Libuše Jarcovjáková

Libuše Jarcovjáková patří mezi významné české fotografky. Vedle své vlastní volné tvorby se mnoho let věnovala i činnosti pedagogické. Od roku 1992 vyučovala na Vyšší odborné škole grafické v Praze obor užité fotografie a médií. Kromě umělecky orientované rodiny – otce Vladimíra Jarcovjáka, akademického malíře, a matky, malířky Marie Jančové – měla na její umělecký rozvoj vliv i rodinná kamarádka, režisérka Ester Krumbachová. Dětství strávila v umělecké společnosti – její otec byl mimo jiné členem skupiny Trasa, takže fotografka byla často v kontaktu i se sestrami Válovými nebo s Čestmírem Kafkou – a navíc jej prožívala v prostředí dvou ulic, Vojtěšské a Ostrovní, na Praze 1, které byly v této době ještě plné svérázných postav. A zřejmě již zde se zrodila jistá fascinace tímto zvláštním, odvráceným světem.

K prvnímu setkání Jarcovjákové s fotografickým aparátem dochází již v jejích osmi letech, kdy dostává k Vánocům fotoaparát značky Pionýr a posléze začíná navštěvovat fotografický kroužek v již zmíněné Ostrovní ulici. Konfrontace s malířskými díly otce Jarcovjáka ji vede k rozhodnutí studovat nikoliv malířství, ale Střední průmyslovou školu grafickou v Praze. Po jejím absolvování se několikrát neúspěšně snaží o přijetí na vysokou školu: v roce 1971 na obor Teorie kultury na olomoucké univerzitě a na fotografii na FAMU v Praze. Důvody nepřijetí spočívaly nejen v poměrně odvážných dílech, ale především ve špatném „kádrovém“ profilu, který Jarcovjáková kvůli své rodině měla.

Ze svého vlastního rozhodnutí se pak následně stala dělnicí v hlubotiskové tiskárně Svoboda na Smíchově, kde pracovala v letech 1972–1976. Jak sama uvedla, chtěla jsem si svůj profil vypracovat. V tomto období vzniká její první fotografický cyklus, v rámci něhož dokumentovala prostředí svých kolegů – dělníků z nočních směn. Lidí svým způsobem na okraji společnosti, mimo její časové biorytmy, alkoholiků. Toto prostředí se pro ni stalo velmi inspirativním a sebezničujícím zároveň. V roce 1976 byla na třetí pokus přijata na FAMU, kde studovala do roku 1982. Již od druhé poloviny 70. let dlouhodobě fotografovala různé národnostní a jiné minority v tehdejším Československu – vietnamskou, kubánskou, romskou a dále pak homosexuální a transsexuální komunity v pražských klubech T-Klub a U Voka. Již od 80. let učila Vietnamce (tzv. „gastarbeitery“) češtinu a navázala s nimi úzké přátelství. Podobně jako s komunitou Romů, za kterými cestovala na východní Slovensko. Angažovala se i v dobrovolnickém hnutí po boku disidenta Zdeňka Pince, se kterým společně pořádali letní tábory.

V roce 1978 uskutečnila fotografickou cestu do Japonska (další cesty pak realizovala v letech 1986 a 1999). Po návratu do Československa jí byl – kvůli přetažení délky pobytu z původních 16 povolených na 60 dní– zabaven cestovní pas a tato skutečnost ji vedla k rozhodnutí emigrovat. Za pomoci fingovaného sňatku se jí v roce 1985 podařilo odstěhovat se do Západního Berlína, kde v turecké čtvrti Kreuzberg strávila následujících pět let. I v tomto náročném období, kdy pracovala např. jako pokojská hotelu Intercontinental, stále fotografovala.

