O projektu
CZEN
Artlist — Centrum pro současné umění Praha

Marie Tučková

Jméno
Marie
Příjmení
Tučková
Narozen/a
1994
Místo narození
Praha
Působiště
Praha
Klíčová slova
Knihovna CSU
↳ Vyhledat v katalogu

O umělci

Marie Tučková je výraznou zástupkyní současné etablující se generace umělců narozených na počátku devadesátých let. Do povědomí umělecké scény se zapsala coby autorka multimediálních instalací na pomezí výtvarného, performativního a užitého umění se zaměřením na zvuk a hudbu. Nehledě na vyjmenovaná média se tvorba Tučkové zpočátku rozvíjela skrze studium výtvarné fotografie na Střední průmyslové škole grafické v Praze (Hellichovce), odkud pokračovala ve studiu fotky v ateliéru Aleksandry Vajd a Hynka Alta, Vjery Borozan a Martina Kohouta na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM).

Citlivost vůči 2D vizualitě fotografického média je v jejích dílech stále přítomna, transformovala se ale spíše do pohyblivého obrazu – a to jednak do autorských videí a jednak ve smyslu dokumentace performancí, jež se později v tvorbě umělkyně stává čím dál výraznější součástí díla. Už bakalářská práce Tučkové, na níž začala pracovat během stáže na Bezalel Academy v Jeruzalémě, tento způsob práce předpovídala. Její geografické odloučení od kontextu fotky, již studovala na alma mater, umělkyni přivedlo k návratu k aktivitám, které jí byly blízké během dospívání: Tučková prošla klasickou hudební výchovou na ZUŠ, byla ale třeba i členkou Dismanova rozhlasového dětského souboru, jež vychovává divadelní, rozhlasové i filmové herce. Tím, že napsala scénář pro performance Sedm sester z Moany Hebe, se k těmto aktivitám oklikou vrátila. Tvorba autorky proto od této chvíle reflektuje nejen zjevný zájem o zvuk a hudbu, ale také se v ní odráží vliv křesťanské výchovy. Obojí se projevuje v práci s vícehlasým vyjádřením, a to např. ve vztahu k sborovému zpěvu či kostelním modlitbám. Zároveň se tak otevřelo její širší uvažování o vhodnosti vybraného prostředku – tedy o tom, jak nejvýstižněji vyjádřit určitý druh obsahu prostřednictvím určitého druhu uměleckého média.

Důležitou složkou jejích děl je v neposlední řadě také složka textová, která jednotlivé mediální sféry propojuje, ať už skrze scénáře, voiceovery k videím, zvukové příběhy či například skrze texty písní. Tento do jisté míry experimentální přístup byl podpořen i magisterským studiem Tučkové na Dutch Art Institute Art Praxis, jenž navázalo na nehierarchický způsob učení (např. neexistencí ateliérů & modelu mistr–učeň), se kterým se umělkyně seznámila v Ateliéru bez vedoucího ještě za bakalářských studií na UMPRUM. Principy (ne)hierarchičnosti se nakonec zabývala i ve své diplomové práci The Polyphonic Womb: On Non-Hierarchal Sound, jejíž vliv i předzvěsti lze napříč autorčinou praxí dobře vysledovat.

