Pro sochaře Benedikta Tolara je typická nenásilná hra s odkazem sochařství a břitkým humorem. Tu většinou vytváří recyklací a rekontextualizací odpadového, nebo nalezeného materiálu. Ač výsledky jeho práce mají blízko k objektu, sochařské zázemí je u nich vždy patrné. Výjimečně pracuje i v přírodě na land-artových instalacích, viz Archa (2011), Směrovka (2011).
Dlouhodobě pracuje s komickým použitím ready-madů, které skládá a přetváří v bizarní postavičky. Bytosti ze série Zvěřinec (2000–2011) můžeme vnímat jako výsledek dětské intuitivní hry, avšak s notnou dávkou tvůrčího záměru. Tolar nalezený materiál znovuvynálezá, hledá v nich figurální motivy a kombinuje s dalšími odpadky, kůžemi, kostmi. Tato špatně vycpaná zvířátka jsou kouzelná použitím minima materiálu a jeho figurální přesvědčivostí. Přesto se v jejich stavbě nachází jistý rys dekonstrukce, chybění, což vyvolává pobavení i rozpaky. Typický příklad nabízí umělecké dílo Postele (2004), kde Tolar interpretoval šroubky na rámu postele jako oči a přidal doprostřed gumové upíří zoubky. Kovandovsky nenápadnou invencí výrazně změnil vnímání předmětu každodenní potřeby.
Obdobný přístup jako ve Zvěřinci nacházíme i u série Kosti (2001–2010) a Figury (1999–2010). Všechny tři mají společný rys hravé a ironické vynalézavosti a jednotlivá díla jsou spojena v cyklus jejich formálními aspekty. Zvěřinec zpracovává zvířecí motivy, Kosti pracují s fragmentem kosti a zvláště lebky, a Figury s reprezentací lidského těla. Tyto cykly vznikají během přibližně deseti let, nejsou vytvářená v kontinuální časové lince, ale spíše závislé na objevení vhodného materiálu a definice jeho nové funkce.
Kosti rozpracovávají aspekt modelářství. Model I. (2001), II. (2001), III. (2001), jsou kutilsky propracované modely letadel a vrtulníků. Nacházíme zde kombinaci úlomků z hraček se zvířecími kostmi. Pseudo-stroje poté spojují techniku a prehistorický nádech kosterních staveb. Je otevřenou otázkou na diváka, zda je bude vnímat jako autonomně fungující objekty-hračky, nebo předobrazy k velkým realizacím. V Kostech se vyskytuje i osten smutného sarkasmu v podobě Posledního (2010) a Noubady (2008). Noubady je postavička z žehlicího prkna, navlečená v kožichu a je s podivem, jak může tato syntéza spolu s mrtvolnou lebkou vytvořit tak emotivní dojem.
Nejštiplavěji může působit tělesná vyprázdněnost ve Figurách, kde lidské charaktery obdivuhodně přejímají neživé věci. Podoba člověka je nezpochybnitelná, má však ráz splasklého balónku. I přesto, že zde můžeme subjektivně vnímat konotace na vyprázdněnost současné společnosti a neschopnost nadšení a radosti, jsou sochy plné přímočaré veselosti a srozumitelnosti. Až renesanční eleganci zamilovaného páru představuje instalace Sencor & Ufesa (2010), kde jsou názvy milenců vypůjčeny od značek ventilátorů. Faktu, že tyto formální hry nejsou dětinské, ale myšlenkově odůvodněné, si můžeme všimnout například v Hlavě XXIII. (2002), která je odvozená od literárního díla Josepha Hellera Hlava XXII.
Větší soustředěnost na konkrétní formální prvek a jeho variování se projevuje u cyklu objektů Kříže (2004–2012). Kříže jsou také momentem, kdy se dřívější záměrná infantilita transformuje do více kultivované hry. V něm je symbol kříže vytvářen částmi dřevěných hokejek. I přes jednoduchost a jasnost vizuálních symbolů dílo skýtá otevřený kontext. Kromě spojení fragmentů sportovního náčiní v specifický tvar kříže, se na objektu objevují nápisy jako art, brother,professional, team, které jsou zbytkem původních nápisů na hokejkách. Tato série má určitý pop-artový nádech, tvořený jasnou symbolikou známých motivů, a výraznou barevností nápisů. Tento odkaz k pop-artu pokračuje v sériích Lednice I, II, III.
