Marie Lukáčová

Marie Lukáčová se do povědomí širší veřejnosti zapsala jako finalistka jubilejního, 30. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého, tuzemského ocenění pro nadané vizuální umělce a umělkyně do 35 let. Poetické prostředí, které vytvořila v rámci výstavy finalistů v jedné z místností Pražákova paláce Moravské galerie v Brně, charakteristicky reflektovalo autorčinu dosavadní tvorbu, která se pohybuje na pomezí několika médií a umělecko-společenských rolí vůbec – její umělecký zájem zahrnuje oblast politického aktivismu, rapu, pohyblivého obrazu či tvorbu narativů.

Lukáčová absolvovala bakalářské studium v Ateliéru malířství 1 (pod vedením Luďka Rathouského a následně Vasila Artamonova) na brněnské Fakultě výtvarných umění, na které navázala magisterským studiem na pražské UMPRUM v Ateliéru supermédií pod vedením Davida Kořínka. Kromě toho, že se od obrazu statického postupně přesunula k obrazu pohyblivému, se během svých studií také seznámila s médiem sochy v ateliéru vedeném Martinem Schwenkem na Kunstakademie Mainz v Německu. Na UMPRUM Lukáčová současně navštěvovala i Ateliér bez vedoucího (ABV), jehož vznik je datován do roku 2015. ABV byl iniciován samotnými studenty za účelem vyzkoušet si nehierarchický model uměleckého vzdělávání a konsensuálního rozhodování, tj. model stojící v opozici k tradičnímu vzdělávacímu modelu výtvarných škol „mistr–učeň“. Účast Lukáčové v tomto ateliéru společně s její aktivitou v kolektivu Socialistická solidarita (SocSol) lze proto zpětně nahlížet jako přirozeně se vyskytující potřebu umělkyně po strukturních změnách, zkoumání možností aplikace alternativních způsobů fungování a mezidisciplinární spolupráce. Z uvedeného pak logicky vyplývá i budoucí směřování a okruhy zájmů Marie Lukáčové, jež se objevují i v její tvorbě.

Pro politické aktivity bylo pro Lukáčovou významné především období v rozmezí let 2015 a 2018, kdy společně s Martinou Smutnou a Evou Svobodovou produkovaly pod hlavičkou nezávislé feministické organizace Čtvrtá vlna videa upozorňující na potřebu otevření a vedení diskuze o sociální nerovnosti žen. Jejich zřejmě nejvýraznější krátké video bylo jedno z vůbec prvních, přičemž vody umělecké scény rozvířilo zveřejněním anonymních sexistických komentářů na adresu studentek čtyř vysokých uměleckých škol – výtvarné AVU, UMPRUM, FaVU a filmové FAMU. Propagační forma tohoto videa určená k prezentaci na sociálních sítích se výrazně lišila od série videí „Feministická trilogie o těle, mateřství, migraci a klimatické změně“ (2017), která vznikla ve spolupráci s internetovou platformou Artyčok.tv. Aktivismus Lukáčové – především co se uvedených popularizačních videí týče – by bylo sice možné považovat za překročení hranic umění, její zájem o danou problematiku se ovšem objevuje i v bytostně uměleckých pracích, jak ukazuje třeba právě jedno z videí „Feministické trilogie“ nazvané Bella Body. To, co však mají všechna videa společné, a konečně i důvod, proč si Lukáčová za své hlavní komunikační médium vybrala zrovna pohyblivý obraz, je jeho demokratická možnost sdílení.

Lukáčová z pozice videoartistky ve své tvorbě zastupuje hned několik pozic – svá díla nejen režíruje, ale také animuje, stříhá, vytváří pro ně scénáře a zároveň nahrává zvukovou složku. Propojení obrazu, zvuku a příběhu je pro její tvorbu zásadní, výstupem se stává vizuální narativ často prezentovaný jako dokumentární fikce (např. When the Object Overcomes the Border More Easily Than a Subject; 2016). Vědomé společensko-kritické pozadí její tvorby se mísí s inspirací vyvěrající z horizontu snění, který pro ni zastupuje funkci katalyzátoru či krystalizace nevědomých psychických obsahů v kombinaci se zažitými procesy bdělého stavu. Důkladné propracování jednotlivých složek prací Marie Lukáčové vyjevuje způsob jejího přemýšlení nejen nad samotným narativem v podobě mluveného slova či zpěvu, ale také nad vrstvou vizuální – autorka pracuje s obrazem v podobě animace, reálných videostopáží či 3D modifikací. Médium videa se pak v jejích rukou stává především emancipačním nástrojem, jenž – využívající specificky každou složku videotvorby – je vhodný k přenosu určitého sdělení. Lukáčová skrze svoji tvorbu zkoumá každodenní život, mechanismy moci, které vytvářejí hierarchizaci, nebo přednastavenost rolí a zároveň ohledává limity a hranice vlastní pozice coby umělkyně, aktivistky a matky.

