Lukáš Karbus

Lukáš Karbus patří mezi umělce, jejichž práce je úzce spjatá s životním stylem a podmínkami, ve kterých díla vznikají. V jeho případě jde o intenzivní spojení s přírodou a krajinou, ve které se však nepohybuje podle romantických představ toulajícího se umělce tvořícího v plenéru. Lukáš Karbus se živí jako zemědělec na severu Čech a tato činnost je také znatelná v jeho akvarelových kresbách a malbách, na kterých pracuje večer po denních povinnostech. Krajina, jež je nejčastějším námětem jeho tvorby, tedy nevzniká při pohledu na ní, ale jde o krajinu vnitřní či vnitřně prožitou, čemuž odpovídá také expresivní charakter vyobrazení. Můžeme vidět její členitost a mozaikovitost doprovázenou sytou zemitou barevností, jakoby se zde skutečně otisklo něco z jejího materiálu a tvarového bohatství. Zároveň lze zaznamenat zkušenost mystického prožitku, který však není spojen s něčím nad námi, ale spíše s něčím tady na zemi a v její hloubi. Na rozdíl od expresionistů, jejichž obrazy se vyznačují nervozitou a rozervaností, jsou Karbusovy obrazy klidné, uzemněné a naplněné vlastním řádem, skoro jakoby kresba dirigovala a usměrňovala jadrnost akvarelové malby. Kromě krajin se v jeho tvorbě setkáme také s dalším tradičním námětem, který je s tímto řádem úzce spojen. Zátiší se na obrazech objevuje většinou spolu s krajinou, kterou můžeme zahlédnout například v okenním průhledu nebo je od ní oddělené a ohraničené pestrobarevnou ornamentikou a společně vytváří bohaté vrstvy barevných polí a důmyslné, někdy až hravé kompozice. Jak o tom, co se odehrává v Karbusových obrazech, výstižně napsal výtvarný kritik a kurátor Jiří Ptáček, který také organizoval několik jeho výstav a má jistě zčásti na svědomí představení tohoto umělce širší veřejnosti: „Kompoziční schémata renesančního zátiší a romantické krajinomalby v nich vyhovují hrám s obrazovými plány, zrcadlením motivů a narušování vznikající symetrie, se skloubením věcnosti a fantaskna, idyly a dramatičnosti.“

Karbus není žádným víkendovým malířem a naivita, se kterou můžou být jeho obrazy a kresby mylně spojované, je pouze zdánlivá. Tento umělec pracuje vědomě a sofistikovaně s malířskou tradicí a díky spojení s lokálními podmínkami, specifickým životem a odklonem od tendenčního umění a trendů současného uměleckého světa získává jeho tvorba jedinečný charakter. Důležitým aspektem je jistě řemeslné provedení a vytříbená práce s barvou, kterou jsou vyplňovány jednotlivé plochy jeho krajinných mozaiek, a které mohou svou barevností připomínat také umění vitráže středověkých katedrál. V Karbusových kresbách a malbách neuvidíme člověka ani jiného živého tvora, díky čemuž působí klidně a tiše, ale zároveň poněkud apokalypticky. A nezachrání to ani tradiční lidová chalupa, která v mnohém připomíná Jurkovičovy pseudolidové stavby, a za níž se dmou komíny jaderných elektráren nebo stojí osamocena v údolí mezi skalami (kresba s příznačným názvem Smutek na severu, 2008). V současnosti můžeme narazit na tvorbu čistě abstraktní, odkazující k horninám a krystalům země. Ve většině případů se zde ale mísí a prolínají tři krajinné roviny: zátiší jako člověkem zhotovená scenérie, severočeská přírodní krajina a nakonec také krajina abstraktní a ornamentální.