Karel Souček

Malíře, ilustrátora a grafika Karla Součka stihl po roce 1989 osud mnoha tzv. oficiálních umělců. Zatímco před Sametovou revolucí se jeho díla objevovala téměř na všech významných přehlídkách umění, po ní upadl téměř do zapomnění. Výmluvně o této situaci svědčí fakt, že obsáhlejší přehlídka jeho díla proběhla až v roce 2015 v Galerii výtvarného umění v Chebu, tedy více než třicet let od jeho úmrtí v roce 1982.

Vstup Karla Součka na uměleckou scénu je spjatý se Skupinou 42, do které jej přivedl jeho blízký přítel Jiří Kolář. Do společenství vyhraněných uměleckých osobností se zálibou v periferiích a touhou proměnit kulturní ovzduší perfektně zapadal. Již ve třicátých letech na svá potemnělá plátna zaznamenával bezprostřední realitu a skutečnost přesně tak, jak ji kolem sebe den co den vídal. Na jeho expresivních, spontánními tahy štětcem provedených obrazech ze čtyřicátých let vystupují motivy městských scenérií a průmyslových objektů a hutí Kladna. Zatímco ostatní malíři ze Skupiny 42 preferovali městské náměty eliminující nebo silně stylizující lidskou přítomnost, Souček – poučen dědictvím avantgardy a díly starých mistrů – zůstával za všech okolností realistou. Dělnický původ, chudé rodinné poměry, a především industriální charakter rodného Kladna se v jeho případě projevily v důrazu na silný sociální a existenciální podtext díla. Již v raných letech se u Součka ustálil rejstřík motivů, kterým pak zůstal po celý život věrný: na nesčetných plátnech, grafických listech a kresbách opakovaně znázorňoval výjevy z šicích dílen, kadeřnictví, nádražních čekáren a peronů, jídelních automatů a městských ulic plných výkladních skříní a pasáží. Svou orientací na zdánlivě banální skutečnosti z všedních, chmurných dní Souček dokonale naplnil nepsaný program Skupiny 42.

Stejně jako zůstal věrný několika stále se vracejícím motivům, obdobně tomu je i v případě formálních znaků, které tyto motivy provázejí. Souček byl donekonečna fascinován světlem ulice, jejími barevnými reflexy ve skleněných stěnách výloh, dynamikou, rytmem a odlesky, které kolem sebe vrhají. Jeho obrazy jsou tvořeny složitými průhledy vytvářejícími komplikované prostory, ve kterých se v jeden a ten samý moment zrcadlí interiér i exteriér. Na některých obrazech tak sice spatřujeme reálné výjevy, ale díky rozvolněnému vidění několika věcí najednou vznikají až snové vize, ještě umocněné tlumenou barevností.

Po roce 1945 nastoupil Souček na místo asistenta Vlastimila Rady na Akademii výtvarných umění. Lepší ekonomická situace mu dovolila zvětšit formáty jeho pláten, přičemž sklony k monumentálnímu měřítku uplatnil hned v následujících letech, a to ve dvou rozměrných plátnech s revoluční tematikou pro kladenskou radnici. A právě v tento moment pro Součka nastala paradoxní situace. Malíř, který je přesvědčeným komunistou, musel v roce 1948, kdy maloval plátna pro radnici, po Sjezdu národní kultury odejít z místa na Akademii, protože jeho malba nevyhovovala novým požadavkům na čistě sociálně realistické umění. 

Právě do následujících deseti let, kdy Souček nevystavoval, neúčastnil se veřejného dění a bez povšimnutí tvořil v klauzuře svého kročehlavského ateliéru, spadá vrchol jeho tvorby. Náměty zůstávají stejné, jen s tím rozdílem, že narativní obsah převládl nad zájmem o formální ztvárnění. Zásadní inovací se v Součkově podání stane strukturování děje obrazu na jednotlivé sekvence. Děj je v některých obrazech členěn do samostatných, až filmových scén. Divákův pocit odvíjejícího se děje je umocněn rozvržením scén do pásů. Do plátna se tak v jeden okamžik dostává několik příběhů. Dramatičnost vyprávění je tím umocněna. Souček už nemaluje jednotlivé výjevy, ale obrazy člení do rozsáhlých cyklů. Epické sekvence, jako v cyklu Měsíce (1954–1956), jsou zaplněny figurálními scénami. Ve stejném období vznikají mimo jiné také zásadní monumentální obrazy Osudy velkoměst, Krystaly života, Kladenské nádraží nebo Před výkladní skříní (vše mezi lety 1955–1957). Souček se tehdy poprvé projevil i mimo svůj klasický obor, kdy své obrazy zároveň zaštítil i textem „Člověk v mých obrazech“, který v roce 1956 publikoval ve Výtvarném umění. Tím také pomyslně vystoupil z klauzury svého ateliéru a po dlouhých letech v izolaci začal jeho opětovný návrat do kulturního života, a to i prostřednictvím výstavy v pražském Mánesu, která se konala o rok později.