V roce 1986 následoval další, pro umělkyni přelomový pobyt v Japonsku, během kterého došlo k jejímu prvnímu profesionálnímu fotografování mimo území sovětského bloku. Jarcovjáková zde pracovala na zakázku a uplatnila se i v komerční fotografii pro značky Comme des Garçons. Z pocitu jistého stesku po Evropě a kvůli naprosté absenci orientace ve „fotografickém businessu“, zaměřeném na komerční zakázky, se rozhodla pro návrat do Berlína. „Z pozice, kdy fotím pro nejlepší časopisy v Japonsku, jsem byla ráda, že mohu někde uklidit byt.“^[1]

V roce 1990 se vrátila do Československa a v roce 1992 započala její pedagogická činnost, která trvala téměř dvacet let. Studenti pod jejím vedením mimo jiné získali první místo v mezinárodní soutěži fotografických škol Sinar calendar 1995. Umělkyně také pořádá fotografické workshopy a výstavy. Mezi ty stěžejní můžeme zařadit výstavu Transfuze I v New Yorku (2015), Černé roky / Schwarze Jahre – Berliner Tagebücher 1985–1990 v Českém centru v Berlíně (2018) a výstavu Evokativ, Église Sainte-Anne v Arles v roce 2019.

Tvorba Libuše Jarcovjákové je nadčasová, autorka vytváří jedinečné cykly, které jsou jakýmsi znovuzrozením humanistické fotografie; její tvůrčí činnost ale zahrnuje také psaní deníků. Podobně jako jsou prostřednictvím jejích fotografií zaznamenávány složité, intimní a velmi hluboké děje lidské duše, i její deníkové záznamy jsou dokladem těch nejniternějších okamžiků života, ale i okolního prostředí. Ve své tvorbě se ostatně často prezentuje pomocí autoportrétů, což bylo v dobách někdejší komunistické éry velmi ojedinělé. Zcela originální jsou i její vlastní akty: nepodbízivé, přímé, „surové“. Tvorba Libuše Jarcovjákové bývá často srovnávána s fotografkou Nan Goldin, což je relevantní analogie, která je sama o sobě důkazem nejen zmiňované nadčasovosti, ale i mezinárodního přesahu autorčiných prací. Na poli československé fotografie bychom pak umělkyni mohli nahlížet paralelně s uměním Slovenské nové vlny.

Je zřejmé, že pro Jarcovjákovou hraje hlavní roli především naprostá tvůrčí svoboda, ale také důraz na rovnoprávné postavení obou stran a upřímnost, s níž ke všem svým fotografovaným objektům – včetně sebe sama – přistupuje. Autoportréty u ní navíc fungují jako určité ohledávání dalších rovin duše. Jarcovjáková svou tvorbou nabourává zavedená schémata toho, jak má vypadat „krásná“ fotografie, zabývá se především vhledem do nitra konkrétních osob, věcí a jevů, ryze formální stránka věci ji nikdy tolik nezajímala. Ani to, jestli na svých fotografiích „vypadá dobře“. Kvůli tomuto přístupu k fotografii patřila již od dob studií na FAMU spíše k outsiderům. V její tvorbě je patrný naprosto jedinečný rukopis, který si během fotografování vybudovala a který nikdy nebyl „kontaminován“ komerčními pracemi či zakázkami, ale ani touho někomu se zalíbit.

Jarcovjáková již v době svých studií na FAMU představuje zcela osobitou kompozici, cílenou optickou neostrost a touhu jít za námětem až na dřeň. Pozoruhodná je i její fascinace ornamenty – např. na fotografii Muž s hadem z roku 1984 spatřujeme podobné kárování na kůži hada, na závěsech, na ponožkách muže i na koberci. Její fotografie se navíc vyznačují i jistou emocionální mnohovrstevnatostí: v prvním plánu je to naprostá suverénnost, touha po pravdivém sdělení a dokumentaci, v další vrstvě se zrcadlí její osobní pocit z konkrétní situace, kterou současně také skutečně prožívá. Pro diváka pak ponechává onu poslední rovinu – tedy možnost individuálního prožitku každého zachyceného okamžiku, který může být v řadě případů odsouzen nebo nepochopen, ale může také vést k nahlédnutí do zakonzervovaného, zastaveného příběhu – a zároveň i k prožívání již příběhu vlastního.