Lidské tělo a jeho společenská danost jsou v pracích umělkyně často vnímány jako ekonomický potenciál, jako součást kapitalistického systému, zároveň se ale také ukazuje, že je to jeho podoba, která tělu předepisuje sociální roli v tomto systému. Současné feministické myšlení odráží video Milenina píseň (2019) čerpající z kyberfeminismu formulovaného v devadesátých letech minulého století Sadie Plant, které autorka staví do opozice k fungování dalšího systému, totiž křesťanství. Kromě videí Živa (2018) – vyprávějícím příběh morfující chiméry podléhající nálepkování a pohledu druhých, s nímž se zúčastnila finále soutěže Jiné vize v roce 2018 na festivalu PAF – či Ancurvation (2017), které se zabývají futuristickými nonhumánními těly, se téma těla objevuje rovněž ve videích Bella Body a Gizd i Zgarb (2017). Divák v těchto snímcích současně navštěvuje nejen jiný čas, ale i jiné místo – meziplanetární cestování není v pracích Lukáčové výjimkou. Zájem o možné spekulativní budoucnosti je pro ni ostatně příznačný, objevuje se společně s mytologickými prvky kupříkladu již ve starších pracích Who Is the Agent My Frozen Fog? (2016) nebo Sirena (2017). K dalším symbolům, znakům a rámcům, s nimiž Lukáčová pracuje, lze kromě levicového aktivismu a feministického uvažování zařadit také ekologii a geologii, vědy úzce spojené s celoplanetární ekologickou hrozbou. To je patrné jak ve snímku o temné budoucnosti absolutní automatizace, virtuální reality, nadvlády technologií a strojů What Would Evolution Do? (2017), tak i v jejím zatím posledním díle Pole Žin (2020). To je videokoláží o renaturalizaci krajiny, ve které autorka propojuje jak vyprávění příběhu skrze pohádku, tak také skrze rap.

Levicová kritika globálního kapitalismu se nejvýrazněji objevuje v díle Moréna Rex (2019). Narativní linka je v tomto případě přednesena v podobě feministického rapu, v němž je rozpoznatelný slezský dialekt. Forma této výpovědi svou rýmovaností, kadencí a drzou intonací poskytuje vhodný rámec pro přenos tohoto naléhavého, často až urputného obsahu a společně s psychedelickou 3D animací a motivy magie zde stojí v kontrastu se strohým prostředím investičních prognóz. Video Moréna Rex, které vzniklo pro výstavu v Galerii Kurzor kurátorovanou Edith Jeřábkovou, patří mezi vůbec nejrozsáhlejší díla Marie Lukáčové. Označováno jako videomuzikál, rapový videoklip či experimentální dokumentární film (kategorie, v níž v roce 2019 získalo ocenění na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě), toto dílo kombinuje výše uvedené prvky vizuality a zároveň částečně využívá narativní linky předešlého videa (Bella Body) či písně Bonita (2019). Morénu Rex lze z toho důvodu vnímat jako jakýsi kondenzát dosavadní tvorby umělkyně, ve kterém se objevují téměř všechny hlavní zdroje její tvorby. Do tohoto okruhu „rapových operet“ lze dále zařadit také její video Skuzomeetzah (2019) věnované rozšiřující se digitalizaci, jež bylo představeno na výstavě finalistů CJCH 2019. Silný vliv rapu, který je v dílech Lukáčové vystopovatelný, je v její dikci převrácen – především v mainstreamovém rapu ženy zaujímají několik základních, neměnných rolí, které se Lukáčová vlastními, někdy až protestními vystoupeními snaží přetvářet, a tím na ně zároveň i upozornit.

Audiovizuální tvorba Marie Lukáčové vytváří komplexní zážitek čerpající z několika oblastí zájmů, jimiž se autorka dlouhodobě zabývá. Svým téměř až hypnotickým rukopisem přibližuje skrze prizma globálních socio-politicko-ekonomických problémů dneška nutnost spolupráce, vzájemné solidarity, možnost volby a nepodmíněné rovnosti. Její práce byly doposud k vidění v galeriích Kostka, TIC, City Surfer Office, Jelení, A.M.180, INI Gallery, Plato, GAMU nebo v Moravské galerii. V současné době vyučuje multimediální tvorbu na pražské soukromé střední škole Arcus, působí jako odborná asistentka v Centru audiovizuálních studií na FAMU a připravuje soubor povídek Pohádky z Malešic.