Zásadním mezníkem pro Součkovu následující dráhu se stal rok 1958. Vítězství zlaté ceny na bruselském Expu 58 potvrdilo jeho umělecké kvality a otevřelo mu dveře zpět na Akademii výtvarných umění v Praze. Na školu se vrátil ve stejný čas, jako tam nastoupil jeho přítel ze Skupiny 42 Jiří Kotalík a malíř Jan Horník. Souček byl „povolán“ jako vedoucí speciálního ateliéru figurální malby a na škole pak působil následujících dvacet let, během nichž ovlivnil několik generací budoucích malířů. Mezi jeho žáky patřil například Bedřich Dlouhý, Zbyšek Sion, Milan Kunc nebo Tomáš Měšťánek.

Šedesátá léta v Součkově tvorbě znamenala rozvoj již dříve popsaných témat a nesla se v duchu výrazné nadprodukce. Precizní práci s barvou a bravurní modelaci vystřídaly nervní tahy a gestická malba. Kompozice – dříve utvářená jednotlivými figurálními scénami – je nově tvořena převážně rytmem vertikál a horizontál; potemnělou barevnost vystřídaly jasnější tóny. K variacím a replikám obsedantních motivů se přidává téma ženského aktu a symbolického námětu Dona Quijota.

V průběhu sedmdesátých let Souček kromě malířských cyklů – jako např. Lidice (1974) nebo Osvobození (1974–1975) – vytvořil i několik monumentálních realizací do veřejného prostoru, jako byla mozaika Kladenská scenérie (1973) pro Kulturní dům Spojených oceláren v Kladně nebo umělecká díla pro budovy československých velvyslanectví v Athénách a Káhiře. Sedmdesátá léta pro Součka znamenala vrchol společenské prestiže, kterou v roce 1974 završilo udělení nejvyšší tehdejší mety, totiž titulu Národního umělce, a o čtyři roky později funkce předsedy nového Svazu českých výtvarných umělců. Kumulace Součkových funkcí přispívá k pocitu a obrazu umělce, jenž s normalizačním kulturně-politickým kurzem souhlasil a aktivně se na něm podílel. Nutno mu ale přiznat, že během sedmdesátých let patřil na konzervativní Akademii k liberálně naladěným pedagogům. Představoval ten typ umělců, pro které nebylo členství v komunistické straně a působení ve svazových a jiných oficiálních funkcích otázkou osobního prospěchu, ale upřímné víry, vrozeného altruismu a touhy po sociálně spravedlivé společnosti.

1982
Výzdoba vstupní haly Československé televize, Kavčí hory, Praha

1981
Obrazový triptych, Palác kultury, Praha

1978
Čtyři triptychy, Československé zastupitelství, Káhira, Egypt

1976
Mozaika, Československé zastupitelství, Athény, Řecko

1972–1973
Mozaika, Kulturní dům, Kladno

1956
Sgrafita na sídlišti Nové Kročehlavy, Kladno

ŠTĚPÁNEK Pavel, Don Quijote v tvorbě Karla Součka, Institut Cervantes v Praze, 2018

ŠTĚPÁNEK Pavel, Karel Souček 1915-1982, Rabasova galerie Rakovník, 2015

HÁJEK Roman (ed.), Karel Souček, Halda, 2015

KOTALÍK Jiří, Karel Souček, Odeon, 1983

XVI. sjezd Komunistické strany Československa (60. výročí založení Komunistické strany Československa), in: Výtvarná kultu