografii umisťuje volně do galerijního prostoru s tím, že samotná podpěra se stává uměleckým gestem. Komentářem na fotografii „Za tímto kamenem je nejkrásnější žena na světě“ naráží na univerzální krásu, která neexistuje. Textem tak vytváří absolutní naraci a jeho propojením s vizuálním materiálem umocňuje sílu sdělení a poetičnost svého díla.

Antonín Jirát se ve své tvorbě soustředí na představivost. Nepotřebuje, aby divák všemu rozuměl, ale aby pochopil narážky, které jsou v jeho díle zašifrovány. Názvy děl jsou důležité, protože pootevírají divákům cestu, kudy mohou odvíjet svůj příběh, který autor chtěl naznačit.

Crash Test / Pro My Street Films:
mystreetfilms.cz/cs/video/crash-test

A2 č. 11, 2014 - Galerie / Zvíře nikdy nespí
Lídři, hrdinové atd.
 

Jak uplést svetr pro dům / 10. prosince  2012 / Český rozhlas
http://www.rozhlas.cz/mozaika/zahranicni/_zprava/jak-uplest-svetr-pro-dum--1147979

Český design ve Stockholmu: dům ve svetru i botasky / 30. LISTOPADU 2012 / Lidovky.cz
www.lidovky.cz/cesky-design-v-zime-ve-stockholmu-dum-ve-svetru-i-botasky-pzt-/design.aspx