^[1] Secondary Archive – Libuše Jarcovjáková, https://secondaryarchive.org/artists/libuse-jarcovjakova/, cit. 20. 9. 2023.

fotografické projekty/cykly:

2019 
vydání knihy EVOKATIV – Libuše Jarcovjáková, Untitled, Praha 2019. (Publikace se dostala do užšího výběru na Paris Photo–Aperture Foundation PhotoBook Awards 2019 v kategorii Fotokniha roku.)
Supersonico

2018  
Berlín III
ilustrace knihy Ženy 60+ - Pavla Frýdlová, Libuše Jarcovjáková, Wo - men, 2018

2017 
vydání knihy Černé roky – Libuše Jarcovjáková, Barbora Baronová, Lucia L. Fišerová, Wo - men

2014
Stanoviště a historie
Demiurgové

2011–2012
Maminka
Mobilní život II, III — Fotografický deník – iPhone

2011 
Berlín II

2005–2012 
Vždy ohromen — Madrid, New York, Istanbul, Lisabon atd.

2005–2007
Mobile Life I — Fotografický deník PDA zařízení

2000 
Levoča — romská osada na východním Slovensku

1999 
New York, San Francisco
Tokio III

1994 
Sny o dětském pokoji

1993–1994
Ways My Room

1986
Tokio II

1985–1990
Berlín I

1983–1986
T-Club — gay klub v Praze

1981–1984
Vietnamci — život vietnamských dělníků v Praze

1978
Tokio I

1977–1984
Obyčejný život — romská komunita v Praze

1974
Noční směna — tiskárna v Praze

2023
Mami, miluju: rozhovory o lásce navzdory / Aleš Palán, Anna Palánová; fotografie Libuše Jarcovjáková, Praha: Prostor, 2023

2022
Otec hlídá dceru: premiéra 17. února 2022 na Nové scéně / foto Libuše Jarcovjáková, Praha: Národní divadlo, 2022
Lid versus Kramer: premiéra 3. března 2022 ve Stavovském divadle / foto Libuše Jarcovjáková, Národní divadlo, 2022
Mnoho povyku pro nic: premiéra 12. května 2022 ve Stavovském divadle / foto Libuše Jarcovjáková
Všem se nám uleví: premiéra 2. červen 2022 na Nové scéně / foto Libuše Jarcovjáková; grafika Markéta Kudláčová, Praha: Národní divadlo, 2022

2021
Vassa Železnovová: premiéra 27. října 2021 ve Stavovském divadle / foto Libuše Jarcovjáková, Praha: Národní divadlo, 2021
Kráska a zvíře: premiéra 2. prosince 2021 v Národním divadle / foto Libuše Jarcovjáková, Praha: Národní divadlo, 2021

2019
Evokativ / Libuše Jarcovjáková; translation Phil Jones, Prague: Untitled, 2019
Imaginární občan / by Photogenia Agency; texty: Libuše Jarcovjáková, Miro Švolík, Jens, a další, Jan Sucharda – Genia Press, 2019

2018
Ženy 60+ / Pavla Frýdlová, Libuše Jarcovjáková, Praha: Wo-men, 2018

2017
Černé roky: 1971-1987 / Libuše Jarcovjáková; překlad Lucie Mikolajková, 2017

2007
Oni & v noci = them & at night: Libuše Jarcovjáková & Jiří Poláček: fotografie z raných osmdesátých: Langhans Galerie Praha 25.01.-27.02.2008 / design Robert V. Novák, Praha Langhans Galerie, 2007