V počátcích své tvorby se Tučková převážně zabývala novými technologiemi a dopadem sociálních médií na lidské vnímání, jazyk, vyjadřování emocí a potažmo i na psychický stav člověka. To zrcadlila díla jako Ursula Uwe: Monumenty lásky (2017, jedná se o první díl zmiňované trilogie Sedm sester z Moany Hebe), You Are Looking for Love in All the Wrong Places (2017) nebo I Think You’re Funny, Haha (2017). Leitmotivem díla Monumenty lásky, za které Tučková v roce 2017 obdržela Cenu Exit (soutěž pro studenty českých a slovenských vysokých uměleckých škol), je navazování vztahů – ukazuje se zde ostrý předěl mezi jevy fyzicky pociťovanými (pravidelnost režimu, tíha vlastního těla a pocitů) a na druhé straně abstraktní komunikací skrze smartphony. Zároveň se zde poprvé objevuje použití alterega, Ursuly Uwe, tedy nástroje, který Tučkové umožňuje objektivizovat situace či splétat příběhy cizí citlivosti, pokud zrovna nečerpá z autobiografických obsahů. K tomu jí ostatně slouží i kolektivní performance, která jí vedle zdůrazněné nehierarchičnosti zároveň umožňuje skrze jiné osoby a těla projektovat fiktivní postavy, ale také překlenout propast mezi „já“ a „druhým“, což představuje jedno ze základních témat umělkyně. Samotná instalace Monumenty lásky se pak skládala ze scény odehrávající se v abstraktním bezčasí, kterou doplňovaly objekty a plátno potištěné textem. V tom skupina sedmi kyborgů společně rozmlouvá o lásce, aniž by s ní měla osobní zkušenost, a jejich jazyk i intonace jsou technologicky chladné stejně jako jejich uniformní cvičící kostýmy tělové barvy (jejichž autorem je Mikuláš Brukner). Přednes větší části textu probíhá formou řeckého chóru, synchronizovaně a jasně, v disharmonických tóninách, přičemž obsahově se jedná buď o básně napsané pomocí instagramových hashtagů, anebo o skript divadelní hry. První díl je zakončen písní o komunikaci na Facebooku a vrcholí za pokřiku „Miluju tě“. Trilogie Sedm sester z Moany Hebe byla završena absolventskou performancí Ursula Uwe: Jaro přišlo ještě dřív než zima na dvoře UMPRUM, kde se těla sedmi sester pod společným kostýmem symbolicky spojila v jedno.

Druhé i třetí výše zmiňované dílo s tím prvním sdílí několik formálních i obsahových aspektů, ačkoli se jedná o videa. V You Are Looking for Love in All the Wrong Places nahlížíme prostřednictvím umělčina hlasu a 3D scanu jejího obličeje nemožnost navázat láskyplný vztah se Siri, jež je limitována svým operačním systémem. V I Think You’re Funny, Haha pak sledujeme čtyři cvičící performerky, které za rytmické autorské hudby a autorčina přednesu vyprázdněných slovních spojení dospějí ke zpěvu folklorní písně Kebych bola jahodú. Ta v této situaci figuruje jako metafora nenaplněné touhy po lásce ve virtuálním prostoru. Ukazuje se tu i vztah Tučkové k lidové hudebnosti, jenž se rovněž projevuje v jejím působení v ženském pěveckém sboru Lada, který společně s kamarádkami založila (na opačné straně spektra se pak nachází její působení v původně studentském synth popovém duu Cloudy Babies, jež pod vlivem postinternetu založily s umělkyní Evou Rybářovou). Toto období pomyslně uzavírá performance, která proběhla v pražském kině Světozor v rámci projekce české premiéry dokumentárního snímku Donna Haraway: Story Telling for Earthly Survival (2016) o stejnojmenné filosofce a feministické historičce vědy a technologií.

Na přelomu let 2018 a 2019 se v rámci cyklu Start Up v Colloredo-Mansfeldském paláci uskutečnila výstava Episode One: Bunny’s Departure, která v tvorbě Marie Tučkové znamenala určitý přechod. Projekt se sice opět zabývá fiktivní bytostí (inspirací měla být světatvorba, jež vyplynula z rozhovorů s vlastním bratrem umělkyně) a také virtuálními omezeními (specificky virtuální anonymitou), vlastní artikulace tohoto problému se ale uskutečňuje skrze výsostně materiální podobu – na výstavě se objevily háčkované masky a monumentální kulisy v podobě úkrytu pro vyprávění o Bunnym. Instalace byla dle očekávání doplněna o zpívaný a mluvený melodický vícehlasý narativ. Vícehlasost (či polyfonii, s níž umělkyně pracuje v pozdějších dílech) – podobně jako i háčkování – lze v jistém smyslu vnímat jako splétání jednotného svazku z mnoha menších částí, které stojí v opozici vůči toxickému a často zheroizovanému individualismu.