Lednice III. (2008-2009) tvoří asambláže nalezených částí lednic, zarámovaných do povětšinou okrasných rámů. Oproti dřívějšímu dílu je tato série formálně kultivovanější, neztrácí však dřívější ironický odstup. Když pomineme rámy, reliéf obrazů je geometricky strukturovaný, připomíná minimalistická abstraktní díla. Jejich stylistickou čistotu však někdy porušují popisné ilustrace druhů jídel, které slouží jako návod k uskladnění v lednici. Transcendentní rovina je tak vzápětí nabourána účelovostí, která abstraktní objekty přenese zpět do sfér každodennosti. Opět je to činěno nápaditou cestou vtipu.
Plochost a abstrahování formy v Lednicích pokračuje v sochách ze série Auto-moto (2009-2011). Tolar nadále používá nalezený materiál, v tomto případě se jedná o kapoty aut. Formálně jsou však tyto sochy úplně abstrahované, vynětím z jejich původní funkce z nich vznikají umělecké objekty, které vytvářejí nový obsah. Je to daleko jemnější práce s ready-madem. Rozvíjí se v nich i malířské cítění prací s jejich povrchem. Cyklus soch Střechy (2007 – 2013) jsou přímou vazbou na Auto-moto. V nich hrají hlavní roli střechy aut, které jsou instalovány na zeď. Dodávky a auta jsou Tolarem nechávány napospas osudu kabrioletů a jejich střechy sbírány jako trofeje. Opět je v nich rozvíjená práce s malbou. Některé střechy jsou nalakovány několika vrstvami odlišných barev, a povrch je potom šmirglován tak, že vzniká jakoby grafické zobrazení vrstevnic. V podobném duchu pokračují Vany (2013-2015) a SAT-ANT (2013-2015), pouze je využíván jiný materiál ke zpracování, v těchto případech se jedná o části van, satelitů a televizních antén.
Studium:
od 2010
Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara Plzeň, ateliér Socha a prostor, odborný asistent
2006–2007
VOŠUP Písek, pedagog
2005–2010
Ústav umění a designu Plzeň, ateliér Socha a prostor, odborný asistent
2001–2002
ZŠ Campanus, pedagog
1996–2002
AVU Praha, ateliéry Karla Nepraše, Vladimíra Skrepla
Stáže, tvůrčí pobyty:
2012
Tour Seegmuller, project - LA ZONE, Presqu'ile Malraux, Štrasburg, Francie
Ocenění:
2008
Cena Ng 333 a skupiny ČEZ, finalista
2015
Beetle, (mobilní plastika), EHMK Plzeň 201
Disco, (mobilní plastika), EHMK Plzeň 2015
2014
Maminka, Srbice, okr. Domažlice, ČR
V kleci, Čermná, okr. Domažlice, ČR
2013
In memorian, Strýčkovice, okr. Domažlice, ČR
2012
Flatlet II, Botanischen garten, Ulm, Německo
2014
BROZMAN, Dušan. Na plech: Plzeň, Galerie města Plzně, 21. 8.- 1. 10.; kurátor Jindřich Lukavský. Ateliér. 25.09. 2014, roč. 27, č. 19, s. 3.
2011
VAŇOUS, Petr. Tolarova parafráze kódu. Ateliér, 2011, roč. 24, č. 20, s. 4. ISSN 1210-5236.
Vaňous, Petr. Dvě hodiny patnáct. Ateliér, 2011, roč. 24, č.1, s. 4. ISSN 1210-5236
2008
JANÁS, Robert. Socha nebo objekt: dva principy současného sochařství. Art & Antiques: váš průvodce světem umění. 2008, léto, s. 36-42.
NETOPIL, Pavel. Sochy v ulicích-Brno Art open 2008. A2 kulturní týdeník, roč. 4,č. 26, 25.6.2008, s. 9, ISSN 1801 - 4542
2005
NETOPIL, Pavel. Divočina. Ateliér, 2005, roč. 18, č. 20, s. 4. ISSN 1210-5236.