Barbora Fastrová

Barbora Fastrová v roce 2015 absolvovala studium v Ateliéru fotografie na pražské UMPRUM pod vedením Aleksandry Vajd a Hynka Alta. Už zde se její tvorba postupně posouvala od klasické fotografie do prostoru, autorka začala vytvářet instalace, objekty i videa. Médium jako takové u ní v podstatě přestalo hrát důležitou roli – ve své práci se rozhodla dosahovat výsledku v tomto smyslu svobodně, ale citlivě s využitím jakýchkoli uměleckých prostředků a materiálů (zpočátku byl jejím oblíbeným materiálem beton). Tento přístup dokládá i její diplomová práce, kterou mimo jiné prezentovala v soutěži Startpoint Prize 2015 a která se skládala ze soch, videoinstalací a jiných objektů vztahujících k problematice sociálních médií a uprchlické krize, jež byla tehdy v Evropě na vrcholu. Už zde se naplno projevilo to, co je pro její tvorbu doposud charakteristické, a to specifická hravost, jakýsi základní, „dětský“ rozum a humor, skrze něž nahlíží na vážná a palčivá témata současnosti, aniž by je zlehčovala. 

V Ateliéru fotografie na UMPRUM také začala spolupráce Barbory Fastrové s její tehdejší spolužačkou Johanou Pošovou, s níž dodnes tvoří umělecké duo. Umělkyně se ve své společné tvorbě a ve výstavních projektech prezentovaných jak v českých a zahraničních galeriích, tak i ve veřejném prostoru nejčastěji zabývají tématem nadřazeného vztahu civilizovaného západního člověka vůči přírodě, přičemž se inspirují příběhy nebo legendami domorodých národů. Dalším tématem, které dlouhodobě rozvíjejí, je ekologický přístup a udržitelnost v rámci uměleckého provozu. 

Jejich první výraznou prezentací byla výstavní trilogie, kterou pojilo heslo „Life finds a way“, což je výrok z filmu Jurský park, do češtiny překládaný jako „příroda si najde cestu“. V rámci třech výstav proběhlých v galerii Berlinskej model v Praze (Netlač řeku, teče sama, 2014), v brněnské Galerii TIC (Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla, 2015) a nakonec v Galerii Syntax v Lisabonu (Brother, 2016) se zaměřily na člověkem vytvářenou „umělou přírodu“ a specifická prostředí, jako jsou zoologická zahrada, podvodní svět nebo nápodoba tropického ostrova, tedy na místa, která lidem navozují dojem divoké přírody, avšak v bezpečí jejich vlastního, od této divočiny odděleného světa. V instalacích, jež obsahovaly kombinaci objektů z papírmašé, ready-made objektů – jako byly například umělé svítící medúzy v akváriu nebo had z potrubní hadice –, videoprojekcí nebo textilních děl, se projevovala jejich inspirace z pobytu v Jižní Americe. Ze setkání s kulturami tamních domorodých kmenů si umělkyně přivezly legendy, které na výstavách používaly jako nosný narativní prvek. A například příběh o dvou bratrech, z nichž jeden byl zlý a druhý dobrý, umělkyně přenesly do kontextu ekologické krize a absurdního přístupu člověka k přírodě v současném světě. Fastrová s Pošovou ovšem s různými legendami, pohádkami nebo s příběhy o bájných bytostech pracují pravidelně, díky čemuž se do jejich díla dostává lehkost a hravost, ale i hloubka sdělení bez nadbytečného patosu.

Pod heslem „Life finds a way“ umělkyně také uspořádaly sérii tří jednovečerních událostí, které proběhly v rámci jejich rezidence v INI Gallery v roce 2017. Zaměřily se zde na pochody a orgány v lidském těle v souvislosti s přírodními cykly nebo s dávnými rituály. Nejprve se v události nazvané Pickdick Picnic zaměřily na pohlavní orgán, sexualitu a princip dávání a braní, kdy si návštěvník domů odnesl keramickou falickou sošku. Na druhé akci Lover’s digest jazz dinner se věnovaly trávícím orgánům a na hostině se při zvukovém doprovodu saxofonů jedl chléb upečený ve tvaru střev. Poslední večer Buch Buch Ceremony byl věnován srdci a jeho rytmu. Ačkoliv zde vybočily ze svých předchozích, ekologicky směřovaných témat, asi poprvé se zde objevilo uvažování o udržitelném chodu v rámci uměleckého provozu: „Při posledním projektu v INI jsme si uvědomily, že nás zajímá princip rozdávání umění, které vytvoříme. Líbí se nám moment obdarování, a tím i vznikající nová cesta přístupu k umění jak pro nás umělkyně, tak pro návštěvníky.“ 