2023
Korč, K.: FotoŠkoda Fest: Rozhovor s Libuší Jarcovjákovou: (2023), www.youtube.com/watch

Zbořil, J., (2023) Frustrace ve tvářích demonstrantů se vyfotit nedá, říká Jarcovjáková, Seznam zprávy, 20. 4. 2023, Dostupné z: www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-frustrace-ve-tvarich-demonstrantu-se-vyfotit-neda-rika-jarcovjakova-229686

2022
Rozhovor s fotografkou a pedagožkou Libuší Jarcovjákovou (2022), Dostupné z: youtube: www.youtube.com/watch

Písařovicová, D. (2022). Aktuálně.cz. [online] Aktuálně.cz - Víte, co se právě děje., Dostupné z: https://video.aktualne.cz/dvtv/jarcovjakova-jestli-mi-to-na-fotkachslusi-je-mi-jedno-fotit/r%7E64b7965ccf6f11eca06bac1f6b220ee8/

2021
Národní divadlo. (2021). Libuše Jarcovjáková: Hercům věřím každé slovo. Dostupné z: https://www.narodni-divadlo.cz/cs/emagazin/libuse-jarcovjakovahercum-verim-kazde-slovo-52501503

2019
Ruppert, V. (2019). Libuše Jarcovjáková: Nikdy jsem nefotila něco, co jsem nežila. [online] Radio Wave., Dostupné z: https://wave.rozhlas.cz/libuse-jarcovjakova-nikdyjsem-nefotila-neco-co-jsem-nezila-7963157

Zikmund-Lender, L. (2019). Vždycky na okraji | ART ANTIQUES – měsíčník o umění, architektuře, designu a starožitnostech [online]. Art & Antiques. Dostupné z: www.artantiques.cz/vzdycky-na-okraji

2018
Řičicová, H., Svoboda, V., & Jarcovjáková, L. š. (2018). Ztrácíme se v digitálním smetí. Focení mě vyvádí z polospánku a režimu autopilota, říká Jarcovjáková. [online] Radio Wave, Dostupné z: wave.rozhlas.cz/ztracime-se-v-digitalnim-smeti-foceni-mevyvadi-z-polospanku-a-rezimu-autopilota-7609178

Vitvar, J. H. (2018). Fotit, pít a milovat. Fotografkou roku je Libuše Jarcovjáková. [online] Týdeník Respekt. Dostupné z: https://www.respekt.cz/tydenik/2017/9/fotitpit-a-milovat

2016
Jarcovjáková, L. & Sedmidubský, J. (2016). Libuše Jarcovjáková (*1952). [online] Paměť Národa (Memory of Nations). Dostupné z: https://www.memoryofnations.eu/en/jarcovjakova-libuse-1952

Jarcovjáková, L. & Jansová, P. (2016). Fotografka Jarcovjáková: Češi jsou stejní rasisti jako za komunismu, Vietnamcům se pořád tyká. [online] Aktuálně.Cz. [cit. 19.05.2022], Dostupné z: https://magazin.aktualne.cz/rozhovor-libusejarcovjakova/r~3ef48b5aa11c11e68f82002590604f2e/

https://www.asociacefotografu.com/cz/osobnosti-ceske-fotografie/365/libuse-jarcovjakova.html

https://www.pametnaroda.cz/cs/jarcovjakova-libuse-1952

https://secondaryarchive.org/artists/libuse-jarcovjakova/

2022
Kateřina Matějková: Téma soukromého a veřejného v díle Libuše Jarcovjákové, Bakalářská práce Katedry výtvarné výchovy, Pedagogická fakulta, Univerzita Karlova, 2022

2016
Tereza Lukavská: Mezi objektem a subjektem – vstup Libuše Jarcovjákové do vlastního díla v kontextu světových autorů, Diplomová práce, Univerzita Tomáše Báti ve Zlíně, 2016

2009
Jitka Horázná: Fotografka Libuše Jarcovjáková, Diplomová práce, Filozoficko-přírodovědecká fakulta Slezské univerzity v Opavě, 2009