Na textilní práci autorka tento rok navázala v Ateliéru tvorby a laboratoři asociativního snění (ATLAS), tedy v novém, široké veřejnosti určeném prostoru Národní galerie v Malé dvoraně Veletržního paláce, když zde přispěla kolektivním dílem Popletená slova na jazyku slunce, jehož háčkovánou podobu vytvořila společně se (příhodně na základě zamýšleného komunitního charakteru místa) seniorkami (M. Čížková, M. Horynová, M. Hrobařová, A. Kolešová, J. Lomnická, P. Nelibová, A. Paráková, D. Píšová a P. Tůmová) z neziskového centra Elpida podporujícího aktivní život seniorů. (I Tučkovou háčkovat ostatně naučila její vlastní babička.)

V roce 2020 se Tučková stala laureátkou 31. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. Na výstavě finalistů v ostravské galerii PLATO představila dílo Chorus, plošnou háčkovanou konstrukci, tentokrát však poprvé doplněnou o pětikanálovou a pětihlasou polyfonickou zvukovou instalaci. Během Jury Weekend pak proběhla performance Sis of Styxx v podobě částečné improvizace a částečného jednohlasého i vícehlasého koncertu.

Návratu Marie Tučkové z Nizozemí do Prahy předcházela již výše zmíněná diplomová práce The Polyphonic Womb: On Non-Hierarchical Sound, kterou koncepčně sledovaly stejnojmenné výstavy a vystoupení umělkyně v Amsterdamu, v Liberci, na pražském Bienále Ve věci umění či na šestém ročníku pařížského festivalu Move v Centre Pompidou. Výstupem byl filmový snímek, jenž vznikl ve spolupráci s Igou Świeściak, Raffiou Li, Dorotou Tučkovou, Marianou Hradilkovou a Rebekou Maxovou. Zkráceně lze říci, že práce o pěti aktech pojednává o problematice nehierarchického zvuku a kolektivního přežití a zkoumá politiku naslouchání včetně procesu učení se naslouchat. „Dílo je pojato jako píseň pro lidská zvířata a druhy člověka přesahující. Zpěv a vzdechy kanou jako tekutina z otevřené rány, jako výdech v procesu učení se skrze naslouchání.“ (zdroj: matterof.art/cz/2022/vystava/vfn-10, cit. 29. 6. 2023)

Naslouchání se v pojetí Tučkové stává momentem sdílení a proměny a působí jako protiklad k antropocentrickému „využívání“ světa. Polyfonní lůno je prostorem nasyceným neustálým proudem prolínajících se zvuků, které se na sebe nalaďují a souzní, přičemž jeho teoretické pozadí aplikuje argumenty poukazující na analogii mezi diskriminací žen či queer komunit a vykořisťováním přírody (umělkyně používá metaforu  mrtvé řeky) v současné kapitalistické kultuře. Jak říká Karen Barad, americká feministická teoretička: „Lidé nejsou ani čistou příčinou, ani čistým následkem, ale součástí světa v jeho otevřeném stávání se.“ Důležitým tématem, který se v práci Tučkové opakovaně objevuje, je proto také příroda – její cykličnost, pravidelnost, provázanost, životní energie, smrt a sexualita a nakonec i jistá duchovnost v ní obsažená.

V práci Wet Scores for Listening se umělkyně obrací přímo ke konkrétním vodním tokům – k Vltavě, Olši či k Rokytce –, pracuje s motivy vody a lidských i nadlidských tekutin, skrze něž zkoumá pro ni již charakteristická témata: politiku aktivního naslouchání (dichotomii mezi sdělením a hlukem) a tzv. hluboké naslouchání (koncept hudební teoretičky a skladatelky Pauline Oliveros), hierarchii hlasů a polyfonii, folklorní hudebnost, improvizaci a kolektivní způsoby práce. Několikahodinový poslech pohybu vodního toku a automatického psaní vyústily v improvizované zhudebnění, jež odkazuje na esej Theodora Wilsona Harrise The Music of Living Landscapes a zároveň symbolicky upomíná ke každodenní pomíjivosti v nadlidském koloběhu přírodních cyklů.