Tématem recyklace v uměleckém provozu a udržitelnosti při produkci děl a výstav se věnovaly například na výstavě Cheap Art v Galerii AMU v roce 2018, která byla pro umělkyně zlomem v dalším směřování. Použily na ní pouze recyklované materiály (second-handové textilní látky, staré krabice) a návštěvníci si energii na osvětlení galerie museli vyšlapat na rotopedu. Barbora Fastrová k tomu ve svém portfoliu uvádí: „Zároveň to byl komentář k situaci na výtvarné scéně, kde se do té doby environmentalismus řešil hlavně jako téma a méně jako forma. Bylo pro nás důležité předvést radikální přístup a vyzkoušet si, jaké vizuální kompromisy to s sebou nese.“

Recyklovaný textilní materiál pak umělkyně využívají také při tvorbě velkoformátových textilních obrazů, které jsou splétány z odstřižků starých látek. Příkladem může být dílo HADA, které bylo v roce 2020 rozprostřeno skoro přes celou stěnu galerie Entrance na Břevnově, nebo velkoformátová tapiserie s názvem Prsa, děti, bytosti a smetí (2022), která byla součástí výstavního projektu Národní galerie Květinová unie představeného v Bruselu při příležitosti českého předsednictví v Radě Evropské unie. Stejně jako u HADY, i zde se objevuje téma mateřství, jak je patrné již z názvu díla. V roce 2023 pak mateřství věnovaly celou výstavu s názvem Breeding v Čepan Gallery v Trnavě.

Barbora Fastrová a Johana Pošová se ve své práci často vztahují k lidskému, zvířecímu nebo i mytologickému tělu, které lidské a zvířecí propojuje – připomeňme například jejich Výstavu o kentaurech (Temporary Parapet, Bratislava, 2018). Kentauři a kentaurky se pak objevili také ve veřejném prostoru na sídlišti Vlasta v Praze v rámci Festivalu M3 v roce 2020, kdy zadní (koňskou) část těla dotvořily u sochy Akrobatky od Vendelína Zdrůbeckého. Druhou sochu reprezentující zadní polovinu kentauřího těla pak postavily zvlášť, aby se při přistoupení k ní mohl kdokoliv na chvíli stát onou bájnou bytostí. Propojení lidského a hadího těla se pak objevilo nejen ve zmíněné tapiserii HADA, kde se jedná o bytost s lidským trupem a hlavou, jejíž končetiny jsou hadi, ale také v betonové plastice HAD ve veřejném prostoru v parku Portheimka (2018). Zde se části jednoho velkého hadího těla vynořují ze země a na jednom z oblouků hadího hřbetu vyrůstá lidská figura. Objekt opět navádí k interakci, může sloužit jako prolézačka pro děti nebo jako posezení.

Práce této umělecké dvojice spadá do současných směrů, jako je ekologické umění a ekofeminismus nebo kritika západní civilizace a antropocentrismu, které umělkyně hravě a s vtipem v obsahu svých děl reflektují. Navíc tomu přizpůsobily i způsob, jakým tvoří a jakým na umělecké scéně působí – tedy způsob, pro který je klíčovou charakteristikou právě udržitelnost.  

2020
Kentauři (s Johanou Pošovou), sochy na sídlišti Vlasta v Praze v rámci festivalu M3 / Umění ve veřejném porstoru

2018
HAD (s Johanou Pošovou), socha v parku Portheimka, Praha

2017
Rezidence v MeetFactory (a Johana Pošová)
Rezidence v INI Gallery (a Johana Pošová): 3 jednodenní výstupy s názvy Pickdick Picnic, Lover’s digest jazz diner, Buch Buch Ceremony

2015 
Baba Toure: Representation is dead, Long live representation!, Büro für kulturelle Übersetzungen,Lipsko (kurátorka)

2013
Baba Toure: Zahrádky, Galerie K4, Praha (kurátorka)
Sám doma, NoD, Praha (kurátorka)