Ladislav Novák strávil skoro celý život v Třebíči, i když do Prahy od konce padesátých let pravidelně zajížděl. Setkával se tam se svými přáteli Janem Kotíkem, Mikulášem Medkem a také Jiřím Kolářem, kterému se právě v raném období do značné míry přiblížil. Oba umělci se pohybovali na pomezí poezie a výtvarného hledání. Jejich cesty se tedy na několik let setkaly, aby se pak zvolna rozešly. Jiří Kolář totiž v příštích letech ustupoval od názoru spojeného se surrealismem a směřoval spíš k určitému řádu, založenému na různých pravidlech. Ladislav Novák sice také objevoval nové metody, ale surrealistické inspirace se nikdy úplně nevzdal. Uměl jí však jako jeden z mála až do pozdního věku užívat vlastním nezaměnitelným způsobem.
První Novákovy experimenty spadají do období konce padesátých let. Sám vyprávěl, že ve vídeňském rozhlase zaslechl pořad o Pollockovi. Jeho metoda action painting (i když jen slovně podaná) ho natolik zaujala, že si ji chtěl sám vyzkoušet. Strukturu litých laků ovšem využil v mnohem komornějším provedení, většinou na papírech drobnějšího formátu. Brzy ji spojil s dalšími postupy, například s koláží. Tak se tehdy začínaly, stejně jako u Koláře, v jeho tvorbě prolínat různé časy a významy.
Působivé jsou „mapy“ z počátku šedesátých let, v nichž se topografická přesnost doplňuje s volnými gesty, s neustálým rozvíjením představivosti. Půvabné jsou Zenové básně, spojující tušové skvrny v klovatině s liniemi gestické kresby. Umělcova fantazie vyrůstala ze skvrn doplněných „písmovými“ znaky. Tušovými kaňkami nebo nápisy v obraze interpretoval také nejrůznější reprodukce, aby se tak prorůstaly rozdílné významové vrstvy. Zajímavý je cyklus „čtvrcených básní“, v nichž kolážoval a rytmicky sestavoval útržky textů, notových osnov, kreslených záznamů. Využíval tak rozbití určitých celků, aby na jejich destrukci vytvořil konstrukci nečekaných vztahů.
Novák již v raném období dospěl k některým pozoruhodným technickým objevům. K nejvýraznějším z nich se řadí alchymáž, při níž chemicky narušoval vytištěné texty a obrazy nebo je přenášel do jiných souvislostí. Někdy se alchymáž prolínala s akční či gestickou malbou i s koláží. Smyslem pro experimentování, při kterém navazoval na meziválečnou avantgardu, se včlenil do poměrně široké skupiny našich umělců, kteří i ve značné izolaci docházeli k obdobným závěrům jako jejich kolegové ve svobodných evropských zemích.
Brzy přešel také k asamblážím či objektům, v nichž se prolínal dripping s využitím látek a vodního skla i dalších postupů a materiálů. Od počátku šedesátých let vznikaly s přestávkami až do pozdního období známé „růže“, utvářené z útržků písem, reprodukovaných obrázků, notových záznamů a jiných prvků. Do nich se promítly různé motivy. Vznikla třeba růže erotická, Růže dnes a navždy, Růže pro Jiřího Koláře ad.
Náhodu využíval Novák v tzv. vržených básních. Nalepováním útržků papírů zakrýval ručně psané dopisy, texty interpretoval tuší, vatou nebo přírodninami. Křehce vyhlíží série Motýlů, v nichž se kromě jiných metod uplatňuje také dekalk, užívaný už surrealisty.
V jeho vývoji zaujímají důležité místo série topologických kreseb, v nichž se linie nesměly nikdy křížit a nichž docházelo k jakýmsi záznamům rytmicky řazených znaků. Umělec dospěl už začátkem šedesátých let k půvabným kresbám kouřem svíčky, kterým říkal fumáže. Byl to zajímavý objev, který se však, možná nezávisle na něm, uplatnil i v projevu dalších významných autorů. V poslední době třeba v tvorbě Jiřího Georga Dokoupila, který vytváří technicky dokonalé, spíš rozměrnější kompozice, často s realistickými motivy. Novákovi však šlo hlavně o experimentální postupy. Své metody často kombinoval, když to bylo v zájmu vyjádření jeho představ.
