Eva Prokopcová

Eva Prokopcová již od 80. let žije a pracuje v Českých Budějovicích. Patří tak k nemnoha autorům, kteří dokázali i mimo hlavní centra udržet vysokou kvalitu své tvorby a prosadit se v celostátním kontextu. Přestože v roce 1992 proběhla její samostatná výstava v pražské galerii Via Art a v roce 1997 výběrová retrospektiva v Alšově jihočeské galerii, skutečný průlom přišel až po roce 2000 s jejím novým obdobím geometrických polí. Následovala řada výstav na prestižních místech po celé republice (Dům umění České Budějovice, pražská Galerie Bayer & Bayer, Galerie města Plzně, Galerie Caesar v Olomouci či Galerie Malovaný dům v Třebíči) a v roce 2006 i první retrospektiva s obsáhlou monografií v Egon Schiele Art Centru v rodném Českém Krumlově s reprízou v Galerii Klatovy / Klenová.

Cesta Evy Prokopcové k výtvarnému umění nebyla jednoduchá. Po gymnáziu se nedostala na pražskou Akademii, a tak vzala za vděk kamenosochařskou školou v Hořicích. Zde poznala svého budoucího manžela a jejich vztah znamenal i ukončení studia. Neměli však kde bydlet, a tak se po narození dcery musela vrátit k rodičům do Českých Budějovic. Aby mohla být rodina pohromadě, přihlásila se ke studiu architektury a s manželem bydleli na kolejích. Po třech letech však dospěla k přesvědčení, že to není obor, kterému by se chtěla věnovat. Začala pracovat jako technická kreslířka v památkové péči a v roce 1977, kdy už jí bylo téměř třicet let, se konečně dostala na Akademii výtvarných umění v Praze. Studovala zde v ateliéru profesora Jana Smetany, nejvýraznějšího pedagoga, který tehdy na škole působil, a svá studia zakončila cyklem obrazů s tématem života na sídlišti inspirovaným vlastní zkušeností.

Po skončení školy se však zkomplikoval její osobní život: po rozvodu se přestěhovala za maminkou do Českých Budějovic, opět na sídliště, kde systematicky pokračovala ve své tvorbě. V roce 1989 však přišla o ateliér a z jejího bytu se stalo skladiště obrazů, kde nebylo možné ani žít, ani pracovat. Důsledkem byly vážné psychické problémy, které odezněly až poté, co v roce 2002 získala nový ateliér v průmyslovém objektu na okraji města a její poměry se opět stabilizovaly.

První výraznou etapu v práci Prokopcové tvoři série obrazů na téma sídliště z let 1983–87 navazující na zmíněnou diplomovou práci. Reaguje v nich na odosobněné prostředí, v němž je člověk osekán na rozměr minimálního bytu, „zazděn v betonu“, jak zní název jedné z jejích prací. V roce 1987 svůj malířský výraz razantně proměnila a obrátila se do svého vnitřního světa. Napříště se v jejích obrazech vnější události objevují už jen zprostředkovaně, transformované jejich niterným prožíváním. Malířský výraz našla v abstraktním tvarosloví formulovaném expresivní, tělesně cítěnou malbou v bohatě odstíněném rukopisu, jehož škála sahá od pastózních nánosů barevné hmoty přes syrové stékání barvy a geometrický ornament až po subtilní kresebné motivy. Malba začala mít procesuální charakter a obraz se postupně rodil z okamžitého rozpoložení a doslova sám ze sebe, z postupných reakcí na jeho jednotlivé fáze.

Některé obrazy ze závěru 80. let mají charakter jakýchsi diagramů, což souvisí s aktivitami jejího tehdejšího přítele – biologa, kterému pomáhala překreslovat grafická schémata. V dalších obrazech se objevují fragmenty textu připomínající úryvky z neexistujících dopisů (například „Nepřekážej smutku / Tvoje milá“ v obraze Nepřekážej smutku, 1995) a odrážející její tehdejší psychické rozpoložení. V roce 1996 vytvořila zajímavou sérii čtyř prací na hrubé jutovině, když využila pytle, které objevila na procházce, a pracně je upravila jako obrazový podklad. Surový přírodní materiál, který ponechala odkrytý i s exotickými nápisy a hrubými švy, postavila do kontrastu vůči zářivé malířské hmotě.

Po roce 2000 pak několik let vytvářela rozsáhlou sérii sestávající z prací, kdy jsou na monochromní podklad přímo z tuby nanášeny drobné body, které jsou uspořádávány do rastru majícího podobu zakřivených linií. Vzniká tak dojem konvexních či konkávních ploch připomínajících silová pole – a právě těsný fyzický kontakt s obrazem při jeho vzniku a napojení se na jeho energii zde byly pro autorku stěžejní. Když toto téma po několika letech opustila, opět se vrátila k abstraktní, koloristicky cítěné malbě, kterou někdy doplňuje figurálními motivy.

Eva Prokopcová. Texty Marcel Fišer, Hana Jirmusová, Eva Prokopcová. Český Krumlov 2007.

Autobiografický text v monografii Eva Prokopcová, Český Krumlov 2007.