2017
I Become a Man Who I Love to Be With, obchod Euronisc, Palladium ve spolupráci s Fotograf Festival, Praha, Česko
Open Studios, Meetfactory, Praha, Česko

2020
JEŘÁBKOVÁ, Edith et al. Zvuky krize = Sounds of crisis. Vydání první. Praha: Centrum pro současné umění, o.p.s., 2020. 255 stran. ISBN 978-80-906915-8-2.

2019
Katalog
Cena Jindřicha Chalupeckého 2019 : Comunite Fresca, Andreas Gajdošík, Baptiste Charneux, Marie Lukáčová, Pavla Malinová. Praha: Společnost Jindřicha Chalupeckého, 2019.

2017
Katalog
2. mezinárodní sympozium absolventů vysokých uměleckých škol. 19. 9.  –30. 9. 2016, výstava 2. 10. – 31. 10. 2016. Klatovy: Galerie Klatovy- Klenová, 2017.

2014
Katalog
Art dialog - Meziprostory: Mezinárodní sympozium absolventů vysokých uměleckých škol. Galerie Klatovy-Klenová.

2020
Veronika Liptáková, Kateřina Bouřková, Sylva Poláková. Scrollování, news a rumors v procesu tvorby. Rozhovor s Marií Lukáčovou, portál Filmový přehled, dustupné z: www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/scrollovani-news-a-rumors-v-procesu-tvorby-rozhovor-s-marii-lukacovou.

2019
Profil na ČT ART, dostupné z: art.ceskatelevize.cz/profil/marie-lukacova-UluZm.
Anežka Bártlová. 30. ročník Chalupeckého ceny. Art & Antiques, ročník 18, číslo 2, strana 3–4 (online zde: flashart.cz/2019/12/10/12945/).
Markéta Magidová. Marie Lukáčová: broukn harts banky chcou. Art & Antiques, ročník 18, číslo 4, strany 66–67 (online zde: www.artantiques.cz/marie-lukacova).
Moréna Rex umělkyně Marie Lukáčové byl v Jihlavě oceněn jako Nejlepší český experimentální film, Artalk.cz, rubrika Aktuality: artalk.cz/2019/10/28/morena-rex-umelkyne-marie-lukacove-byl-v-jihlave-ocenen-jako-nejlepsi-cesky-experimentalni-film/.
Jana Orlová. Marie Lukáčová. Flash Art, #51, 3–5/2019, Czech & Slovak Edition (online zde: flashart-cz.lacolonia.studio/2019/03/12/marie-lukacova/).
Dolcevita. Alternativa. Ročník 2019, č. 11 (listopad 2019), s. 122–125.
Zuzana Janečková. Cena Jindřicha Chalupeckého – Keď zasvieti slnko. Flash Art, Vol. XIV No. 54 (online zde: https://www.artantiques.cz/30-rocnik-chalupeckeho-ceny).
Anna Remešová, Hana Janečková. Marie Lukáčová: 3D je totální zbraň. Artalk.cz, rubrika Rozhovory.
Radio Wave. Marie Lukáčová: Když jsem byla těhotná, bála jsem se, že jako umělkyně skončím. Dostupné z: wave.rozhlas.cz/marie-lukacova-kdyz-jsem-byla-tehotna-bala-jsem-se-ze-jako-umelkyne-skoncim-7762818.

2017
Tereza Hrušková. Bella Body: Projekt. Fotograf: časopis pro fotografii a vizuální kulturu, ročník 17, č. 30, s. 5–7, 2017.
Matěj Stránský. Ponižujete nás a nás už to nebaví: Feministky nové generace otevírají témata, o kterých se nemluví. Hospodářské noviny, dostupné z: domaci.ihned.cz/c1-65579300-ponizujete-nas-a-nas-uz-to-nebavi-feministky-nove-generace-oteviraji-temata-o-kterych-se-nemluvi.

2016
Česká televize, Artmix, Umělci v roli režisérů, dostupné z: www.ceskatelevize.cz/porady/10123096165-artmix/216562229000008/video/500762.

-       diplomová práce 2017, Gizd i Zgarb, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze: Ateliér supermédií, 2017,

-       bakalářská práce, dostupné z: www.vutbr.cz/studenti/zav-prace, 2014/2015,

-       texty k rapovým skladbám:

Bonita (https://www.marielukacova.com/bonita/),

Bona Sirens (https://www.marielukacova.com/bona-sirens/),

Pole (https://www.marielukacova.com/pole/),

Summer Hit (https://www.marielukacova.com/summer-hit/),

Pixie Bug (https://www.marielukacova.com/pixie-bug/),

Oddcher's Ego Trip (https://www.marielukacova.com/oddchers-ego-trip/).

Pozn.: připravuje se soubor povídek Pohádky z Malešic.