Rozhodl jsem se, že se budu procházet Prahou a nemluvit a nejíst tak dlouho, dokud mě někdo neosloví. Po dvou dnech jsem potkal bývalého spolužáka, který řekl: „Ahoj, Lumíre!“
(autorský popis performance)
Akce Ticho a hlad Lumíra Hladíka patří – podobně jako kupříkladu Divadlo Jiřího Kovandy – k „neviditelným“ performancím ve veřejném prostoru normalizační Prahy. Ticho a hlad má zvláštní rozměr nekonečnosti, neboť nebylo jasné, jak dlouho bude performance trvat. Hladík se tak odevzdává náhodným lidem, jež nic netušíce vyměřují čas jeho mlčenlivé chůze po městě. Procházka Prahou byla intuitivní, byl to konceptuálně laděný flanérský kousek zahrnující však prvek procesuální askeze jako umělecké strategie. V této souvislosti se patří zmínit, že autor se v době performance připravoval na emigraci do zahraničí a jeho akce byly i jistou mentální přípravou na začátek nové etapy života. Autor skutečně v roce 1980 emigroval do Kanady, kde tvoří dodnes.