Nové způsoby hledání sjednoceného hlasu i sjednoceného těla jsou nejčitelnější v posledním projektu The Ensemble of Moans, který Tučková představila nejprve v rámci sousedské slavnosti Boogie Woogie organizované galerií hunt kastner v žižkovské Betlémské kapli a následně znovu na festivalu Move v Centre Pompidou. Performance měla formu vokálního koncertu, jednalo se staccato vícehlasého vzdychu oslavujícího sílu shromážděných těl a hlasů, jejich zrod a přelévání do celku zvuků, souzvuku. Především situovanost pražské performance pak sloužila jako vhodné pozadí pro kritiku systémů založených na patriarchální hierarchii. Zde se ukazuje provázanost aktuálního díla The Ensemble of Moans s myšlenkami stojícími za diplomovou prací The Polhyphonic Womb – snaha auditivně vyjádřit zvuky vyvěrající z vnitřku bytostí a přírody. Nikoli náhodou je starořecký výraz πνεῦμα (pneuma) výrazem pro vzduch v pohybu, dech, vítr a v náboženském kontextu také pro ducha nebo duši.

Marii Tučkovou lze zařadit do generace umělců, kteří jsou výrazně ovlivněni internetem a novými médii – o to zajímavější je však sledovat, jak se právě tato generace potýká s procesem materializace témat, jimiž se chce zabývat a vyjádřit je. V rámci praxe této mladé umělkyně tak dochází k vytváření sofistikovaných senzitivních situací, kde se spojuje vizuální a taktilní, řemeslné a technologické, meditativní a sakrální, text a zvuk a jejich prezentace v médiu kolektivní performance. V září tohoto roku Tučkovou čeká publikace autorské knihy Sedm sester z Moany Hebe vycházející ze skriptů k třídílné performanci o Ursule Uwě, jež se připravuje pod hlavičkou Nakladatelství UMPRUM a s ilustracemi od Kristýny Fingerland. Tímto se symbolicky uzavře ona trilogie, která uvažování umělkyně posunula mimo profesně vytyčené hranice fotografie a nakonec vyústila v komponování polyfonních skladeb. Právě těm se totiž bude Tučková věnovat na podzim tohoto roku, a to během finalizování svého debutového alba na stáži v Paris Cité International.

Autor/ka anotace
Eva Slabá

Publikováno
2023

Profesní životopis

Studium:

2019–2021
Magisterský program na Dutch Institute Art Praxis, Nizozemsko

2014–2018
Bakalářský program v Ateliéru fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze

2017
Bezalel Academy, Jeruzalém

2016
Ateliér bez vedoucího, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze

Stáže, tvůrčí pobyty:

2023
Cité internationale des arts

 

Ocenění:

2020
Laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého 2020

2017
Cena EXIT

Členství ve skupinách nezařazených do databáze
Lada
Cloudy Babies

Výstavy

Samostatné výstavy
2023
When They Drank It All, Their Hair Became Grass, Their Fingers Became Ripples, Their Eyes
Became Mirrors of the Sun and Their Sweat Became the Saliva of the River; Galerie Arsenal, Bělostok, Polsko (společně s umělkyní Iga Świeściak)

2022
Polyfonní lůno, Move festival, Centre Pompidou, Paříž, Francie
Polyfonní lůno, Oblastní galerie Liberec
Cloudy Babies: Belonging, Joey Ramone; Rotterdam, Nizozemsko (společně s umělkyní Evou Rybářovou)

2020
Chorus, CJCH 2020, PLATO, Ostrava

2019
Cloudy Babies: EP, Nevan Contempo, Praha (společně s umělkyní Evou Rybářovou)

2018
Episode One: Bunny’s Departure, Colloredo-Mansfeldský palác, GHMP, Praha
Ursula Uwe: Cyberbaby_, Dům umění města Brna

2017
Ursula Uwe: Monuments of Love, Galerie Emila Filly Ústí nad Labem

2016
Koupí-li si záclony, skončí to, jako když zhasne. Drahokam byl ukraden, Venuše přemístěna, lední medvěd odešel žrát; Galerie Nika, Praha
Skupinové výstavy nezařazené do databáze
2023
Popletená slova na jazyku slunce, Atlas, Veletržní palác, Národní galerie Praha
(ve spolupráci s M. Čížková, M.Horynová, M. Hrobařová, A. Kolešová, J. Lomnická, P.
Nelibová, A. Paráková, D. Píšovám P. Tůmová)
Seno, sláma, skládka; Galerie Václava Špály, Praha 2022