Novákovou zřejmě nejdůležitější originální metodou se stala froasáž, kterou pak v různých cyklech a variantách rozvíjel až do konce života. Dospěl k ní zmačkáním papíru, jeho opětovným narovnáním a využitím zlomů ke kresbě tužkou nebo perem tuší ve spojení s akvarelem. V takto vznikajících liniích objevoval fantaskní tvary podivných monster, směšných deformovaných skřítků, propletence abstraktních prvků a rozmanitých symbolů. Někdy froasáže dosahují jemných barevných tónů, jindy zůstávají monochromní v šedavých odstínech, skýtajících však stejně silné výrazové možnosti. V průběhu téměř čtyř desetiletí prodělaly zajímavý vývoj i ve spojení s jinými technikami (například s alchymáží a koláží). V posledních letech života se autor vrátil k litým tuším, které navázaly ne jeho někdejší okouzlení akční malbou. Využití možností náhody se v nich prolíná s nekonečným rozvíjením fantazie i s jejím usměrněním.
Ladislav Novák soustředěně pracoval v prostředí menšího města a přitom udržoval pravidelné vztahy nejen s pražskou scénou, ale i se zahraničními kulturními centry. Našel řadu obdivovatelů především ve Francii a v Itálii. Často ho tam zvali, pořádali mu výstavy, o jeho díle vydávali katalogy i obsažné knížky. Zabývali se jím významní sběratelé i teoretici umění. U nás se stal Novákovým zřejmě nejpreciznějším vykladačem Jindřich Chalupecký. Vyhovoval mu totiž jeho konceptuální způsob práce a tvorby, která se pohybovala na pomezí dvou uměleckých oblastí, tedy výtvarného projevu a poezie. Tvorbu Jiřího Koláře a Ladislava Nováka zajímavým způsobem porovnával a také společně vystavil Arsén Pohribný, známý český historik umění žijící po opuštění Československa nejdřív v Itálii a pak v Německu.
O Novákovi vyšly výpravnější knížky dřív v cizině než doma, jedna monografie ve Francii a druhá v Itálii. Umělec naposledy zavítal do Itálie, kam byl v posledních letech života pravidelně zván k tvůrčím pobytům, ještě nedlouho před smrtí při příležitosti své poměrně velké výstavy v Muzeu moderního umění v Orvietu (při této příležitosti vyšla jedna z monografií s díly z italských sbírek). Brzy po jeho náhlé smrti vydala brněnská galerie Aspekt graficky střízlivě vypravenou publikaci k výstavě v pražské Pyramidě. Dosud největší umělcovu výstavu nesporně uspořádala dva roky po jeho smrti pražská Národní galerie. Retrospektiva se konala v paláci Kinských na jaře roku 2002 a vyšla k ní zatím nejobsáhlejší monografie s textem Jiřího Valocha, který se po desetiletí zabýval českým i zahraničním experimentálním uměním a Novákovu tvorbu sledoval od šedesátých let.
Vzdělání:
1945-1950 FF UK, Praha
Akce/Performace:
1990 Večer živých autorských demonstrací poezie, Galerie Stará radnice, Brno
Valoch, J. Proměny Ladislava Nováka, Gallery a Národní galerie v Praze, 2002 (monografie)
Novák, L.,Valoch, J., Jaguer, E., Ladislav Novák 1961 – 1999, Galerie Aspekt, Brno 1999 (monografie)
Machalický, J., úvodní text katalogu výstavy Ladislav Novák, Carte alchemiche, Orvieto 1999
Sekera, J., úvodní text katalogu výstava Ladislav Novák, České muzeum výtvarných umění v Praze, 1995
Crispolti, E., Ladislav Novák, Edizioni Collina, Bologna 1993
Pohribný, A., A propos Ladislav Novák, úvodní text katalogu výstavy Ladislav Novák, Edition Hundertmark, Berli/ Köln 1986
Šmejkal, F., úvodní text katalogu výstavy Orbis pictus výstavy Ladislav Novák, Galerie Les Mains Libres, Paris 1971
Jaguer, E., Lómbre decodée, úvodní text katalogu výstavy Ladislav Novák, Galerie les Mains Libres, Paris 1971
Chalupecký, J., Cestou necestou, úvodní text katalogu výstav František Gross a Ladislav Novák, Galerie Václava Špály, Praha 1965