2022
BEINGS & CREATURES: Chapter 3, < rotor >, Graz, Rakousko
Těla v úzkých, Východočeská Galerie Pardubice
Bienále Ve věci umění, Praha
Nekonečné vajíčko, Fotograf Gallery, Praha
Mladí a klidní, Galerie Meetfactory, Prague
Beyond Nuclear Family: Around the Family Table, alpha nova & galerie futura, Berlin

2021
Žen* – Růže – Píseň – Kost, Display, Praha
Mood Spelled Backwards, Galerie Kurzor, Praha

2019
Poddajné objekty – Skutečné pocity, Dům umění Ústí nad Labem

2018
Liquid Bodies, AQB Project Space, Budapešť, Maďarsko
Academiae Youth Art Biennial, Bolzano, Itálie
Přetlak, Uměleckoprůmyslovým museem v Praze
VIDÉO FATALE #2 Julia Geerlings et Julie Béna, Mains d’Œuvres, Paříž, Francie
Médium: figura, Colloredo-Mansfeldský palác, GHMP, Praha

2017
Documenta 14, SAVVY Funk, Berlin, Německo
Další realizace

Performance:

2022
The Ensemble of Moans, Move festival, Centre Pompidou, Paříž
Wet Scores for Listening, Studio Alta, Praha
The Ensemble of Moans, Neighbourhood Boogie-Woogie, Praha
The Polyphonic Womb, Fuck Healing? – Living the Wounded Life, Amsterdam, Nizozemsko

2020
Sis of Styxx, CJCH, PLATO Ostrava

2019
Cloudy Babies, Fuchs, Praha
Cloudy Babies, Wellwellwell Gallery, Vídeň, Rakousko

2018
Ursula Uwe: Cyberbaby_, Dům umění města Brna
Ursula Uwe: Monuments of Love, Přetlak, Uměleckoprůmyslovým museem v Praze
Paper Plume, INI Project, Praha (spoelečně s Julie Béna)
Ursula Uwe: Monuments of Love, Národní galerie Praha
Ursula Uwe, křest #31 vydání časopisu Fotograf na téma těla, Fotograf Gallery, Praha

Monografie, katalogy, publikace

Články, média, internet

2023
When they drank it all, their hair became grass, their fingers became waves, their eyes became mirrors of the sun, and their sweat became the saliva of the river – Marie Tučková with Iga Świeściak
https://blokmagazine.com/when-they-drank-it-all-their-hair-became-grass-their-fingers-became-waves-their-eyes-became-mirrors-of-the-sun-and-their-sweat-became-the-saliva-of-the-river-marie-tuckova-with-iga-swiesciak/

2021
Portfolio: Marie Tučková, Art & Antiques
https://www.artantiques.cz/marie-tuckova

2020
Představujeme finalisty Ceny Jidnřicha Chalupeckého pro rok 2020: Marie Tučková
https://art.ceskatelevize.cz/profil/predstavujeme-finalisty-ceny-jindricha-chalupeckeho-pro-rok-2020-marie-tuckova-3FYaZ

Videoprofil Marie Tučkové, CJCH 2020
https://www.sjch.cz/marie-tuckova/

Marie Tučková: Hluboké naslouchání, Artalk.cz
https://artalk.cz/2020/07/27/marie-tuckova-hluboke-naslouchani/

Vlastní texty do databáze nezařazené

2023
Sedm Sester z Moany Hebe (ve spolupráci s Kristinou Fingerland), Nakladatelství UMPRUM

2021
diplomová práce The Polyphonic Womb: On Non-Hierarchal Sound, Dutch Art Institute Praxis, Nizozemsko

Video

Foto

Centrum pro současné umění Praha, o.p.s. www.fcca.cz ©2006–2024
Nahlásit chybu